Dobře utajená rozhledna

 

Dobře utajená rozhledna

V červenci loňského roku jsem se zase po delší době vypravil na svoji milovanou Šumavu. Mým cílem byla malá rozhlednu na Zelené hoře nad Srním. Protože znám Šumavu velice dobře a na kole mám projety všechny možné i nemožné cesty, stačilo mně, že jsem si na mapě vyhledal místo, kde bych ji měl nalézt. Ostatně z fotografií, které jsem našel na internetu, jsem velice snadno identifikoval její polohu. Zkrátka a dobře, vydal jsem se najisto.

Jaké však bylo moje překvapení, když jsem na velice známé cestě, spojující Javoří Pilu s Velkým Borem tuto sice malou, ale přímo u silnice těžko přehlédnutelnou stavbu, nenašel. Tak zvanou Bavorskou cestu jsem projel křížem krážem, dokonce, když už jsem se lopotil do takové výšky, jsem si mimo plán odskočil i na nedaleký Poledník, ale rozhlednu Zelená hora ne a ne najít. Asi jsem měl věnovat více důležitosti zprávě mého kamaráda, který toto místo navštívil přede mnou, a rovněž nic neobjevil. Ale já jsem si stoprocentně věřil!

Zklamaně jsem sjížděl zpátky do údolí a přemýšlel jsem, kde jsem udělal chybu. Vždyť už jsem díky rozhlednám projel doslova každý kout naší země, ale něco takového se mně stalo poprvé. A zrovna na Šumavě! Cestou ve mě uzrálo přesvědčení, že když jsem rozhlednu nenašel, tak zřejmě nestojí o moji přízeň a já ji jednoduše budu ignorovat. Utěšoval jsem se, že z ní stejně nebyly žádné mimořádné výhledy, pouze Srní a protější Huťská hora. Vlastně stejné obzory, které se dají shlédnout z mnoha dalších lesních průseků kolem celé Bavorské cesty.

Uplynulo několik měsíců a ke mně zcela nečekaně dolétla zajímavá zpráva. Z rozhodnutí stavebního úřadu byly černé stavby na Zelené hoře, Černé hoře, Kamenné hlavě a na Kamenném moři demontovány, neboť byly postaveny bez patřičného stavebního povolení!!!

Tak to by na jedné straně omluvilo můj prázdninový neúspěch, ale na druhé vyvolalo zajímavou otázku. Jak je možné, že úředníci státní organizace jako je Národní park Šumava nevěděli, že k výstavbě rozhledny (a ne jedné, podobných staveb mělo vyrůst v NP asi dvacet), je zapotřebí stavebního povolení? Ale vzápětí si na druhé straně kladu jinou otázku, když už tyto stavby spatřily světlo světa, proč je jiní státní úředníci nechali zlikvidovat! Jednalo se snad o stavby, které by hyzdily krajinu, překážely, či nějak zatěžovaly přírodu svoji samotnou existencí? Vždyť to byly v podstatě stavebnice, které se velice snadno demontovaly a jak je vidět, v okolní, už tak zdevastované, krajině vůbec nezanechaly žádné negativní pozůstatky. Mám tomu všemu snad rozumět, že to byl souboj úředníků, kteří si vzájemně dokazovali, kdo má mocnější postavení? Nechápu postoj ani jedné zainteresované strany. Na jedné straně se divím neznalosti úředníků bohatě dotované státní organizace a na druhé straně nesmyslnému rozhodnutí úředníků jiné státní organizace. Kam se poděla úcta k lidské práci? Kam zmizel zdravý rozum? Těší snad někoho z nich konečný výsledek?

O tom, kdo je vítěz a kdo poražený je zcela zřejmé. Jsme to zase my, obyčejní turisté a milovníci přírody, kteří přišli zkrátka. Docela by mě ovšem zajímalo, kdo ponese náklady spojené s tímto cirkusem. Najde se zodpovědná osoba, která přizná svoji chybu (a samozřejmě uhradí veškeré náklady s tím spojené) a nebo se vše, tak, jak je u nás dobrým zvykem, zase zamete pod koberec, protože že viníka se nepodaří dohledat!

V této souvislosti se ovšem musím zmínit o jedné zdánlivě nesouvisející okolnosti. Většinu svého života jsem prožil na dráze, jako výpravčí vlaků. Dnes, v době totální elektronizace, je téměř nemožné něco zatajit. Každé postavení či zrušení vlakové cesty, každý dotek na klávesnici počítače, každý pohyb myší, každý telefonní, či radiotelefonní hovor, každé hlášení o příjezdu nebo zpoždění vlaku je nekompromisně zaznamenáno a v případě jakékoli nejasnosti okamžitě vyhodnoceno. Není třeba dlouho přemýšlet, v čí neprospěch. Z toho plynoucí „ oblíbené slevy na prémiích“ jsou toho jednoznačným důkazem!

Pak se ovšem ptám, proč takový moloch, jako se správa národního parku, dělá podobné kopance. Na jedné straně nepustí turisty do atraktivních lokalit, kam už ale mnoho let vedou dávno vybudované cesty nebo dokonce lanové dráhy (namátkou uvádím Modrý sloup v Luzenském údolí údajně kvůli plachému tetřevu, který, jak je možno zjistit v odborné literatuře, žije hlavně v rozlehlých jehličnatých nebo smíšených lesích, které tam však díky „ochraně přírody“ už zcela vymizely nebo rozhlednu Špičák, postavenou nákladem několika milionů a provozovanou pouze tři měsíce v roce kvůli datlíku tříprstém, žijícím rovněž na území se starými smrky) a na druhé straně si troufne „zaneřádit“ ten samý park dvaceti černými stavbami? Jak si máme vysvětlit, že v sousedním Bavorsku, je možné chodit ve stejném parku, ovšem na druhé straně hranice, úplně všude? Proč všichni nespokojenci „děkují a odcházejí“ za lepším na Západ a těm malým, ale i velkým opeřeným „hajzlíkům“ se líbí zrovna tady! Proč správa parku mohutně podporovaná „zelenými ekoteroristy“ tvrdošíjně „chrání“ původní šumavský prales (který přitom vůbec není původní, neboť byl v 19. století vysazen zcela uměle, kvůli mimořádné potřebě rychle rostoucího smrkového dřeva) tím, že ho nechá zcela napospas lýkožroutu smrkovému. Proč se s křehkou přírodou experimentuje na tak velké ploše jako je NP Šumava? Nevyzkoušeli jsme si snad podobné scénáře už v osmdesátých letech v Jizerských a Krušných horách nebo v Krkonoších? Uvědomuje si vůbec někdo, že masivně dlouhodobě odlesněná krajina se najednou bude chovat úplně jinak od změny místního klimatu až po zde dříve zcela neznámé bleskové povodně. Kde bere jistotu, že si příroda pomůže sama a hlavně v jakém časovém horizontu k tomu dojde? Je třeba se smířit s tím, že naše generace už u toho rozhodně nebude!

Ale to už jsem se nechtěně dostal na úplně jinou rovinu. Je velké štěstí, že nám naši moudří předkové, nejen na Šumavě, ale v celém pohraničí, zanechali několik trvalých kamenných rozhleden, které i přes nepřízeň počasí zřejmě přežijí i tu naši zvláštní generaci. A v té souvislosti mě napadá jedna bláznivá myšlenka. Neměli by mocní úředníci znovu přezkoumat sto let stará stavební povolení? Nenašli by tam náhodou nějakou nesrovnalost, která by jim do jejich kulatých razítek nalila zase další „životadárnou“ sílu?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *