Velká zámecká tour

Na jaře letošního roku jsem konstatoval, že naše hrady nejsou rozhledny a žádné nové se už nepostaví. Přesto se nedávno z několika hradů úpravou nebo dostavěním schodiště vylouply docela solidní hradní vyhlídky. Příkladem může být Orlík u Humpolce nebo Švihov u Klatov. Navíc jsem při studiu zámků zjistil, že hodně hradů postupem času proměnili jejich majitelé na pohodlnější zámky. Například takový Chodský hrad by každý normální smrtelník dnes považoval spíše za zámek, ale název zní jednoznačně. Je to hrad! Co teď s tím? Kam jej zařadit? A takových příkladů jsem našel ještě několik. Namátkou hrad a zámek Libá u Chebu nebo Frýdlant na severu Čech. Na jaře, když jsem měl všechny hrady zmapované a „pod kontrolou“ jsem se rozhodl, že lépe, než někomu šlápnout na kuří oko a nějaký ten objekt vynechat, zmapuji nakonec i ty věže zámecké.

Úkol to byl na první pohled jednoduchý, vždyť zámků s patřičnou vyhlídkovou věží bude oproti hradům asi polovina a navíc celá dlouhá prohlídková sezona právě začala. Proto, abych nedopadl jako s hrady, kdy jsem poslední objekty objížděl v lednu a únoru, tedy v době jejich hlubokého spánku a díky vstřícnosti kastelánů jsem se na ně nakonec dostal, rozhodl jsem se tentokrát začít co nejdříve. Ale nejprve jsem si musel zjistit, které zámky mají věž přístupnou a na které ani nemá cenu zajíždět. Seznam jsem během roku ještě průběžně doplňoval, ale i škrtal, to podle nejnovějších poznatků a korespondence s kastelány. Protože objet znovu celou republiku zabere poměrně hodně času, rozhodl jsem se vytipované zámky pokud možno sjednotit do nějakých ucelených skupin, pracovně pojmenovaných dvojbloků. Při jednom výjezdu jsem se pak snažil navštívit alespoň dva objekty najednou.

Malý zádrhel byl ale v tom, že v dubnu zpravidla ještě nejsem na kole dost rozježděný a tak začínám urychleně polykat potřebné kilometry. V polovině května máme naplánovaný rodinný automobilový víkendový pobyt v Jeseníkách a tak hned první jízdu k přesunu na severní Moravu využívám k návštěvě zámku ve Vlašimi a ve Zruči nad Sázavou. To se to jezdí, když za vás makají koňské síly pod kapotou! Na další květnový výlet do Boru u Tachova už vyrážím se svými kamarády na kole a v pohodě zvládáme i návrat domů. První stovka konečně padla a to je velice důležité zjištění, protože kolo teď bude, ve spojení s vlakem, mým nejbližším společníkem po celou nadcházející sezonu.

Mým prvním letošním nefalšovaným výletem je rychlíkový přesun do Stojčína na Vysočině, odkud se vydávám do nedalekého zámku v Žirovnici. Hned po prohlídce mám namířeno na jih do značně zdevastovaného zámku v Českém Rudolci. Pro svoji architekturu se mu také přezdívá Malá nebo též Moravská Hluboká, ale do takové dokonalosti má ještě tisíce hodin práce před sebou. Přestože jsem se předem ohlásil, pan správce nějak stále nemůže najít klíče od hlavních dveří a tak po téměř hodinovém čekání odjíždím s nepořízenou a zámek si prohlížím pouze zvenčí. Nemohl jsem už dalším čekáním ztrácet ani minutu, protože cestou na vlak do Jindřichova Hradce mám v plánu ještě malou zajížďku na nedaleký hrad Landštejn.

Za čtrnáct dnů si plánuji další výlet na jižní Moravu, tentokráte na málo známý zámek Police, který je otevřen pouze o prázdninách. Vlakem se přesunuji opět do strategického Stojčína a bez zbytečného zdržování mířím stále na jih a přes Dačice a Jemnici dojíždím až do Police. Při výstupu na věž mě překvapuje, že na „vyhlídkový ochoz“ se musím protlačit úzkým vikýřem a samotná vyhlídka je tvořena jehlanovou plechovou střechou! A protože na věže chodím kvůli bezpečnosti zásadně bez cyklistických treter, na rozpálené krytině musím neustále stepovat, abych si nepřipálil chodidla! Ale co by člověk nepodstoupil pro nové objevy! Vzhledem k tomu, že mám dnes vynikající mezičas, zastavím se cestou do Jindřichova Hradce ještě jednou v Rudolci a pokusím se o reprízu. Napodruhé se to povedlo a já jsem se konečně dostal i na věž! Ale při kochání z ochozu mně kazí radost blížící se bouřka. Mám dvě možnosti. Buď počkat až se přežene, ale s vědomím, že nestihnu vlak nebo pokračovat a riskovat promoknutí. Rozhoduji se pro druhou variantu a udělal jsem dobře. Liják mě jen velice decentně líznul a tak do Hradce přijíždím za slunného počasí naprosto suchý a včas! Nakonec v nádražním bistru stihnu ještě malé občerstvení, což je velice důležité, protože můj žaludek už mele delší dobu naprázdno a já mám před sebou více jak tříhodinovou cestu v rozpálené rychlíkové soupravě!

V červenci se pokusím o dvojblok ještě dvakrát. Nejprve se vydávám sluncem sežehnutou zemí z Hradce Králové do Hrádku u Nechanic a pak spěchám přes Pardubice do Slatiňan, abych se obratem vrátil zase zpátky na rychlík do Pardubic. Za tři dny odjíždím stejným směrem, ale vystupuji až stanici za Hradcem ve Smiřicích. Odtud na kole mířím do Nového Města nad Metují a vzápětí do nedalekého Náchodu a opět se rozpálenou zemí vracím do Smiřic. Sám se za tento výkon musím pochválit, neboť jsem za čtyři dny zdolal další čtyři zámky! Takhle to pěkně odsejpá, jen to slunce by nemuselo tolik topit!

Na začátek srpna mám se svým cyklotýmem dlouho dopředu naplánovaný týdenní pobyt na jižní Moravě ve Starém Městě u Uherského Hradiště. A protože i cesta může být cíl, rozhodujeme se vystoupit z rychlíku už v Olomouci a do Starého Města dojet po vlastní ose přes zámek v Tovačově a Kroměříži. Jestliže v červenci bylo v Čechách vedro, v srpnu jsou na Moravě pravé tropy! Každodenní teploty pravidelně atakují osmatřicítku! Ani se neodvažuji tipovat, kolik stupňů schytají naše nechráněné tělesné schránky na otevřeném prostranství. A těch je tady na Moravě většina. Lesů jsem se na zdejších úvalech jaksi ani nevšiml. Každý den tedy vědomě porušujeme dobře míněné rady šířící se éterem z rozhlasu či televize: Nedoporučuje se v odpoledních hodinách pobývat na přímém slunci a hlavně nevykonávat žádnou tělesnou námahu! Druhou část nařízení už ale splňujeme, protože cestou dodržujeme pitný režim a na hlavě máme pokrývky, v našem případě cyklistické helmy! Jak se dále dozvídáme od starostlivých komentátorů, rada se týká hlavně starých lidí, což je jako dělané pro náš tým Starnako, což volně přeloženo znamená starci na kole!

Hned následující den vyrážíme na krátkou odpočinkovou vyjížďku na zámek v nedalekém Uherském Ostrohu. Zato další den si konečně dáváme do těla.  Cestou na zámek Nový Světlov v Bojkovicích za účelem získání orazítkovaných pohledů objíždím všech šest obecních úřadů, které před sedmi lety postavily šest zcela identických rozhleden na Uherskobrodsku.  A nakonec, jako prémii, zajíždíme přes kopec do Luhačovic, kde jsem si ještě potřeboval vymazat některá bílá místa na mapě. A protože jsem ve dvojblocích našel zálibu i na Moravě, nutím následující den svůj cyklotým k dalšímu objevnému výletu na zámky do Dřevohostic a Přerova.

Svůj pobyt na jižní Moravě pak před odjezdem ještě prokládám vlakovým výletem do Hradce nad Moravicí ve Slezsku. Za tento nápad jsem velice rád, protože z Plzně by se mně do Opavy na otočku zrovna dvakrát nechtělo. Podobný čin jsem absolvoval před lety do ještě vzdálenějších Albrechtic u Krnova a do dneška se z toho budím ze spaní!

V dalších dvojblocích pokračuji i nadále po návratu domů. Všemožně kombinuji zámky s hrady a tak na jeden zátah například navštěvuji zámek v Klášterci nad Ohří s hradem Hasištejn a za pět dnů zámek ve Velkém Březně s hradem Blansko. Tento hrad, kromě místních a pár fajnšmekrů, dneska asi málokdo zná, ale z torza jeho věže jsou fantastické výhledy na údolí Labe, České středohoří, Krušné a Lužické hory a Děčínské stěny. Výjezd až na nádvoří hradu řadím mezi takzvané cyklistické „brusy“! Na kilometrovém strmém stoupání po asfaltu do obce Mírkov, na dalším za obcí do sedla a závěrem na kamenité cestě na samotný hrad jsem složil cyklistickou maturitu! Není se co divit, vždyť na čtyřech a půl kilometrech mě od Labe čekalo převýšení 400 metrů! A to se přitom ještě kilometr sjíždí z mírného kopce!

Na předposlední víkend v srpnu jsme pozváni na rodinný výlet do Liberce, a proto jsem si cestu na sever naplánoval jako další objevnou trasu po zámcích, hradech a rozhlednách. Hned první den přesunu dokážeme postupně zvládnout zámek Stránov u Mladé Boleslavi, hrad Michalovice, kam jsem se až napotřetí konečně probojoval, rozhledničku v obci Dneboh u Mnichova Hradiště a fotogenickou Čížovku, dále hrad Kost, zámek Humprecht a na závěr ještě zámek Hrubou Skálu. Dnešní terminologií by se řeklo, že to byl logisticky velice náročný den a proto jsem usínal s hřejivým pocitem dobře vykonané práce. V sobotu nepolevujeme v nasazeném tempu a vydáváme se na hrad Trosky, rozhlednu na hradě Kumburk s fantastickými výhledy a tak trochu adrenalinový výstup na skokanský můstek V Popelkách u Lomnice. Závěrem si před spaním ještě vyšlápneme na rozhlednu Na Proseči, kde se právě otevírá nově postavená chata s restaurací. Plzeňská dvanáctka posloužila jako důstojný přípitek na ve všech směrech úspěšně završený den. Na neděli jsem si už dlouho dopředu s kastelány domluvil návštěvu zámeckých věží ve Frýdlantu a Lemberku a společně s návštěvou nedaleké rozhledny v Jablonném se s čistým svědomím a plni nových dojmů vracíme zpátky do Plzně! Je jasné, že zpracování takového množství novinek mně zabralo několik následujících dnů, než jsem všechna data i s fotografiemi převedl na počítači do uceleného souboru.

Letošní prázdniny nám tedy skončily a já si mohu dovolit trochu bilancovat. Za necelé čtyři měsíce se mně podařilo objet a zmapovat rovnou třicítku zámeckých věží a to ještě nepočítám několik nových rozhleden a nečekaně objevených hradů! Teď už mně zbývá poslední desítka a pak budu mít snad konečně hotovo! Ale po loňských zkušenostech s hrady začínám jásat jen velice opatrně! Už teď je mně jasné, že můj pracně zhotovený seznam nemůže být nikdy úplný, protože jsem objevil ještě několik zajímavých objektů, které mají krásné věže, které však zatím nejsou přístupné. Ale kdo může předpovídat, co se stane v nejbližších letech. Třeba i zde se kasteláni rozhodnou a časem je zpřístupní pro širokou veřejnost. Jen tak namátkou si vzpomenu na známý zámek Sychrov, který má věže dokonce dvě, v bývalém vojenském prostoru u Chebu dobře utajený zámek Starý Hrozňatov s mohutnou hradní kamennou věží nebo pomalu se probouzející Hartenberk u Oloví. Třeba se dočkáme zpřístupnění věží hradů Bítova či Veveří na jižní Moravě, štíhlé věže v Litomyšli nebo věže opomíjeného zámku v Poběžovicích. A málem bych na jeden hrad úplně zapomněl. Jmenuje se Mírov, stojí nedaleko Mohelnice, má mohutnou věž s cimbuřím, ale po tom dostat se dovnitř by nikdo z nás určitě netoužil!

Takže ty naše hrady a zámky zase nejsou tak jednoznačně uzavřená kapitola, jak jsem se dříve domníval. A na závěr musím sebekriticky přiznat, že padla i jedna moje dlouho prosazovaná myšlenka, že nový hrad si dnes z rozmaru už asi těžko někdo postaví. Tuto teorii mně totiž zcela nečekaně naboural zednický mistr Jan Švec z Kváskovic, což je malá obec jihovýchodně od Strakonic, který dokázal na návrší nad obcí v roce 2007 postavit zcela nový hrad! Pojmenován byl, jak jinak, než po svém zakladateli – Švecburg! Věřili byste tomu!?

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *