Po čtyřech dnech a dvanácti (vlastně třinácti) rozhlednách

Výlet na Moravu se docela povedl. Když si odmyslím ty nervy, aby vše klaplo a tu zátěž, abych vše zdolal, tak to byl celkem zajímavý týden.

Úterý

Vše začalo v úterý 29. května. Ráno v 7.08 odjíždím rychlíkem do Prahy, kde mám na přestup do Ex Slovan pohodových 50 minut. Musím to ale stihnout, poněvadž na tento rychlík už mám zakoupenou rezervaci na kolo. V Brně máme malé zpoždění, ale přestup do dalšího rychlíku do Šakvic ve 12.36 se také povedl. V Šakvicích stojí připravena k odjezdu lokálka do Hustopečí. Masňácky do ní nastupuji a nechám se odvézt až na místo. Přiznám se, že i na těch pár kilometrů se svěřuji do péče dráhy, protože nevím, co mně čeká a také se mně nechce zbytečně vláčet se dvěma batůžky na zádech.

V Hustopečích zajíždím do íčka na náměstí, kde dostávám mapku cesty, pohledy i razítko. Cesta na Hustopečskou rozhlednu vede, jak jinak, ve zdejších končinách kolmo do příkrého kopce. Ale sil mám zatím dost a stoupání zase není tak dlouhé. Za pár minut jsem nahoře. Je hrozné sucho, práší se a zem je celá rozpraskaná. Kochám se líbeznou krajinou jižní Moravy s nádherným výhledem na Pálavu. Ten pohled se mně snad nikdy neomrzí. Jsem moc rád, že jsem opět tady.

Ale času zase nemám moc nazbyt a tak se vydávám druhou přístupovou cestou zpět do města a hned pokračuji, tentokrát už na kole, do Šakvic na další rychlík ve 14.59, který mě dopraví až do Starého Města u Uherského Hradiště. Cestou z okna pozoruji Pálavu a najednou mě praští do oka stavba zcela nové rozhledny u Zaječí. Je to docela velká konkurence věži místního kostela. Váhám, zda mám v Zaječí vystoupit a prozkoumat zřejmě ještě neotevřenou stavbu, ale pak se uklidňuji a pokračuji dál podle plánu. Ve Starém Městě přestupuji na poslední vlak , kterým je osobák v 16.18 do Bojkovic.

Protože mám čtvrt hodiny čas, vydávám se ještě na nedaleký Šrotík, udělat pár fotek. To ještě netuším, že se během svého pobytu kolem něho ještě třikrát přeženu. Do Bojkovic, kde budu mít do pátku svojí základnu přijíždím na čas v 17.21. Je mně ale líto volného času a také bych rád využil fotogenické počasí a tak se vydávám již dnes na zdejší rozhlednu Na skalce. Z mapy si zhruba si pamatuji směr, ale stejně se musím ptát na cestu. Nakonec, po necelých třech kilometrech ostrého stoupání jsem na místě. Dnes ještě netuším, jak jsem udělal dobře, protože zítra, jak jsem to měl z domova naplánované, už bych to časově, ale ani fyzicky nezvládl.

Středa

Středa 30. května mě přivítala jasným a slunečným ránem. Po vydatné snídani se v 7.45 vydávám „do stopy“. Přestože je docela chladno, stoupání na Komňu mě spolehlivě zahřálo, ale tím to nekončí, musím se dostat až na hlavní silnici a z ní pak, bohužel, sjíždím zase z kopce do obce Bystřice pod Lopeníkem. Na OÚ si zjišťuji potřebné informace, dostávám mapu všech šesti, přes kopírák postavených rozhleden, i s jejich vzájemným propojením. Předběžně zjišťuji, že to bude více jak 60 kilometrů.

A hned se tedy pouštím do první z nich. Jmenuje se Pod vojanskú a leží pod lesem nad obcí. Vede k ní docela slušná asfaltová silnice. Výhled je bohužel pouze půlkruhový. Rychle si zaznamenávám potřebné údaje a honem spěchám na další. Musím sjet opět do obce a přes hlavní silnici se ostrým stoupáním vydávám na sedlo nad osadou Lopeník. Tady prověřím svoje horské kolo, protože k další rozhledně se chystám dojet po doporučené lesní cestě přes Studený vrch. Docela jsem se zahřál, ale výhledy na Lopeník a Velkou Javořinu stojí za to. Ještě lepší jsou z rozhledny U křížku. Bohužel opět jen jedním směrem, protože záda mně kryjí vysoké stromy.

K další rozhledně Obecnice jedu stále lesem po červené značce Hrdinů SNP. Použil jsem ale spodní cestu a rozhlednu, která musí být nedaleko se mně nepodařilo napoprvé najít. Dojíždím až na hlavní silnici Strání – Slavkov a je mně jasné, že se musím vrátit. Napodruhé se mně to podařilo a tak si dělám další čárku. I tato rozhledna stojí u lesa, takže výhledy jsou opět omezené. Ale stojí za to! Po luční pěšině sjíždím už na jistotu na silnici do Korytné. Na místním OÚ jsem opět moc brzy. Pohledy ani razítka zatím nejsou. Moc se ale nezdržuji, protože jsem teprve na půlce. V Nivnici začínám pro změnu na OÚ, ale zase zbytečně. Alespoň se zeptám na cestu.

Rozhledna U trojice stojí hezky na kopci nad obcí a je z ní docela solidní kruhový výhled. I když pár stromů to kazí.Začíná se dělat docela slušné vedro a mně dochází voda. Ale neváhám ani na vteřinu a po kamenité cestě se vydávám dál. Čeká mně OÚ v Suché Lozi, kde se chci opět zeptat na rozhlednu U křížku, kterou jsem už navštívil a která spadá právě pod zdejší obec, i když leží blíže Březové. Asi se budu opakovat, ale stále brzy! Naštěstí teď to mám už kousek do Bánova, kde je postavena rozhledna Králov. Z povinnosti zajíždím do obce na OÚ, kde jsem opět vyšel naprázdno. Alespoň mně poradili cestu. Ale to ani není moc zapotřebí, protože rozhledna je zdaleka viditelná. Překonávám po nové lávce hlavní silnici a nechávám se zlákat odbočkou k letišti. Špatně! Cesta dál nevede. Zbytečně jsem se zdržel. Až druhý pokus byl správný.

Kamenitá dvoukilometrová cesta kolmo do kopce mě stála hodně sil. Naštěstí výhled vše napravil. Jedině z této rozhledny je opravdu kruhový. A hned přemýšlím, kudy dál. Použiji pokračování kamenité cesty a sjíždím opačnou stranou přes osadu Králov do Uherského Brodu, kam přijíždím po nechutně frekventované silnici E 50 ze Slovenska. Ve městě vyhledám íčko, v domění, že bych alespoň zde zde mohl být úspěšný. Nebyl jsem a tak jsem se rozhodl, že ve Vlčnově budu už OÚ ignorovat. Hned na kraji obce se vydávám kamenitou cestou kolmo do kopce přímo k poslední rozhledně Hráběcí. Jsem rád, že už to mám za sebou a hned sjíždím do Vlčnova po hrubé asfaltce kolem vinných sklípků.

Když už jsem nenavštívil OÚ, zastavil jsem se alespoň v obchodě, kde jsem doplnil tekutiny. Je šestnáct hodin a nic mi nebrání vydat se na hodně vzdálenou rozhlednu Zdenička u Těšánek. Problém je v tom, že už mám natočeno přes 70 kilometrů, nepřetržité výjezdy mně sebraly dost sil a hlavně vím, do čeho jdu. Musím totiž překonat hřeben Chřibů, kde to vůbec nebude jednoduché. Ale hlavně se tam musím dostat přes Uherské Hradiště. Při průjezdu Starým Městem se ještě furiantsky stavím na oblíbeném Šrotíku. Před Velehradem odbočuji na Modrou a kolem dosti zchátralé rozhledny se pouštím do nerovného souboje s krutým stoupáním. Když dosáhnu vrcholu u hostince Bunč, chvíli se zastavuji a počítám, zda to ještě stihnu.

Vychází mně, že ano a tak se odrážím a z příkrého kopce sjíždím do Zdounek. A vzápětí hned doleva do nejbližší obce Těšánky. Když před sebou vidím na vysokém kopci stojící dřevěnou rozhlednu, polévá mně studený pot. Ten záhy vystřídal horký pot, protože stoupání je opravdu strmé. Ale podařilo se a pak již téměř po rovině dojíždím až k této dřevěné krasavici. Pár fotek, záznamy o výhledech a přístupové cestě a už mažu opačnou cestou zpět. Dokázal jsem to a teď mě čekají už pouze krev, slzy a pot. Výšlap na Bunč z druhé strany je opravdu „zážitkový“ zvláště, když mám v nohách 120 kilometrů a k tomu výjezdy na 7 rozhleden. Na sedle jsem v 18.30, přesně půl hodiny do odjezdu vlaku ze Starého Města. Nekoukám doprava a doleva a mažu, co mně síly stačí.

Přestože Bunč leží na nejvyšším bodě silnice přes hřeben Chřibů, při sjezdu musím překonat také několik strmých výjezdů. To aby to nebylo tak snadné. Prolétnu obcí Modrá a s větrem v zádech se přibližuji ke Starému Městu. Známou cestou přijíždím na nádraží, kde stojí na koleji připravený osobák do Bojkovic. S kolem v ruce přeskakuji jednu volnou kolej a nastupuji do otevřených dveří. Je devatenáct hodin a vlak na Bojkovice má odjíždět v 19.00! Ani jsem se nestačil posadit a vlak se pohnul! Jak je ta dráha někdy přesná! Jsem šťastný, že se mně to podařilo, ale teď vím, že se budu přes hodinu trápit žízní a hladem než dojedu do cíle ve 20.05. Přemýšlím, jak jsem včera udělal dobře, když jsem navštívil bojkovickou rozhlednu Na skalce. Dnes po 144 kilometrech už na to nemám nejmenší chuť!

Čtvrtek

Ve čtvrtek 31. května musím vstávat v 5.30, protože už v 7.01 mně odjíždí vlak do Bylnice. Tady přestupuji na další osobák do Horní Lidče. Čekání na Ex Detvan se ale protáhlo z původních 5 na 40 minut. Nedá se nic dělat, ale je mně jasné, že ve Valašském Meziříčí osobák do Rožnova pod Radhoštěm čekat nebude. Naštěstí to je jenom 13 kilometrů, ale bohužel se jede po značně frekventované silnici. V muzeu Valašské dědiny se ptám na cestu. Vede z parkoviště prudkým stoupáním po lesní pěšině. Naštěstí strmý úsek měří jen 100 metrů a dál už to celkem jde. Za chvíli jsem nahoře.

Hrozně se těším na krásnou stylovou Jurkovičovu stavbu. A opravdu jsem po příjezdu velmi potěšen. Navíc už jsou k mání i razítka, ale na pohledy je opět ještě brzy. Jedinou vadou na kráse jsou vysoké stromy, které ale už mají svá čísla a to znamená, že na konci vegetačního období budou pokáceny. Pak to teprve bude „fajné“. Přes varování místních pro zajímavost sjíždím po široké cestě k areálu muzea Valašské dědiny, kde se mně do cesty staví zavřená vrata. Po uzoučké pěšince scházím příkrý sráz mezi kopřivami a ostružinami a jsem rád, že se dostávám na původní pěšinu, po níž jsem stoupal nahoru.

Teď mě čeká rychlý přejezd do Valašského Meziříčí a dále do Kunovic. Ale už před obcí už vidím, co mě čeká. Kunovická hůrka bude asi maturita. To mně také potvrdili na OÚ, kde jsem dostal i pohledy a razítko. Vybaven mapkou trasy se vydávám nekompromisně vzhůru. Mám ale smůlu, že jsem si na Moravu vzal horší horské kolo s jemnějším vzorkem na pneumatikách. Věděl jsem, že pro dlouhé přesuny po asfaltu to bude snazší. Netušil jsem ale, co mně tady čeká za zvěrstva. Stoupání je po příjezdu do lesa téměř v celé délce strmé. Třikrát se mně protočilo zadní kolo a třikrát jsem musel nejstrmější úsek vytlačit! Nasednout opravdu nešlo! Tak to už tady dlouho nebylo. Ani ta Hůrka za tu námahu nestála.

Výhledy opět pouze jednostranné a samotná rozhledna už dosti poničená. Škoda. Alespoň ten sjezd se mně vydařil a přes Bystřici pod Hostýnem a Holešov mířím do Hulína na vlak. Ten mně záhy dovezl do Starého Města. Hodinové čekání využívám k návštěvě oblíbeného Šrotíku a přes památník Velké Moravy a kolem stále ještě nedostavěného betonového kostela dojíždím přes Uherské Hradiště do Kunovic na vlak. Dnes to bylo pohodových 103 kilometrů.

Pátek

V pátek 1.6. vstávám už po páté. Loučím se s paní domácí a v 6.26 nasedám do vlaku do Starého Města. Na Ex Rastislav mám totiž zakoupené místenky na kolo až do Bohumína. Tam přijíždíme na čas v 9.14. Přesně půlhodinu do odjezdu dalšího vlaku do Jablunkova se rozhoduji využít k neplánované návštěvě vodojemu s rozhlednou a penzionem. Je to tam asi 7 minut jízdy. Mohutná stavba se nedá přehlédnout, rychle vyjíždím nahoru výtahem, ale dole jsem si zapomněl klíče od ochozu. Ještě rychleji se dostávám dolů, ale neriskuji opětovný návrat. Dostávám nějaké suvenýry včetně pohledu a razítka a mažu zpátky na vlak.

Pro jistotu tou samou cestou, nechci zabloudit. Podařilo se. Nastupuji do vlaku minutu před odjezdem! Kdyby mně ujel, nemělo by už cenu jet dále, musel bych tady počkat na vlak do Prahy. Radost mně ale kazí četné přeháňky. Ale je to přesně podle předpovědi. Jako zahrádkář můžu být spokojený, že se zalilo a že mně vyšly alespoň předchozí 3 dny. V Jablunkově, dnes už vlastně v Návsí, vystupuji v 10.43. U kolegy výpravčího si uschovávám v dopravě větší batůžek a s tím menším se vydávám na poslední rozhlednu Tetřev v Beskydech. Cestou mě doprovází deštivé přeháňky, ale na to já už v euforii moc nekoukám.

Cesta je neskutečně dlouhá a trochu mně svojí délkou připomíná výjezd na Kleť. Nejhorší stoupání je těsně pod vrcholem. Mírně se mně zvedá přední kolo, ale po asfaltu se to dá dobře zvládnout. Nahoře kupodivu neprší a tak stihnu i pár fotek a malé občerstvení v sousední chatě. Do odjezdu vlaku mně zbývají 2 hodiny, ale protože jsem celý zavlhlý a je poměrně zima, rozhoduji se k rychlému návratu. Cestou mě ale zastihl pravý horský lijáček a já přijíždím do města totálně promočen. Dokonce se mně v tom mokru zastavil i komputer. Pana výpravčího prosím o nějakou suchou místnost, kde bych se mohl převléknout do civilu.

Ten nejenom, že mně umožnil se v klidu převléci, ale nabídl mně dokonce horkou sprchu! To se nedalo odmítnout. Ještě po sobě vytírám ohromnou louži na podlaze, běžím si koupit něco na dlouhou cestu a v 15.02 sedám do osobáku do Třince, kde si 5 minut počkám na rychlík Landek do Prahy. Také v Praze proběhl přestup hladce a po deseti minutách už sedím v posledním vlaku do Plzně. Vystupuji ale ve 21.30 už v Rokycanech, odkud se tmavou nocí vydávám na kole na poslední část cesty na chatu u Šťáhlav. Vůbec se mně nechce do studených a mokrých treter, ale v sandálech se jet nedá. Do tepla chaty přijíždím lehce po desáté, unavený, zarostlý, prokřehlý, ale nadmíru spokojený.

Moc jsem se ale nevyspal, protože už ráno ve 4.55 mně zvoní budík a já opět obouvám mokré tretry, které za těch pár hodin nestačily vyschnout a opět sedám na kolo, abych dojel do nedalekých Nezvěstic na denní službu. Skončila zábava a nastala všední práce. Nebo to snad bylo naopak?

Za předchozí čtyři dny jsem tedy navštívil 13 nových rozhleden, 2 staré, a ty dokonce několikrát, najel jsem 314 kilometrů a přestože vlastním režijku, jen za přepravu kola jsem zaplatil 260 korun. A to se ještě najdou lidé, kteří nám tu průkazku závidí!

2 odpovědí na Po čtyřech dnech a dvanácti (vlastně třinácti) rozhlednách

  1. Danuše Kalivodová napsal:

    Dobrý den, pane Štekl, děkuji za moc hezké povídání, stejné rozhleny jsme letos také navštívili, máme to trochu jednodušší, jezdíme autem :-), občas také musíme po svých, ale to nám vůbec nevadí.
    ze Šumperka zdraví D.Kalivodová
    P.S. pošlu nějaké fotky

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *