Když se spoje podaří

Tak se nám letošní velmi povedené léto pomalu překlápí do toho babího a to je doba mojí zvýšené aktivity. Během roku nám opět přibylo několik nových rozhleden a navíc mně ještě zůstaly nějaké hříchy z loňského roku, kdy plno objektů bylo otevřeno na podzim a já jsem je už nestihl navštívit. V létě jsem měl plno jiných aktivit a na rozhledny jsem trochu zanevřel. Přesto se mně podařilo zmapovat několik objektů na jihu (Mařenka, U Jakuba), na severu (Maják Járy Cimrmana) a také na domácí půdě (Břasy).

Teď jsem se ale rozhodl navštívit roční rozhlednu ve Spešově na blanensku. Samozřejmě vlakem, jak jinak. Problém byl v tom, že přípoje z Plzně do Brna v Praze prakticky neexistují. Posuďte sami. Příjezd rychlíku z Plzně je například v 7.44 a odjezd rychlíku na Brno v 7.47! Opačným směrem je to ještě horší, protože vlaky na Plzeň odjíždějí v ten samý čas, jako přijíždí vlaky z Brna! Přesto jsem chtěl zkusit štěstí, ale pro případ nezdaru jsem měl vymyšlené ještě trasy do Olomouce nebo Mladé Boleslavi (rozhleden opravdu přibylo!).

Když jsme ze Smíchova odjížděli pouze s minutovým zpožděním, rozhodl jsem se, že to zkusím. Zašel jsem za vlakvedoucím aby mně přichystal kolo a v 7.45 jsem s ním uháněl do podchodu. První nástupiště nic, ale na druhém kmitaly číslice 7.47 rychlíku 867 Slavkov. Vřítil jsem se na peron plnou silou právě v době pravidelného odjezdu a kolo se mně skutečně podařilo do služebního vozu naložit!

To, že jsme cestou nabrali 30 minut zpoždění, mně moc netrápilo, protože na zdolání asi deset kilometrů vzdálené rozhledny z Blanska jsem stále měl celé dvě hodiny.

Čas jsem ale začal počítat při zpáteční cestě. Chtěl jsem se pokusit o nemožné a v případě příjezdu s náskokem, což se někdy stává, stihnout vlak domů a nemuset tak čekat v Praze celou hodinu. Z Blanska jsme odjížděli s minutou, ve Svitavách jsme čekáním na přípojný vlak nabrali dalších sedm a tak jsem začínal být klidný. To už se nemůže povést! Ale na koridoru z České Třebové do Pardubic se karta začala obracet. V městě perníku jsme zpoždění stáhli už zase na pět minut a v Kolíně dokonce na tři. Z úplného klidu mně pak v Libni vyvedl minutový náskok! A proces záchrany se opět začal rozjíždět. Došel jsem za vlakvedoucím, abych si připravil kolo k výsadku, a když jsme ani v tunelu u vjezdu nezastavili, začínal jsem věřit v úspěch! Ten se skutečně dostavil. Zastavili jsme opravdu s minutovým náskokem v 16.14 a já jsem se pokusil i s kolem dosprintovat na vedlejší kolej, kde kmitaly číslice 16.15 mého vlaku na Plzeň!

Ve čtvrt na pět skutečně sedím v jedoucím rychlíku! Pak, že se zázraky dějí jenom v pohádkách! Ale domnívám se, že by si tak velká města naší vlasti zasloužila trochu důstojnější spojení, abychom se na ty zázraky nemuseli stále spoléhat!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *