Když se dařit přestane

Na první zářijovou dekádu je vyhlášeno babí léto s teplotami nad 25 stupňů. Ale proč babí, když to pravé léto končí až 23. září. Začínám tedy horečně připravovat plán na tak zvanou východomoravskou misi. To znamená vymyslet místo základny, připravit vlakové spoje, zajistit do vybraných rychlíků rezervaci na kolo a hlavně koordinovat přesuny mezi jednotlivými rozhlednami tak, aby čas byl smysluplně využit do poslední chvíle, včetně příjezdové i odjezdové části. Jednoduše řečeno, cestou na Moravu chci zdolat Velký Kosíř, mám namířeno na hrad Helfštýn, s množstvím věžiček a věží, z nichž ta největší je považována za rozhlednu. Druhý den bych rád pokořil Miloňovou ve Vsetínských vrších, Velký Javorník v Beskydech a Bezručovu vyhlídku v Kopřivnici. No a nazpátek mám v úmyslu zavítat trochu jižněji na Hostišovou u Zlína. Z Otrokovic už se pak zase nějak dostanu vlakem domů. Za optimální průsečík jsem vybral Rožnov pod Radhoštěm, kde jsem si dopředu zamluvil 2 noclehy v malém penzionu.

Plán je jedna věc a skutečnost druhá. První ránu jsem dostal z míst, odkud bych ji nejméně čekal. Ideální předpověď počasí se z absolutního sucha, tepla a jasna přes den změnila na zataženo, deštivo a poměrně i chladno. Ale to mělo přijít od západu a já jedu až na samý východ naší vlasti. Tak snad ty dva dny ještě vydrží a ten třetí už to nějak zflastrikuji. Všechno už mám stejně zamluvené a tak nelze couvnout.

V neděli ráno vyrážím z chaty na rychlík do Rokycan. Zatím je jasno a docela teplo. V Praze přestupuji do předem rezervovaného IC Košičan do Olomouce. Těsně před polednem se vydávám prázdnými ulicemi hanácké metropole směrem k západu, kde tuším výpadovku do Drahanovic. Jednou jsem stejnou trasu jel do zámku v Čechách pod Kosířem, teď si stejnou silnici znovu vybavuji, i když od mojí poslední návštěvy se mnohé změnilo. Přejíždím novou dálnici a za silného bočního větru se nekompromisně sunu k Velkému Kosíři. Času nemám nazbyt a tak hned ve Lhotě pod Kosířem se nechám zlákat zelenou turistickou značkou. Lesní pěšina mě po kilometru dovede na poměrně solidní asfaltku, které se už držím jako klíště a spokojeně po ní dojedu na vrchol obležený turisty. Vítá mě nádherně provedená novostavba s překvapivě dobrým zázemím a s ještě lepšími výhledy. Ne nadarmo se Velkému Kosíři říká hanácký Mount Blanc.

Není moc času, a proto se vrhám zpět do nížiny a upaluji do Olomouce. Na nádraží si ještě stihnu koupit malou pizzu a pivo do vlaku a běžím na peron. Ale nějak jsem to všechno pomotal. Staniční rozhlas vyhlašuje vlak na Přerov z 1. nástupiště a ne ze 3., kde se právě rozvaluji na lavičce. Podchodem uháním zpět k budově, kde vybíhám do chodby k prvnímu peronu. Abych vše urychlil, sedám na kolo a nekonečně dlouhou chodbou přijíždím ke kýženému nástupišti právě v době, kdy se vlak dává do pohybu. Chybělo půl minuty, možná dvacet vteřin!

Můj plán dostal vážnou trhlinu. Přemýšlím, jak novou situaci maximálně využít. Rozhodnu se vypustit Helfštýn a pokusím si zajistit rezervaci na Ex Janáček do Ostravy. Podařilo se a ve 14.53 pohodlně sedím v rychlíku. V Ostravě vystupuji v 16 hodin a vydávám se do asi 8 kilometrů vzdálených Hošťálkovic. Pro jistotu se ptám na cestu řidiče osobního auta před nádražím. Ten mně dost složitě a hlavně zdlouhavě líčí cestu a doporučuje jet přes Petřkovice, což je na opačnou stranu. Chvíli váhám, ale pak se nechám přemluvit. Na celou akci mám 47 minut. Do Hošťálkovic zdolávám prudké stoupání a po chvíli skutečně stojím před malou rozhledničkou. Přivítá mě překvapivě pěkný výhled na Ostravu, ale i na celé panoráma Beskyd. Následuje nezbytné focení a už zase mažu zpátky na vlak. Spoléhám, že zpátky to je z kopce a tudíž to půjde rychleji, ale i tak tuším, že to bude nadoraz. Čas letí rychleji než ubývající kilometry. Stejnou cestou se přiřítím na hlavní nádraží, vběhnu do vestibulu, a když sbíhám schody na sedmé nástupiště, vidím odjíždět vlak do Frenštátu! Chybělo opět půl minuty, možná dvacet vteřin! Když řeknu, že jsem rozladěný, nebude to vystihovat pravý stav věci! Zjišťuji, že další vlak jede za hodinu a tak se vydávám na projížďku sluncem zalitou Ostravou. A za hodinu už sedím v osobáku do Frýdku – Místku, kde přestupuji na další vlak do Frenštátu. V 19 hodin už zase šlapu do pedálů. Teď mě ale čeká výjezd do sedla mezi Frenštátem a Rožnovem. Rychle se šeří a tak raději rozsvěcuji blikačky. Do penzionu v Rožnově přijíždím po malém bloudění za tmy, deset minut před osmou. Hladový, žíznivý, ale spokojený, že už to mám za sebou.

Probouzím do zataženého rána, s podezřelou teplotou 18 stupňů! Vařím si čaj, ale nemám nic k zakousnutí. Sjíždím tedy do města, kde se v pekárně odměňuji voňavými tvarohovými a makovými dobrůtkami. Ale žádné velké rozkroje, čeká mě osmistovka Miloňová a pak bych rád pokořil i devítistovku Velký Javorník. Abych ovšem zdolal Miloňovou, je třeba opustit údolí Rožnovské Bečvy a přes sedlo Soláň sjet do Velkých Karlovic do údolí Vsetínské Bečvy. Jsem plný energie a tak to zatím není žádný problém, Vrásky mně ale přidělává stále více se zatahující obloha. V hotelu Gálik si nechám od slečny recepční vysvětlit cestu, dostávám i mapku okolí a ujištění, že to už na kole také zvládla. Doporučuje mně vyjet po asfaltce nad hotel a tam odbočit na zelenou značku. Po opuštění asfaltky mě ale čeká peklo v podobě několika strmých kamenitých úseků. Ty první dva ještě zvládnu, ale třetí a čtvrtý jsou nad moje síly. Takový krpál přeci nemohla vyjet! Kolo je mně překážkou a srdce cítím až někdy v hlavě. Tak touto cestou už nikdy! Maximálně tak zkusit adrenalinový sjezd! Vrcholek mě přivítá jemným mrholením, ale zatím ještě docela obstojnými výhledy. Opakuji stejný rituál, focení, záznamy rozhledů a přístupové cesty. Všimnu si, že z opačné strany na mě zírá nádherná široká šotolinová cesta. Není nic snazšího, než ji vyzkoušet. A skutečně po pár kilometrech mě dovádí na hrubou asfaltku od hotelu, po níž jsem měl původně jet. Pěti serpentinami se pak dostávám na kraj osady Miloňov a odtud zpátky do Karlovic. A teď honem rychle na Soláň a přes Rožnov na Javorník. Ale člověk míní a počasí mění. Už ve sjezdu ze Soláně mě vítá mokrá silnice a v Hutisku už začíná regulérně pršet. Naštvaně sjíždím do Rožnova a celý provlhlý se dostávám do penzionu. Mraky už definitivně vymazaly okolní kopce a tak nezbývá, než čekat. Čas mám vynikající, je poledne. Blbému počasí dávám ultimátum do 16. hodiny. Pokud se umoudří, vyjedu na Javorník! Ale nestalo se, je 16.10 a tak se za deště vydávám pěšky v kraťasech a sandálech obhlédnout známou Jurkovičovu rozhlednu a cestou dolů prošmejdím ještě skanzen lidové architektury. Zbylý čas zabíjím návštěvou pivovaru. Můj plán dostává další vážnou trhlinu!

Druhý den se probouzím do azurového jitra, ovšem s teplotou pouze 5 stupňů! Jaký rozdíl oproti včerejšku! Na zimu jsem ale připraven a ve stoupání na Javorník se určitě zahřeji. Dnes už snídám jako člověk, předávám pokoj panu domácímu a v osm hodin vyrážím do stopy. Krátký sjezd k Bečvě mě ještě nestačil rozklepat a vzápětí se zahřívám nekonečným výjezdem na Javorník. Cesta je opravdu zdlouhavá, ale hlavně hodně příkrá. Postrádám zde značení a tak se rozhoduji intuitivně. Nakonec jsem to zvládl a přes všechny odbočky, křižovatky a strmá stoupání jsem před desátou na vrcholu. Počasí se mně za všechna příkoří dnes opravdu odměňuje bezchybným výhledem. Panoráma Beskyd jako vyšité a jako bonus i celé Ostravsko a také vzdálené Jeseníky.

Mě ale momentálně nejvíce zajímá nedaleká Kopřivnice a nad ní stojící Bezručova vyhlídka. Severní stranou sjíždím do Veřovic a uháním do Štramberku. V Kopřivnici mě na každé křižovatce vítají ukazatele na hrad Šostýn a Bezručovu vyhlídku. Pro jistotu zajíždím do íčka, kde mně sympatická slečna líčí cestu k rozhledně. Podle jejích slov je to jenom kousek, pár minut z parkoviště u koupaliště. Tak na co čekat, vzhůru do kopce! Ale pozor! Tady se jedná skutečně o kopec s velkým K. Na kraji lesa je pouze žlutá značka k Šostýnu a tak se po ni vydávám. Cesta je ale tak strmá, že kolo vedu až k malému rybníčku. Tady nasedám a zdolávám další neskutečně strmý kopec. Instinkt mně velí, že rozhledna musí být na kopci. Jenomže za chvíli už kolo opět vedu až na vrchol Pískovny. Zde mě přivítá pouze vrcholové skalisko a zarostlý výhled východním směrem. Tak rychle otáčím a zkouším jinou cestu. Těch je tady skutečně dostatek. Ale ani druhý pokus není o mnoho lepší. Raškova skála s docela solidní vyhlídkou, ale rozhledna stále nikde!  Začínám být lehce nervózní, času není nazbyt a já navíc ani nevím, kdy mě pojede nějaký vlak. Večer musím být v Plzni a to je na druhém konci republiky. Ani dva osamělí výletníci mně neporadí. Co se nepovedlo dvěma turistům, dokázal až třetí, zaměstnanec města, který v těchto končinách betonoval patky k budoucím turistickým ukazatelům. „Jste kousek po ní, ale kolo tam budete muset vytlačit. Cesta je nesjízdná. Rozhlednu jsme budovali pomocí lanovky!“ Teď už chápu. Kolo sem jaksi vůbec nepatří! S jazykem na triku se vydrápu k rozhledně, zmapuji a vyfotím okolí a hurá dolů. Ale pozor! Do cesty se mně postaví neskutečně strmý sešup plný kořenů a kamenů. Tak to by snad nesjel  ani motokrosový speciál! Kolo držím za brzdy, obě kola se smýkají a já pečlivě vybírám každý krok. Po třech stech metrech stanu u Husovy lípy, kde jsem dnes začínal cestu na vrchol. Kdybych tak věděl, jak je to blízko! A já jsem kvůli tomu najezdil, respektive natlačil asi 3 kilometry velice náročným terénem!

Ale netřeba brečet nad rozlitým mlékem, teď už stejně nic nenadělám! Nyní se musím honem dostat na nádraží a zjistit, jak se vlastně dostanu domů. Ale po poradě s ochotnou paní pokladní zjišťuji, že to nebude zase tak hrozné. „Za půl hodiny vám jede vlak do Studénky, kde přestoupíte na rychlík do Hranic a zde na Ex Detvan do Prahy, kde budete v 16.53. Okamžitě si kupuji ještě jednodenní úschovu a zajišťuji místenku pro kolo. Do vedlejší prodejny zajíždím koupit něco k snědku a pití a pak se plně svěřuji do náruče Českých drah.

V 19 hodin vystupuji na domácí půdě za vytrvalého deště. Ten už mě ostatně doprovázel od České Třebové, ale to mně bylo zcela fuk. Moravská mise přes všechny nástrahy nakonec skončila docela úspěšně. Původně naplánovaná Hostišová u Zlína se nakonec nekonala, ale místo toho jsem zase zdolal Hošťálkovice v Ostravě. Takže výsledné skóre je 1:1 a plán byl vlastně splněn! No a tu Hostišovou budu muset zvládnout z Plzně na otočku!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *