Až se jaro zeptá, …
cos dělal v zimě, odpovím mu kreslil! A kreslil jsem skutečně nejenom celou zimu, ale i celý podzim, protože v létě na takovou činnost nebudu mít ani náladu, ani dostatek času. A troufnu si dokonce neskromně tvrdit, že jsem kreslil ne na sto, ale rovnou na sto padesát procent!
A také jsem trochu cestoval za nově otevřenými rozhlednami. Konečně, to jste určitě sami zaregistrovali z našich webových stránek. Zmrzlé zimní výlety na rozhlednu Hamštejn a Na Pasece jsou toho malým důkazem.
Mým hlavním cílem však bylo shromáždit dostatečné množství materiálu k sepsání dalšího pokračování knihy Rozhlednovým rájem a zcela nové knihy Vyhlídkami konšelů o městských a radničních věžích. Jednalo by se o takové mladší dvojče knihy o hradních a zámeckých věžích-Vyhlídkami králů z roku 2019.
Ale nejprve jsem si nakreslené obrázky dovolil použít k sestavení dvou zcela nových kalendářů na rok 2025. Ten první, tradiční nástěnný ve formátu A3, navazuje na předchozí dva moje kreslené kalendáře nejkrásnějších kamenných rozhleden z roku 2023 a dřevěných staveb z letošního roku. Zbývající druh klasického stavebního materiálu železo, jsem se rozhodl použít právě do toho posledního nástěnného kalendáře na příští rok. Stolní kalendář pak vesměs zahrnuje kresby radničních a městských věží z připravované knihy o těchto stavbách.
A jako takový bonus bych chtěl milovníkům rozhlednových suvenýrů předložit jednu zcela nečekanou lahůdku. Tou lahůdkou je kompletní sada dvaatřiceti mariášových karet našich nejkrásnějších rozhleden.
Pokud s těmito novinkami u Vás, vážení milovníci dalekých výhledů zaboduji, mohla by nastat ještě druhá vlna v avizované podobě dvou knížek, ale také sada pohlednic jak městských a radničních věží, tak nakonec i našich významných rozhleden.
Ve své hlavě už hodně dlouho nosím ještě jeden malý sen, které si ale zatím nechávám pro sebe. Jen naznačím, že se jedná o zcela unikátní druh pohlednic, které se kdysi, za mého dětství a raného mládí na našem trhu hojně objevovaly, ale dnes již z něho zcela vymizely!
Budu moc rád, když Vám s nabízeným sortimentem udělám radost, a ještě více mě potěší, když Vaši radost poznám minimálně na stejných, ale ještě lépe na Vašich zvýšených objednávkách!
Předsevzetí se maj plnit i po vánocích!
Před koncem loňského roku jsem si povzdechl, že nemám rád rozhledny. Na první pohled to ode mne bylo kacířské prohlášení, ale za nadpisem ještě následoval důležitý dovětek, …. které se otevírají na sklonku roku. A hned vzápětí jsem si připsal předsevzetí, že se je pokusím, navzdory zimním podmínkám, co nejdříve navštívit a zdokumentovat.
Jak sami můžete posoudit, po necelém měsíci se mně to skutečně povedlo a rozhledny Hamštejn a Na Pasece se objevily na našich webových stránkách nejen zdokumentované, ale samozřejmě i nakreslené. Kresby jsem si připravil pro jistotu již dříve, ještě před jejich návštěvou, díky skvělým fotografiím, které mně zaslali kamarádi Jarda Fábera a Vláďa Fukal. Oběma děkuji.
Teď zůstává na Vás, vážení příznivci dalekých výhledů, kdy se k nim vypravíte také Vy. A mohu potvrdit, že výhledy z ochozů obou rozhleden jsou opravdu skvostné.
Nemám rád rozhledny,
které se otevírají na sklonku roku. A to z jednoho prostého důvodu. Zpravidla se už na ně nestačím vypravit pěšky, natož pak na kole. Důvodem je především nestálé zimní počasí a krátký den. Nemohu říct, že bych v zimě zahálel a nikam nejezdil, naopak, ale přeci jenom v letních měsících se cestuje lépe. Letošní začátek měsíce prosince byl toho jasným důkazem. Krajina se rázem, během pár dnů, totálně změnila a zasněžený terén vyhovoval spíše běžkařům, než chodcům či cyklistům.
Z tohoto důvodu také na našich webových stránkách nenajdete dvě zcela nové stavby. Rozhlednu Hamštejn u obce Koberovy nedaleko Železného Brodu a rozhlednu Na Pasece u Trhového Štěpánova východně od Vlašimi. Obě si bezpochyby zaslouží co nejrychlejší návštěvu, protože se vesměs jedná o fortelné železné stavby, které mají velkou šanci přežít bez úhony celé 21. století!
Troufám si tvrdit, že dokonce kandidují na přední umístění v anketě, vyhlašované Klubem přátel rozhleden, na Rozhlednu roku 2023. A protože na našich webovkách je zatím nenajdete, chtěl bych vás přesměrovat na spřátelený web kolegy Zikiho: rozhledny.webzdarma.cz, kde se do sytosti můžete pokochat jejich chladnou krásou.
Do nového roku si dávám za cíl je co nejdříve navštívit, abych vám vzápětí mohl poskytnout zasvěcený komentář o stavbě jako takové, ale především o přístupových cestách, výhledech z ochozu a konečně, kromě kresby, také nějakou tu fotodokumentaci.
Jsem přesvědčen, že i pro vás, vážení rozhlednáři, bude jejich brzké zdolání dobrým předsevzetím do nového roku 2024.
Tak ať nám i nadále rostou! (ale raději v sezóně)
Jiří Štekl.
Jména zejména
Víte proč se domácí zvířata určená k pozdější konzumaci nemají pojmenovávat?
Tím jménem si totiž k němé tváři vytvoříte citový vztah, který je pak velkou překážkou při jeho porážce, natož pak při jeho konzumaci. No posuďte sami. Chutnal by vám pak váš roztomilý Vašík, Dášenka nebo Myšulka?
O to více nemohu pochopit, proč si zastupitelstvo v některých obcích není schopno nějak hezky pojmenovat svoji nově postavenou rozhlednu. Ta pak po dlouhá léta, nebo někdy i navždy, nese pouze jméno dotyčné obce. Domníval jsem se, že k nové stavbě si většina místních občanů najde svůj citový vztah a dokonce, jak jsem se již na několika místech sám přesvědčil, se starají o její chod a údržbu. Ale jak vidno, někde k tomu mají ještě stále dost daleko.
Vzhledem k tomu, že rozhledna je ženského rodu, slušelo by se jí, po nějaké místní rodačce či krasavici, pojmenovat. Ovšem kde máme těch krasavic více pohromadě, dělalo by to zřejmě zlou krev, takže by se muselo najít nějaké neutrální řešení. Stále nám těch volných jmen ještě zbývá! Ano, hodně rozhleden už má svoje ženská přízviska, namátkou mně po jednom jménu podle abecedy napadá Anička, Barborka, Diana, Eliška, Floriánka, Johanka (ta už to má, chuděrka, za sebou), Lenka, Markéta, Růženka, Štěpánka, Terezka a nakonec i Zdenička. Ale stále se nám tady nabízí skupina krásných jmen. Jak by se vám líbila třeba ještě taková Hanička, Ivanka, Janička, Klárka, Kačenka, Pavlínka, Slávinka a mohl bych jmenovat ještě hodně, hodně dlouho. Místo toho tady máme bohužel jen ty strohé názvy obcí. Škoda. Navíc by se slušelo založit i novou tradici a v době jejich svátků k nim pořádat procesí, dálkové pochody nebo zcela obyčejné pouti, setkání příznivců rozhleden, místních občanů či jejich známých. Myslím, že by to utužilo nejen dobré sousedské vztahy, ale také přilákalo množství nových turistů.
Starostové i občané, zkuste se na sklonku starého roku nad touto výzvou zamyslet!
Beseda o moravskoslezských rozhlednách
Vážení rozhlednoví přátelé,
po dvouleté odmlce způsobené covidem, respektive tvrdými opařeními spojenými se zákazem shromažďování, jsme v loňském roce navázali na tradici besed o rozhlednách, kdy jsme zavítali na jihovýchodní Moravu. Letos bychom chtěli celý cyklus dokončit povídáním a promítáním obrázků rozhleden severní Moravy a Slezska.
Budeme velice rádi, když se opět zúčastníte v co největším počtu.
Besedou provázejí Zdeněk Benedikt a Jiří Štekl.
Den válečných veteránů
Právě na dnešní den 11. listopadu jsme odjakživa bývali zvyklí na příjezd svatého Martina na bílém koni. Tato významná pranostika se ale u nás už několik let po sobě jaksi nedodržuje. Namísto toho jsme se rozhodli přijít se zcela novým uspořádáním webových stránek. Přesně v den 105. výročí ukončení světové války, na který připadá i Den válečných veteránů, začínáme psát novou historii jednoho z nejrozsáhlejších českých rozhlednových webů, kde kromě všech našich tuzemských rozhleden výhledově najdete také příhraniční věže do jednoho kilometru od státní hranice a dále hradní a zámecké věže určené k rozhlížení. Postupně zde budou zařazovány i městské a radniční věže určené ke stejným účelům.
Věříme, že informace získané na těchto stránkách využijete při plánovaní výletů po notoricky známých, ale také po doposud nepoznaných místech naší krásné země.
Velkým pomocníkem se vám určitě stane aktivní mapa, ze které si například budete moci vyfiltrovat požadovanou kategorii rozhleden (dřevěné, kovové, zděné), ale i samotné hrady, zámky nebo pouze městské, či radniční věže. Novinkou je rovněž automatické zobrazení ostatních vyhlídkových objektů v nejbližším okolí.
Věříme, že i s vaší spoluúčastí, se tyto stránky budou neustále rozšiřovat jak o nové věže a jejich zdařilé fotografie, tak rovněž o nové kolonky, kterými budou například vstupenky, pamětní razítka, případně i pohlednice nebo další zajímavé suvenýry.
Jiří Štekl a Vláďa Techl
Už zase švejkujeme
„Císaři Františkovi Josefovi nazdar! Tuhle vojnu vyhrajem!“, provolával dobrý voják Švejk srocenému davu poté, co ho vyhodili z blázince s dobrozdáním, že je to „simulant mdlého rozumu“. A přestože měl Švejk o daném stavu zcela jasno, dnes se situace, po více jak sto letech, zdaleka nejeví tak jednoznačně, jako kdysi. Před více jak rokem jsme sice také chtěli jednou ranou skolit zlého medvěda a mít hotovo, ale místo toho jsme se nešťastně střelili do kolena. A aby té smůly nebylo málo, strefujeme se do stejného místa stále znovu a znovu.
Jak jinak si můžeme vysvětlit, že cena naší elektrické energie, přestože ji již několik desetiletí vyrábíme stále stejným způsobem a se stejnými náklady, několikanásobně vzrostla proti předchozímu období? A s cenami ostatních energií, jako jsou pohonné hmoty, plyn, a koneckonců i voda je to podobné. Proč nesmyslná zelená opatření novodobých věrozvěstů jsou namířena proti zájmům naprosté většiny mlčící populace? Jak je možné, že s každou nově vyhlášenou sankcí se utahují opasky našeho pomyslného blahobytu?
Je všeobecně známo, že pokud vzroste cena jakékoli energie, projeví se to okamžitě, a většinou i dlouhodobě, téměř ve všech oblastech hospodářství. Abych byl konkrétní, stalo se tak i v případě nárůstu cen poštovného a balného. Cena kartonové obálky ve formátu A3 vzrostla ze dne na den o padesát procent. Cena poštovného roste záhadným způsobem neustále. Sloučením poštovních poboček, včetně personálu, se změnily také podmínky podeje zásilek. Nové úřednice totiž pečlivým přeměřením normované obálky zjistily, že nejdelší hrana převyšuje povolenou délku o celých 18 mm! Pouhým okem naprosto nezjistitelné! Najednou už nelze zásilku podat dosavadním způsobem jako doporučený dopis, nýbrž pouze jako balík do ruky. Na první pohled, řeknete, něco podobného, ale ouvej! Zatímco doporučený dopis přijde na „pouhých“ 86,- Kč, balík do ruky se vyšplhá při stejné hmotnosti na bezmála dvoustovku! U dobírky je to ještě zajímavější. Protože dopis na dobírku vyjde na 153,- Kč, u balíku se dostaneme na 277,- Kč! Když k tomu připočteme ještě zvýšené náklady na obalový materiál, pak se cena jedné doporučené zásilky vyšplhá na závratných 230,- Kč, u balíku na 307,- Kč, což je mnohem více, než cena samotného kalendáře!!!
Jako vždy se i tady nabízí několik možností. Buď rozstřihnout pevnou obálku, zkrátit ji o dva centimetry a znovu zalepit, což je podle mě neskutečná prasárna! Druhá možnost-přijmout „nabízené“ možnosti balíku do ruky se mně jeví, vůči Vám, stálým odběratelům, ještě nehoráznější. Velice decentním řešením je vyhledání zcela jiného přepravce. A pak se tady ještě rýsuje jedna radikální možnost. Definitivně ukončit vydávání Vámi oblíbeného kalendáře rozhleden alespoň v dosavadním rozměru A3 a zmenšení na přijatelnější formát A4. Přiznám se, že jsem objevil ještě jeden možný způsob. Najdou se totiž ještě přepážky, které nemají tak přesně, a hlavně nesmyslně přísně zkalibrované pravítko. Musím zaklepat, zatím mně to vychází, ale kdo ví, třeba dojde k výměně benevolentních pracovníků za zarputilé předpisáře i tady a máme definitivně vymalováno!
Proto Vás, milí zákazníci, tímto žádám o pochopení navýšení ceny balného a o trpělivost při dodání zásilky Dotyčný poštovní úřad totiž zrovna nesídlí v „naší ulici“.
Jiří Štekl.
Pomoc Vlčí hoře
Vážení fandové rozhleden,
nový nástěnný kalendář vybraných dřevěných rozhleden na příští rok, nazvaný Rozhlednovým rájem 2024, jsme společně s mým grafikem po dlouhých debatách a kompromisech zkompletovali a v tomto týdnu konečně zadali do tisku. Kalendář je opět sestaven výhradně z nových velkých autorových kreseb. Ještě před jeho distribucí bych rád opět pomohl malým příspěvkem, tentokrát jedné požárem poničené rozhledně.
Začátkem dubna, přesněji čtvrtého, došlo ke kompletnímu vyhoření turistické chaty na Vlčí hoře ve Šluknovském výběžku. Na přilehlé rozhledně došlo k ohoření dřevěného obložení části věže, poškození schodiště a střechy a vysklení oken.
Stejně, jako tomu bylo v minulém roce, kdy jsme společně pomáhali požárem zasaženému NP České Švýcarsko a předloni tornádem poničené jižní Moravě, budu rád, když opět společně pomůžeme i nyní. Z každého prodaného kusu kalendáře odevzdám deset korun na rekonstrukci poničené rozhledny. Dnes jsem proto poukázal na Platformu Donio dva tisíce korun. Tisícovku opět za sebe a druhou tisícovku, kterou vyberu po desetikoruně postupně od Vás, stálých zákazníků. Věřím, že mě v tomto úsilí rádi podpoříte i letos.
Jsem přesvědčen, že naším společným přáním bude rychlé obnovení plné funkce historické rozhledny z konce devatenáctého století.
Srdečně Vám všem děkuji, Jiří Štekl.
Nástěnný kalendář 2024
Sankce, inflace, úspory, šetření. To jsou dnes nejčastěji skloňovaná podstatná jména. Jména, která se dotýkají doslova každého z nás, ať už si to chce či nechce připustit. Dotkla se samozřejmě i fanoušků rozhleden. Nejenom tím, že počet a kvalita rozhleden v posledních dvou letech neustále klesá, ale také tím, že lidé mají obavy z nejisté budoucnosti, šetří a jsou stále méně ochotni vydávat svoje finanční prostředky na zbytné věci.
Kalendář, který jsem vám právě předložil k posouzení, bude pravděpodobně předposlední, který jsem během posledních let vytvořil. Není to tím, že by mě práce na něm nebavila nebo nějak výrazně zatěžovala, ale příčiny je třeba hledat jinde. Zajistit v dnešní době potřebný počet odběratelů, aby se ofsetový tisk vůbec vyplatil, je už téměř nadlidský výkon. O vás, stálé a tradiční příznivce strach nemám a spoléhám na vás i nadále. Ale o pořádného zákazníka s odběrem alespoň sto kusů už dnes zkrátka nezavadíte.
Skloubit stále se snižující počet výtisků, a přitom udržet cenu na stejné úrovni, jako v předchozích letech se nedá dělat do nekonečna. Jak jste se sami mohli přesvědčit, cenu držím, ale ustálit náklad na potřebné výši, i přes oslovení všech možných i nemožných subjektů, se mně zkrátka nedaří.
Užijte si proto tento kalendář rozhleden, který je sestaven výhradně z dřevěných staveb, do sytosti. Po letošním, který obsahoval pouze kamenné věže, mně už naštěstí zbývá jen poslední stavební materiál a tím je železo či ocel. Takový kalendář bych vám, milí rozhlednáři, chtěl předložit napřesrok. A pak už jen adié!
Bylo to krásné, ale mohlo to trvat déle! Škoda, bylo mně s vámi dobře.
P.S. Kalendář na rok 2024 zatím neobjednávejte. Jedná se pouze o zkušební náhled. Do konce roku máme ještě času dost. Pokusím se do té doby nabídnout výtisk všem dotčeným subjektům přímo na místě. Bude to stát hodně času, energie a prostředků. Až bude sečteno a podtrženo, oslovím s nabídkou i vás, ostatně tak, jak to dělám každoročně. Do té doby mně držte všechny svoje palce!
Děkuji, Jiří Štekl.
Není nač čekat!
Rozhlednoví přátelé,
následující řádky se rozhleden vlastně ani netýkají. K sepsání tohoto článku mě paradoxně inspirovalo zanedbatelné množství nově postavených rozhleden v loňském roce. Jak jsem se již v silvestrovských Novinkách zmínil, loni spatřily světlo světa pouze dvě nové věže. Obě jsou sice mimořádně zdařilé a v anketě o rozhlednu roku 2022 nemohly obsadit jiná, než první dvě místa. Třetí ještě zabodoval ocelovou konstrukcí obestavěný pivovarský komín v Humpolci, který byl dokončen již o rok dříve, ale kvůli covidu zpřístupněn teprve vloni. Suma sumárum, dvě novostavby za rok nás vrací do konce osmdesátých let minulého století! Rovněž výhled na právě začínající sezónu není vůbec optimistický. Téměř dokončeny jsou sice další tři objekty, shodou okolností všechny na Moravě, ale náznak dalšího překotného budování, jako jsme tomu byli zvyklí na začátku nového milenia, tu rozhodně není.
Po předchozích bohatých dvaceti letech je tedy loňský výsledek víc než alarmující. Není to ale tím, že už by všechny význačné kopce byly rozhlednami obsazeny. Nejsou. Dokladem může být například Vlčí hora nad Černošínem, Vladař u Žlutic nebo třeba Třemšín nad Rožmitálem, který by si nějakou pořádnou vyhlídkovou stavbu rozhodně zasloužil. Na vině bude nejspíše finanční, energetická, politická, sociální a kdovíjaká další krize, které se v posledním roce zabydlely v našich domovech a hlavně v našich myslích. O nedostatku zdravého rozumu velké části naší populace nemluvě.
Aby moje doposud solidně navštěvované webové stránky Rozhlednovymrajem nestagnovaly a nečinně přihlížely na dokončení tří zmíněných objektů, rozhodl jsem se „otevřít šuplík“ svého psacího stolu a dobře uložené radniční a městské věže, které jsem měl připravené pro novou knihu postupně, po malých dávkách publikovat. Kolonky na ně už mám dávno připravené, vždyť před dvěma lety jsem cvičně některé věže na tyto stránky pověsil. To jsem ale neměl nejmenší tušení, že situace na „rozhlednovém trhu“ se bude vyvíjet tímto loudavým tempem.
Při té příležitosti bych Vás, milí rozhlednáři, chtěl požádat, abyste mně i nadále zůstali příznivě nakloněni a na připravovanou knihu, pokud se tedy skutečně objeví na pultech, nezanevřeli, stejně, jako na moje předchozí rozhlednové a hradozámecké publikace. Ostatně další rozhlednové pokračování mám rovněž připravené. Všechny postavené objekty jsem už dávno navštívil, zpracoval a nakreslil. Jediným omezujícím faktorem je zatím nedostatečný počet věží, který by vydal alespoň na stejně objemnou knížku, jako tomu bylo ve všech předchozích publikacích.
Tak si společně popřejme: Ať nám zase rostou!
Stojí na kopcích …
„Stojí na kopcích, štíhlé a vznešené a shlíží dolů do krajiny. Staví se jen v dobách hlubokého míru a za jediným účelem. Povznést člověka a jeho ducha alespoň na chvíli nad povrch země. Rozhledny. Turisty přitahují jako magnet střelku kompasu, rodinám poskytují cíl procházek, milencům soukromí, putujícím romantikům nezapomenutelné zážitky a všem dohromady možnost vystoupat na vrchol a získat tak nadhled nad krajinou, nad lidmi, nad životem a nad smrtí.“
Toto souvětí jsem si záměrně vypůjčil z průvodního slova Luďka Munzara, které uvádělo každý z patnácti dílů populárního seriálu „Rozhlédni se člověče“ na přelomu tisíciletí. Zaujala mě především druhá věta, která je v současné době víc než aktuální. Vzpomněl jsem si na ni, když jsem si při úvodních slovech na nedávné vernisáži k výstavě mých kreseb posteskl nad nízkým počtem postavených rozhleden v tomto roce. Po předchozích tučných letech, kdy naši zemi obohatily ročně i desítky nových staveb, je letošní součet víc než alarmující. Z pěti nových objektů jsou bohužel jen tři novostavby. Navíc jedna z nich už stojí od loňska, ale covidová opatření její otevření posunula až do letošního roku, zbývající dvě jsou pro změnu opravené nebo rekonstruované starší stavby. Jako kdyby nám covid, válečné události, vysoká inflace, nedostatek energie, ale především nedostatek zdravého rozumu nenápadně naznačily, jakým směrem se v následujícím období budeme pohybovat.
Velice rád bych se mýlil, ale domnívám se, že doba, kdy se nám dařilo a bylo skvěle, je už bohužel nenávratně za námi!
Šťastný nový rok!
Vernisáž na ÚMO Plzeň 4
Nabídku, instalovat koncem roku výstavu obrázků rozhleden, hradních, zámeckých, městských a radničních věží v prostorách obřadní síně ÚMO Plzeň-Doubravka, jsem nemohl odmítnout. Přesně na svatou Lucii, 13. prosince se uskutečnila vernisáž, spojená s bohatým občerstvením. Sešlo se na ní slušná půl stovka lidí, ať už z řad rodinných příslušníků, jejich známých, osadníků, turistů, rozhlednářů či cyklistů, samozřejmě včetně pana starosty a místostarosty. Po úvodních slovech autora se rozpoutala bohatá diskuse na téma fotografování a kreslení obrázků, ale i dobývání jednotlivých věží, jak pěšky, tak i na kole. Zmíněna byla rovněž nadějná vize rekonstrukce zdevastované rozhledny na nedalekém Chlumu. Po dvou hodinách byla vernisáž ukončena. Pro příznivce mých kreseb mám ale dobrou zprávu, neboť samotná výstava potrvá po celé zimní období až do začátku jara a navštívit jí můžete individuálně či ve skupinách téměř každý den, s výjimkou zasedání rady nebo nebo při akcích ÚMO, jakými jsou vítání občánků, svatby nebo významná životní jubilea.
Beseda o rozhlednách
Dovolte mi také srdečné pozvání na Besedu o rozhlednách, spojenou s promítáním jihomoravských rozhleden, již tuto středu 30.11. od 18 hodin. Více podrobností na následujícím odkaze:
https://www.facebook.com/events/1115169919137749/?ref=newsfeed
Vernisáž obrázků
Srdečně zvu všechny příznivce mých kreseb na výstavu obrázků rozhleden, hradních a zámeckých věží a také dosud nikde nepublikovaných městských a radničních věží spojenou s vernisáží. Akce se koná dne 13. prosince 2022 v obřadní síni Úřadu městského obvodu Plzeň 4 – Doubravka, Mohylová 55 od 16 hodin.
Povzdech i poděkování
Vážení a milí příznivci dalekých výhledů, knížek, kalendářů a pohlednic,
jistě jste zaregistrovali, že na webových stránkách rozhlednovymrajem.cz přibylo v letošním roce nebývalé množství novinek. Nejen, že všechny letošní rozhledny, ale i resty z loňského roku se mně podařilo přes léto hbitě smáznout, ale navíc kromě tradičního rozhlednového kalendáře přibyl i jeden stolní kalendář a také sada osmadvaceti originálních pohledů. Obojí s hradozámeckou tematikou. V žádném případě bych nechtěl, aby to teď vyznělo jako nějaká samochvála, jen jsem tím chtěl upozornit, že nic z toho se nezrodilo samo sebou. Když zohledním čas, strávený nad těmito publikacemi a také výrazné zdražení všeho, od papíru, přes energie až po tiskařské a grafické práce, vycházely mně pouze dvě možné varianty dalšího působení v této oblasti. Buď včas odejít a vyklidit tak pracně vybudovanou pozici nebo zdražit!
Jak jste se sami mohli přesvědčit, zatím, zdůrazňuji zatím, jsem zvolil třetí možnost. Zůstat a nezdražovat! Protože jako spokojený penzista nemám přece zapotřebí si ještě navíc přilepšovat k několikrát do roka se valorizujícímu důchodu!
Nyní se vám ale pokusím přiblížit svůj jeden zimní pracovní den nad nástěnným kalendářem. Ten rozhlednový, ve formátu A3, mně dal letos opravdu zabrat. Naštěstí tady opět řádil moribundus, a tak jsem byl paradoxně ušetřen zimních vlakových výletů do vzdálených destinací za novými objekty a mohl jsem se plně věnovat kreslení. Vzhledem k tomu, že obrázky jsem kreslil v měřítku 1:1 vůči kalendáři a výsledná kresba se už více nezvětšovala, musel jsem si dát záležet na každém tahu. A protože nejsem stroj, strávil jsem denně nad papírem vždy maximálně 5 hodin času, v závislosti i na krátkém denním světle. V součtu hodin jsem pak každou věž kreslil minimálně 25 hodin! Při počtu měsíců, včetně titulní stránky, se lehce dopočítáte více jak 300 hodin práce. Hodně času mně zabralo i licitování s grafikem a spolupráce s tiskárnou. Naštěstí mně oba tyto subjekty vycházely maximálně vstříc.
Začátkem jara byl malý stolní kalendář sestaven. U toho většího, nástěnného, se práce protáhly až do doby letních prázdnin. Skutečné problémy ale se dostavily až při samotné nabídce a distribuci. Možná, že se to mnohým může zdát trochu nepochopitelné, ale až na malé výjimky jsem se setkával s případy absolutního nezájmu o nabízené tiskoviny, které by nepochybně obohatily místní nabídku. Přitom se jednalo o objekty s mnohatisícovou návštěvností. Naopak drobné a někdy skoro téměř zapomenuté hrady, zámky či tvrze, si opakovaně objednávaly další nové publikace. Napadlo mě, že ti movitější to vše snad financují ze svého! Ale nepřišli by zkrátka. Vždyť přece na každý kus poskytuji výraznou slevu, aby i do bezedné zámecké pokladny zacinkaly nějaké ty drobné zlaťáky. Navíc jsem přesvědčen, že nebýt malých výrobců rozličných publikací a upomínkových předmětů, mohli by v hradozámeckých pokladnách kromě vstupenek nabízet tak akorát kyselé bonbóny nebo klíčky od toalet!
A tam, kde jsem nenarazil na zabedněná vrata, došlo po doručení zásilky nebo po osobním závozu k dlouhé letní odmlce. Nejsem policajt nebo dráb, abych průběžně kontroloval zásoby, ale při mojí náhodné osobní návštěvě na sklonku turistické sezóny jsem několikrát na místě zjistil, že všechny dodané publikace přes prázdniny z pultu velice rychle zmizely. Ale bohužel nikdo kompetentní už nebyl schopen zvednout telefon, či sednout k PC a objednat další. A protože kalendář není knížka nebo pohlednice, je zapotřebí mít do Vánoc, nejpozději do Nového roku, vymetený sklad. Vzhledem k tomu, že hlavní turistická sezóna už patří nenávratně minulosti, stolní kalendáře, kterých jsem nechal vytisknout řádově stovky, mně pravděpodobně zbudou doma ve sklepě nebo na půdě, jako vzpomínka na rok 2022. V ostatních obytných místnostech mám totiž přísný zákaz něco podobného skladovat. A tak jsem se z původně nadšeného cyklisty, objíždějícího rozhledny postupně musel rekvalifikovat na kreslíře, grafika, spisovatele, vydavatele, distributora, prodejce, fakturanta, kontrolora a skladníka v jedné osobě. A to z jednoho prostého důvodu. Kdybych totiž do konečné ceny kalendáře zohlednil veškeré tyto práce, včetně času stráveného kreslením, cena kalendáře by se nejenom zdvojnásobila, ale troufnu si odhadnout, že spíše ztrojnásobila.
Ale dost bylo nářků. Teď přišel čas na poděkování. Na poděkování vám, vážení příznivci mých kreseb rozhleden, hradů, zámků, městských a radničních věží. Děkuji vám všem, kteří jste mě v průběhu celého roku povzbuzovali svými maily. Na základě jedné jediné kritiky jsem totiž měl silné obavy, zda kreslený kalendář bude mít u vás stejný ohlas, jako tomu bylo i u předchozích osmi barevných výtisků. Ale vaše vesměs pozitivní slova byla pro mě tou správnou živou vodou, která mě utvrdila v tom, že moje práce nebyla zbytečná a že má stále svých několik stovek fanoušků jistých!
Ještě jednou upřímné díky vám všem!
Cyklista, kreslíř, a tak dále …. Jiří Štekl.
Stolní a nástěnný kalendář a pohlednice
Nástěnný kalendář
Vážení rozhlednoví přátelé, po nepřetržitém osmiletém vydávání kalendářů našich rozhleden od roku 2015 do roku 2022 podle geografických oblastí, sestavených výhradně z barevných fotografií a černobílých kreseb, jsem se letos rozhodl porušit dosavadní tradici a vydal jsem kalendář kreslený. Jedná se o třináct pečlivě vybraných nejkrásnějších kamenných rozhleden napříč celou naší vlastí.
Detail k nástěnnému kalendáři naleznete na této stránce.
Stolní kalendář
Vážení příznivci hradních a zámeckých věží, dovolte mně, abych Vám představil zcela nový stolní kalendář na rok 2023, nazvaný Rájem rozhlednovým – hradní a zámecké věže. Chtěl jsem totiž ještě jednou využít svoje obrázky z knihy Vyhlídkami králů z roku 2019. Kalendář jsme společně sestavili se stejným grafikem a v podobném stylu, jako známé a populární Fukalovy stolní kalendáře rozhleden, jen s tím rozdílem, že fotografie nahradily kresby.
Detail ke stolnímu kalendáři naleznete na této stránce.
Pohlednice
Na začátek letošní turistické sezóny jsme společně s mým grafikem pro Vás připravili sérii originálních kreslených pohlednic s hradozámeckou tematikou. Využili jsme k tomu obrázky z knihy Vyhlídkami králů a také z nového stolního kalendáře hradních a zámeckých věží na rok 2023 a sestavili je do skupin po čtyřech. Tím vznikla neopakovatelná série 28 kreslených pohledů dlouhého formátu o rozměrech 105 x 210 mm. Překvapení na vás čeká na rubové straně, kde se nachází dostatečný
prostor pro otisk hradních a zámeckých razítek, včetně kolonky pro zapsání data návštěvy daného objektu. Vyplněním druhé strany tím každý sběratel získá ucelený doklad o návštěvě našich nejznámějších hradů a zámků. Jednotlivé pohledy bude možno postupně získat ve vybraných pokladnách dotčených hradů a zámků.
Nedočkavci si celou sérii mohou objednat prostřednictvím objednávkového formuláře. Při odběru všech 28 pohledů obdrží slevu 2 Kč z každého kusu. Pohledy jsou na zadní straně opatřeny nezaměnitelným kódem, v tomto případě H/Z 01 – H/Z 28. Tato originální série hradozámekcých věží nebude jediná, ale bude mít časem svoje následovníky v podobě městských a radničních a věží M/R a konečně i našich nejznámějších rozhleden ROZ.
Pevně věřím, že díky nikdy nekončící výstavbě nových rozhleden se tato série bude neustále rozšiřovat. Jsem přesvědčen, že všechny tři sady pohledů si postupem času získají své příznivce, kteří již nebudou
muset tahat v batůžcích těžké knížky, kam si doposud tiskli pamětní razítka, ale že jim k tomu postačí náprsní kapsa turistické bundy.
Detail k pohlednicím naleznete na této stránce.
Pomoc NP České Švýcarsko
Vážení přátelé dalekých výhledů,
nový nástěnný kalendář nejkrásnějších kamenných rozhleden na příští rok nazvaný Rozhlednovým rájem 2023 byl právě vytištěn a čeká se jen na jeho sešití. Kalendář je tentokrát sestaven výhradně z nových velkých kreseb autora. Než však dojde k jeho distribuci, uplyne ještě několik týdnů, což je moc dlouhá doba na cílenou pomoc.
Hektické události posledního týdne mě, jako milovníka rozhleden, hor a přírody jako celku, vedly k rychlému rozhodnutí. Nejničivější požár v novodobých dějinách České republiky v NP České Švýcarsko, který stále ještě není zcela pod kontrolou hasičů, mě přesvědčil o nutnosti rychle a účinně pomoci tomuto těžce zasaženému koutu naší vlasti. Stejně, jako tomu bylo v minulém roce, kdy jsme společně pomáhali tornádem poničené jižní Moravě, budu rád, když opět společně pomůžeme i nyní. Z každého prodaného kusu kalendáře odevzdám deset korun na pomoc obcím a obyvatelům, které zasáhl požár v tomto národním parku. Dnes jsem proto poukázal na Platformu Donio dva tisíce korun. Tisícovku za sebe a druhou, kterou vyberu po desetikoruně postupně od Vás, věrných zákazníků. Věřím, že mě v tomto úsilí podpoříte i letos.
Jsem přesvědčen, že naše společná pomoc najde rychle své adresáty a pomůže této těžce zkoušené krajině a jejím obyvatelům k brzkému návratu do normálu.
Děkuji Vám všem, Jiří Štekl.
Omikron versus Omega
Rozhlednoví přátelé,
nejprve přijměte moji omluvu za neznalost písmen řecké abecedy, publikované v mém posledním článku v červenci tohoto roku. Ale ono se vlastně ani tak nejednalo o neznalost. Každé prezenční školou povinné dítě přece ví, že po deltě existuje ještě epsilon, kappa, lambda, pí, ró, dnes hodně skloňovaný omikron, sigma a vše zakončuje právě ta omega. Spíš jsem byl veden nutkáním urychlit celou tu nekonečně dlouho se táhnoucí patálii. Přál jsem si udělat jednu velkou tečku a přenést se až na samotný konec, aby už jednou provždy bylo hotovo, a my všichni, hlavně ta neopíchaná menšina, jsme opět mohli zhluboka vydechnout a hlavně jednat a chovat se jako svobodní lidé!
Bohužel novodobý moribundus rozdělil náš národ na dvě skupiny. Na zdravou menšinu a očkovanou většinu. A jak už to ve společenství lidí bývá, vládnoucí majorita dříve nebo později převálcuje tu upozaďovanou minoritu. Ani existence všemožných ombudsmanů, či přehršel organizací na ochranu práv menšin nám, zdravým, v tomto případě asi moc nepomůže. Musíme se ubránit sami.
Tak trochu mně to připomíná jedno temné období z první poloviny minulého století. Za vlády hnědé totality byla totiž základní lidská práva po kouskách odebírána jisté menšině. Začalo to zákazem jízdy v hromadných dopravních prostředcích a končilo odebráním lyží, kol a psacích strojů. Jak jistě víte, vlak zhusta používám k přesunu do vzdálenějších destinací a tak by mě zákaz vstupu do tohoto dopravního prostředku zasáhl na nejcitlivějším místě. Co se však týká lyží, tam už bych tak smutný nebyl. Na nich jsem kdysi dávno zdolal jen dvě rozhledny. Několikrát jsem pokořil šumavský Pancíř, a pak, v rámci Jabloneckého maratónu, dobyl jizerskohorskou Královku. Ale to jsem měl mlhu před očima a skoro nic si z té „návštěvy“ nepamatuji. Horší by to však bylo s odebráním kola. To je totiž takový můj „outdooroffice“. Ale vzhledem k tomu, že nepoužívám jenom jedno, inkvizici bych je vydával postupně. Jsem přesvědčen, že až by si přišli pro to poslední, byl by konec roku a příští cestovatelská sezóna by mohla být ještě zachráněna. Nejcitlivěji by mě ale zasáhlo odebrání „psacího stroje“, protože pak bych svoje zážitky z výletů nemohl publikovat a vy byste byli ochuzeni o „nejnovější novinky“.
S velkou úlevou jsem si zároveň uvědomil, že všechny potřebné hradní a zámecké areály jsem v době předkovidové již dávno navštívil, takže se dnes již nemusím pokorně domáhat vstupu do jejich interiérů. U vchodu na rozhlednu mně zatím ještě nikdo teplotu neměřil, ani po mě nevyžadoval předložení svojí černé tečky!
Masírován ze všech možných i nemožných sdělovacích prostředků nabývám přesvědčení, že jedinou ochranou proti zákeřnému moribundu je opíchání obou paží. Poprvé nastavíme levou. Podruhé tu pravou a další posilující dávky budou s železnou pravidelností následovat ve stejném taktu. Drtivé většině takto opíchaných jedinců tento rytmus zřejmě naprosto vyhovuje. Ale ani ne tak proto, aby ochránili sebe a své nejbližší, ale hlavně proto, aby nemuseli vybočit ze svých hluboce zaběhnutých kolejí a ubrat ze svých mnohdy nezřízených požitků. Vždyť obrátit dosavadní pohodlný způsob života naruby a začít dělat něco užitečného pro své zdraví je přece tak namáhavé!
Dozvěděl se snad někdo z oficiálních míst, že zdraví každého jedince může výrazně ovlivnit především střídmý způsob života, rozumná tělesná hmotnost, pravidelný pohyb, nejlépe v přírodě a na sluníčku, ale například i fyzická práce nebo otužování? A to vše, spolu s vnitřní duševní pohodou, vytváří nejlepší obranný štít proti všem nemocem! Místo toho se však v záplavě všemožných zpráv ztrácím v protichůdných názorech, kde množina neočkovaných je masírována zjištěním, že jedinou ochranou je opíchání, ale z druhé strany je opíchaná množina přesvědčována, že k pocitu dokonalosti dvě dávky nestačí a je zapotřebí nastavit ruku ještě dávce třetí (čtvrté, páté…?)!
Takže mně, vážení příznivci a milovníci dalekých výhledů dovolte, abych Vám do nového roku popřál nejen hodně nových, neotřelých staveb, dobré světlo, daleké a jasné výhledy, ale také nikým nerušený, svobodný pohyb od jedné rozhledny ke druhé! Nejlépe na kole, pěšky a teď v zimě třeba i na těch běžkách. Kromě starých známých věží si můžeme udělat výlet i na několik zcela nových rozhleden, které na sklonku turistické sezóny ozdobily naši krajinu. Některé z nich spatřily světlo světa dokonce až těsně před koncem tohoto roku. Seznamte se s nimi, tady jsou jejich jména. Na moje objevení stále ještě čekají rozhledny U Lidušky nad Bílovicemi nad Svitavou, Kalamajka na Javornické Hůře u Vlašimi, Súsedská u Kyjova, či rozhledna Na Závisti u Dolních Břežan. Dobrou Vodu u Horní Plané už mám úspěšně za sebou a rozhodně stála na návštěvu!
A vzhledem k tomu, že dnes je Silvestr, poslední den v roce, čas novoročních předsevzetí, můžete takový odvážný plán zdravého způsobu života po půlnoci vyslovit před svými blízkými nahlas a hned zítra jej začít naplňovat! Neznám příhodnější dobu!
Netrasovaný, 1x testovaný (jinak bych v létě nebyl připuštěn do penzionu ve vzdálené Moravě), neočkovaný a stále ještě nezavirovaný (i když jsem si sám na podzim dva dny vyhodnotil a prožíval se všemi příznaky covidu) Jiří Štekl.
Zatracený moribundus
Vážení rozhlednáři,
předpokládám, že při návštěvě mých webových stránek, zvláště pak v porovnání s konkurencí, vás zcela jistě napadá otázka, proč letos téměř nerozšiřuji, již tak bohatý obsah o nové rozhledny, se kterými se na začátku léta opět roztrhl pytel. Ano, bývaly doby, že jsem novou rozhlednu navštívil vždy krátce po jejím otevření, nafotil, zdokumentoval a publikoval. Slavnostní stříhání pásky jsem sice také několikrát absolvoval, ale dostat se v tu chvíli na ochoz bylo pro vysoký počet VIP hostů téměř nemožné. Proto jsem vždy upřednostňoval pozdější termíny, kdy jsem měl dostatek času a prostoru pro objevování krás okolí a pořízení kvalitních fotek samotné rozhledny.
Letos ale bohužel zažíváme úplně jinou dobu. Po dlouhém zimním spánku a následném uzavření okresů se prostor pro návštěvy značně zúžil. Po velmi opatrném a postupném rozvolnění už sice možnost objevovat nové obzory tady je, ale pokud chci i nadále objíždět vzdálené rozhledny na kole, potřebuji k tomu nutně vlak. Díky němu se totiž dostanu do míst, kam bych v sedle kola dojel jen velmi těžko. Jak jste se z mých stránek nebo z knih mohli dočíst, již několikrát jsem hravě zvládnul na otočku z Plzně třeba severní Moravu, respektive Slezsko. Vystoupit před polednem v Opavě z rychlíku, na kole zdolat Anenský vrch a cestou zpátky na vlak do Opavy se ještě zastavit na Šibenici, jsem jednou absolvoval dokonce i v posledním únorovém dni. Pro mě však zatím nepřekonatelnou překážkou zůstává dlouhé, několikahodinové sezení s rouškou či respirátorem na obličeji spolu s ostatními cestujícími ve stísněném kupé vlaku. Z tohoto prostého důvodu nové rozhledny na mých stránkách nepřibývají takovým tempem, na jaké jste byli doposud zvyklí.
Doufám, že během léta, a věřím, že hlavně s nástupem podzimu, se mně vzniklý schodek povede vyrovnat a navštívím i nové vzdálené objekty, abych je pak následně mohl zpracovat a předložit k vašemu posouzení. Pokud nás ovšem do další izolace neuzavře varianta omega.
Proto vám všem děkuji za trpělivost a pochopení.
Netrasovaný, netestovaný, neočkovaný a zatím stále ještě nezavirovaný Jiří Štekl.
Pomoc jižní Moravě
Vážení rozhlednoví přátelé,
náš nový kalendář rozhleden severní Moravy a Slezska na rok 2022 již budeme mít zhruba do dvaceti dnů připravený k předání do tiskárny. Než ale dojde k jeho vytištění, zkompletování a distribuci, uplyne ještě několik dalších dlouhých týdnů. A to je hrozně moc dlouhá doba na rychlou a účinnou pomoc. Oblast jihovýchodní Moravy, postižená nebývalou živelní pohromou, potřebuje totiž finanční zdroje na svoji obnovu co nejdříve.
Proto jsem se rozhodl, že z každého prodaného kusu kalendáře, věnujeme společně každý po desetikoruně. Spočetl jsem si, že pravidelných odběratelů, kterým za jejich stálou přízeň dávám výraznou slevu z původní ceny, je každoročně zhruba stovka. Jednoduchým výpočtem jsem tedy došel k částce dva tisíce korun. Tisícovku za sebe a tisícovku od Vás. Jsem přesvědčen, že zvýšení ceny o deset korun nikdo z Vás ani nepozná a že opravdu každý rád přispěje na potřebnou věc. Jako důkaz přikládám výpis ze svého účtu, na nějž mně pravidelně zasíláte úhrady za odběr kalendářů.
Pevně věřím, že naše společná finanční pomoc najde své adresáty a že dělný jihomoravský lid zase navrátí této oblasti svoje neopakovatelné kouzlo!
Děkuji Vám všem, Jiří Štekl.
V tom roce pitomém
Záměrně jsem si od Jarka Nohavici vypůjčil název jeho cédéčka, abych lépe vystihl současnou nepříjemnou situaci. Vždy na začátku jara už jsem totiž měl zpracované všechny nové rozhledny, které byly dokončeny a otevřeny na sklonku roku a na které se mně, uprostřed zimy, nechtělo vytahovat ze sklepa svoje kolo. Někteří cyklisté ovšem namítnou, že sezóna trvá nepřetržitě a zimní spánek je pro cyklistu neznámým pojmem. Já ale oponuji, že člověk by měl mít z cyklistiky také nějaké potěšení a proto, když zrovna nehoním termíny, nechávám přes zimu kolo v klidu. Ostatně letošní nekonečně dlouhá zima ani moc příležitostí k vyjížďkám nedala. A březen škaredé počasí ještě posunul dále, téměř o celý měsíc. Skoro by se dalo říci, že to pro nás udělal uvědoměle v rámci protikoronavirových opatření. Jenomže duben již nesměle klepe na dveře a světlo na konci tmavého tunelu je stále ještě někde v nedohlednu. Trpí tím vlekaři, restauratéři, hoteliéři, umělci, děti, důchodci, dokonce i zvířata v ZOO a trpíme tím i my, cyklisté, turisté i rozhlednáři.
Přísná opatření vyhlášená vládou nám totiž umožňují volný pohyb jen v rámci svého okrsku, takže bych teoreticky mohl donekonečna chodit stále jen na plzeňskou rozhlednu Chlum. Ovšem nevím, co bych tam nyní pohledával. Věž i kiosek s občerstvením jsou zavřené, turistická chata s restaurací dávno zbouraná, takže motivace k návštěvě je téměř nulová.
Nejraději bych vyjel někam dál, třeba do Jizerských hor, kde už na mě čekají dvě nové rozhledny Špička a Světlý vrch. Nebo do Brna na rozhlednu roku 2020 – Holednou, na pivovarský komín v Humpolci, na Šibeník do podhůří Orlických hor nebo navštívil Amálku, kolem které jsem dokonce před dvěma lety jezdil, ale to na vrcholu sjezdovky ještě bohužel nestála.
Takže když už jsem v zimě nemohl zaměstnat nohy, zkusil jsem potrápit alespoň ruce. Během pár zimních měsíců jsem se nebývale rozmáchl a plně se věnoval kresbám radničních a městských věží. Kromě toho mně rozhlednoví přátelé zaslali množství fotek, takže mohu ze šuplíku vytáhnout a publikovat sedm zcela nových rozhleden, ale to neudělám. Tím bych vědomě porušil svoji zásadu. Dokud totiž objekt nenavštívím osobně, nejlépe na kole, nemohl bych pak svědomitě popsat příjezdové cesty, výhledy z ochozu a ostatní vybrané ukazatele.
Proto jsem se rozhodl, že trochu pootevřu „radniční“ šuplík a postupně z něj na ukázku utrousím nějakou povedenou stavbičku, kterou jsem měl možnost navštívit v krátkém létě a kterou jsem během dlouhé zimy zpracoval.
Abych po nějakém čase alespoň trochu aktualizoval svoje webové stránky, předkládám zatím tuto jedinou možnost. I když se nejedná o klasické rozhledny, ale „pouze“ o radniční věže, věřím, že si brzy najdou své příznivce. Víc zatím bohužel nabídnout nedokážu.
Stále je co objevovat
Před koncem starého roku se sluší tak trochu bilancovat a hodnotit právě uplynulý rok. Dovolte mně, abych se i já pozastavil nad starým rokem 2020. Co se týká nově otevřených rozhleden, byl oproti předchozím letům lehce nadprůměrný, ale zároveň byl zcela určitě mimořádný tím, že jsme jako lidstvo museli čelit zcela nečekanému nepříteli v podobě coronaviru. Opatření, spojená s jeho šířením, zasáhla bezpochyby každého z nás, cestovatele po rozhlednách nevyjímaje. Celé jaro a podzim, včetně nadcházející zimy, jsme se s různými zákazy střetávali doslova na každém kroku. Doba letních prázdnin byla výjimkou. Obdarovala nás opojnou svobodou a nasadila pomyslná křídla. Kdo však toto krátké údobí nevyužil k návštěvám svých oblíbených objektů, může litovat, protože další úsvit se ukrývá bohužel zatím někde hluboko pod obzorem.
O to víc bych rád poděkoval svým skalním příznivcům, dopisovatelům a zasilatelům fotografií a poznámek o nově otevíraných rozhlednách, které i v této nelehké době, navzdory všem zákazům, stále „vyrůstaly“ ze země. Tito nadšenci, naladěni na stejnou strunu jako já, mně po celý rok dodávali tu správnou pozitivní energii a hlavně pocit, že nedělám svoji práci nadarmo, že má smysl a své čtenáře.
Abychom se v záplavě nových, ale hlavně stávajících rozhleden snadno orientovali, doporučoval bych každému rozhlednáři si „svoje“ rozhledny ohledně snazšího rozlišení a přehlednosti rozdělit do různých skupin. Nejjednodušší a pravděpodobně i nejspravedlivější dělení se nabízí podle abecedy. Další členění může být podle krajů a také podle okresů, které už ale prakticky neexistují. Já se však za ně stále přimlouvám, neboť kraj je přeci jenom velký celek a přesnější určení polohy nabízí právě okres. Zajímavě vypadá rovněž tabulka podle stáří rozhleden, podle výšky věže, či nadmořské výšky. Jiným druhem rozdělení může být stavební materiál, z něhož jsou rozhledny postaveny. Cihlové, kamenné nebo betonové se dají napasovat do souhrnné kolonky zděné. Další kategorií jsou rozhledny dřevěné a v neposlední řadě také železné či ocelové, jedním slovem kovové. Máme tady ale ještě jednu zajímavou skupinu rozhleden kombinovaných. Zde se stavební materiály různě mísí, prolínají a vzájemně doplňují, takže přesné zaškatulkování je dosti obtížné. Typickým příkladem je například napůl kamenná a napůl železná rozhledna Kohout, ocelovodřevěný Rýdův kopec nebo Vyšicko, či zcela originální Vojtěchov, kde se podařilo skloubit dokonce tři stavební materiály, jako je kámen, železo a dřevo.
Zcela originální členění na A, B, C nebo třeba 1, 2, 3 vymyslel můj rozhlednový kolega a hlavní tvůrce populárních nástěnných kalendářů. Ta tajemná velká písmenka či číslice značí původ vzniku rozhledny. Áčko, nebo chcete-li jednička, jsou věže, které byly postaveny výhradně k rozhlížení a nesloužily k žádnému jinému účelu. To jsou v podstatě všechny historické stavby, vznikající na našem území v devatenáctém století, ale hojně se budují i v současné době. Namátkou uvedu tři historické stavby z různých materiálů. Kovový Petřín, dřevěný Blaník nebo kamennou Královku. To, že jejich významná poloha byla časem využita jako držák pro antény, je vedlejší. Do béčka nebo také do dvojky bychom zařadili věže, které už na plánech stavitelů splňovaly dvě rozličné funkce. Jedná se především o nosiče antén mobilních operátorů, retranslačních stanic či jiných parabol a satelitů, zároveň doplněné ochozem pro turisty. Tyto objekty se u nás stavěly hlavně na přelomu tisíciletí a zatím poslední stavbou tohoto typu byla rozhledna Janov nad Hřenskem z roku 2013. Rozhodně to nebyly žádné krasavice, ale na druhou stranu musíme přiznat, že z jejich ochozů, umístěných vždy desítky metrů nad zemí byly, a stále ještě jsou, fantastické a ničím nerušené výhledy po okolí. Ale vzhledem k lehce vibrujícím konstrukcím a roštovému „děravému“ schodišti se zdaleka ne každému zájemci podaří zdolat kýžený ochoz. Do této skupiny nespadají jenom ocelové vysílače, ale zařadila se sem například i nově otevřená vodárenská věž v Ohrazenicích u Turnova, kde se pod mohutnou koulí krčí vyhlídkový ochoz pro návštěvníky nebo funkční skokanský můstek V Popelkách u Lomnice nad Popelkou. Konečně pod céčko (trojku) si můžeme dosadit objekty věžového tvaru, které původně sloužily ke zcela jinému účelu, než bylo rozhlížení po okolí, ovšem časem ztratily svůj význam. Před jejich demolicí je zachránil zájem turistické veřejnosti, ale hlavně různé spolky, nadace či sdružení obcí a s jejich finanční a materiální pomocí se je podařilo nejen zachránit, ale také zpřístupnit široké veřejnosti. Typickým příkladem jsou vojenské věže na Havranu a Poledníku, vodárenské objekty v Kolíně, Kladrubech nad Labem nebo třeba v Heřmanově Huti, vyhaslé tovární komíny v Brně nebo v pivovaru v Humpolci, nevyužívané těžní věže Rudolfka či Řimbaba u Příbrami nebo například bývalé trafostanice v Rožmitále a Dnebohu.
Ale jak jste se mohli přesvědčit z mých webových stránek a také z knihy Vyhlídkami králů, vyhlížet se nemusíte výhradně jenom z rozhleden, ale také třeba z hradních a zámeckých věží. Ne všechny jsou k tomu přizpůsobené a připravené, ale 120 zmapovaných objektů je docela slušné číslo. A tato cifra není konečná, neboť od vydání knihy v srpnu loňského roku se objevilo několik dalších hradních zrekonstruovaných věží. Dokladem toho je Starý Herštejn v Českém lese či Tojštejn v Lužických horách. Ale ani zámky nezůstávají pozadu. V současné době probíhá kvůli instalaci Muchovy Slovanské epopeje rekonstrukce zámku v Moravském Krumlově a společně s ním by se měla zpřístupnit i nepřehlédnutelná masivní věž.
V loňském roce, ihned po vydání knihy Vyhlídkami králů, jsem dlouho neusínal na vavřínech a neseděl doma za pecí, ale rozhodl jsem se rozšířit již tak bohaté spektrum vyhlídkových objektů a zmapovat také naše městské a radniční věže s ochozem přístupným pro veřejnost. Předběžně jsem jejich počet spočítal na stovku, takže o zábavu na několik let mám zcela jistě postaráno. Jako malou ukázku letošního letního snažení uvádím zatím z každé kategorie jednu věž. Jedná se o českobudějovickou městskou dominantu Černou věž a historickou radnici ve Frýdlantu. Toto zajímavé město ve stejnojmenném výběžku se tím stává takovým malým rekordmanem, neboť v jeho katastru se nachází kromě zmiňované radnice také rozlehlý zámek s nádhernou věží a neméně zajímavá rozhledna na severním okraji města. Které jiné město u nás nám může nabídnout tak pestrou škálu vyhlídkových věží!
Tato nová skupina staveb má bezesporu jedno velké plus, ale zároveň také jedno velké mínus. Tím pozitivem je snadná dostupnost samotných objektů. Jak už název napovídá, městskou a radniční věž najdeme téměř vždy v centru města, ne-li přímo na samotném náměstí. Při jejich návštěvách tím odpadají propocená trika a štípající pot v očích. Zcela zde chybí tisícové vrcholy, či strmé silnice, šplhající na temena kopců. Chybí rovněž plahočení přes kořeny a kameny, jako je to běžné u většiny našich rozhleden. Bohužel toto jedno laciné plus převáží jedno mnohem větší mínus. Oč je cesta k radnici rychlejší a příjemnější, o to složitější je výtvarné ztvárnění takové novorenesanční stavby, plné zdobných balkonů, okenních říms, soch či sgrafit, o členitých věžích s korouhvemi nemluvě. Jestliže jsem nad strohou geometrickou kresbou rozhledny strávil řádově jednotky hodin, pak taková kresba výstavné radnice mně často zabere těch hodin o celý jeden řád více!
Ale abych nezůstal jen u těchto dvou „nově objevených“ kategorií. Existuje tady ještě jedna nepřehlédnutelná skupina vyhlídkových věží. Touto skupinou jsou naše kostelní věže. Ovšem vzhledem k tomu, že na rozdíl od radnice se kostel nachází téměř v každé větší obci, bude mně rozhodování o zařazení těchto staveb do sféry svých zájmů trvat ještě hodně dlouhou dobu a nejsem si jist, zda k tomu najdu dost morálních, a vzhledem k mému důchodovému věku, také fyzických sil!
Všem čtenářům, kteří jste se tímto textem prokousali až k těmto řádkům, ale samozřejmě i sám sobě, přeji lepší nový rok, než ten, který právě dnes trháme z kalendáře!
Potřetí na stupních vítězů
Vážení, nejen rozhlednoví přátelé,
ve středu 8. ledna 2020 zabodovala naše nejnovější kniha Rozhlednovým rájem – Vyhlídkami králů v celostátní anketě Kategorie průvodců, vyhlašované Asociací novinářů a publicistů, píšících o cestovním ruchu. Ze stovek titulů rozličných tiskovin a map, vycházejících každoročně k podpoře a propagaci turistiky, cyklistiky, ale také vodní turistiky, včetně rybaření, obsadila naše publikace mapující 120 vyhlídkových hradních a zámeckých věží krásné třetí místo.
Po druhém vydání knihy Rájem rozhlednovým z roku 2009, které bylo oceněno hlavní cenou Czech Travel Press jako Nejlepší publikace roku v kategorii průvodců a kartografických děl a po knize 333 výletů po rozhlednách Čech, Moravy a Slezska z roku 2013, která byla oceněna 2. místem na Mezinárodním festivalu map a průvodců Tourmap 2014, má včerejší 3. místo na pódiu sice sestupnou tendenci, ale pro celý kolektiv, který se podílel na vytvoření a sestavení knihy, je skvělou motivací a pobídkou do další práce. Jistě sami uznáte, že nejenom rozhledny a hradní a zámecké věže jsou jedinými vyhlídkovými objekty. Naše země totiž oplývá ještě dalšími vyhlídkovými stavbami, vhodnými k postupnému objevení a zmapování pro širokou turistickou veřejnost.
Za celý kolektiv, podílející se na zrodu knihy Vyhlídkami králů, Jiří Štekl
Kalendář 2020
Vážení rozhlednoví přátelé,
vzhledem k častým dotazům na nový kalendář rozhleden – Rájem rozhlednovým 2020, rozhledny východních Čech, který představuje stavby Královéhradeckého a Pardubického kraje, bych Vás chtěl všechny informovat, že maketa kalendáře je již vytištěna. Veškeré podklady jsme tento týden odevzdali do tiskárny, kde nám bylo přislíbeno, že na tisku se bude pracovat nejpozději začátkem měsíce listopadu. Po jeho celkovém vytištění a sestavení budete opět informováni mailem s nabídkou přednostního a zlevněného odběru tak, jako tomu bylo i v předchozích letech.
Za tuto prodlevu se Vám tímto omlouváme, ale slibujeme, že do začátku nového roku už bude opět viset na Vašem oblíbeném místě.
Za kolektiv vydavatelů Jiří Štekl.
Autogramiáda – Jiří Štekl – 26.9.2019
Téměř po měsíci od vydání nové knihy Vyhlídkami králů, mapující 120 přístupných hradních a zámeckých věží České republiky si Vás, vážení čtenáři, dovoluji pozvat do plzeňského knihkupectví Kosmas na Klatovské třídě na autogramiádu, která se uskuteční ve čtvrtek 26. září od 16 hodin. Ke každé zakoupené knize se bude předávat malý dárek.
Na všechny příznivce dalekých výhledů se těší autor knihy Jiří Štekl.
Moje zimní rozhledny
Po předložení všech materiálů hradních a zámeckých věží koncem ledna, jsem od pana redaktora Cykloknih dostal zcela nečekanou otázku spojenou s nabídkou. Ta otázka zněla: „Jak jsi na tom s rozhlednami?“ Moje odpověď byla také prostá: „Stále na nich pracuji, v současné době mám kompletně zpracováno 52 nových objektů“. Další otázka byla logická. „To je špatné číslo, podařilo by se tě dát dohromady ucelenou šedesátku?“ Po chvíli přemýšlení kývám souhlasně hlavou s dovětkem: „Pokud počkáš do poloviny března, dorazím i tu zbylou osmičku, i kdybych na ně měl jezdit taxíkem!“ A pak už následovala ta nabídka. Co bys tomu říkal, kdybychom se pokusili vydat současně dvě knihy najednou! Jednu o hradních a zámeckých věžích a druhou o nových rozhlednách! Přiznám se, že se z té zprávy pode mnou trochu rozhoupala podlaha, ale vzápětí jsem souhlasil, protože komu se povede, aby mu vyšly současně dvě knihy! Byla to pro mě docela silná výzva a myslím, že nebudu přehánět, když prozradím, že mě čekal i zcela mimořádný výkon! Ne, že bych se bál pár rozhlednových kilometrů během měsíce, ale je zapotřebí si uvědomit, že nebylo léto, nýbrž začátek února!
Hned po příchodu domů jsem sednul k internetu a hledal, kde se zbylé krasavice vlastně nacházejí a jaké je k nim spojení. Ale jako na potvoru, pět z osmi rozhleden leželo na Moravě, kdybych měl být úplně přesný tak na Moravě dvě a ve Slezsku, kam je spojení ještě o něco komplikovanější, tři. Nabízely se dvě možnosti. Buď vzít auto a dojet doprostřed, třeba někam k Novému Jičínu, kde si zajistit nocleh a odtud pak podnikat výpady na všechny strany nebo se pokusit téměř o nemožné a ty rozhledny jednoduše zvládnout postupně pomocí vlaku z Plzně na otočku!
Ale protože už od svého stvoření je člověk od přírody lenivý, rozhodl jsem jít cestou nejmenšího odporu a pokusit se navštívit nejprve ty nejbližší. Tak se stalo, že jsem v polovině února nejprve vlakem zajel do nedalekých Kralup nad Vltavou a vystoupal na rozhlednu Radovič. Za tři dny jsem se s kamarádem vydal do Starého Města pod Sněžníkem a ve sněhu jsme se dobrodili na lyžaři obleženou Štvanici a hned následující den jsem se vydal ke Kolínu a z Nové Vsi zdolal Bedřichovu vyhlídku. Měl jsem velké štěstí na počasí, protože letošní únor byl mimořádně slunečný a jako stvořený pro pěší výlety.
Na poslední dva pěkné únorové dny jsem si schoval návštěvu Slezska a Moravy. Vstával jsem ve čtyři, i když jsem byl přesvědčený, že jsem od dvou hodin nespal a v 5.20 odjel přes Prahu Pendolinem do Ostravy – Svinova. Tam jsem přestoupil na osobák a s desetiminutovým zpožděním dojel do nedaleké Opavy. Po šesti hodinách jízdy vlakem jsem konečně vyměnil polstrovanou sedačku za strohé sedlo svého kola a vydal se na první rozhlednu do Sosnové. Přiznám se, že dát si bez předchozího rozježdění rovnou padesátku neznámým terénem s neustálým počítáním času a ujetých kilometrů, abych se do večera zase stihnul vrátit domů, mně na pohodě rozhodně nepřidalo. Zvláště, když po sjezdu do Sosnové jsem viděl, co mě vzápětí čeká. Rozhledna na Anenském vrchu totiž stojí na vysokém kopci nad obcí a já jsem napoprvé netrefil tu správnou přístupovou cestu. Druhý pokus byl naštěstí platný, ale přišel jsem zbytečně o další drahocenné minuty. Protože při letmém propočtu jsem zjistil, že stále jedu podle časového plánu, zpáteční cestu do Opavy jsem se rozhodl využít ještě k návštěvě dosud rozestavěné betonové rozhledny ve Stěbořicích. Ta už mě naštěstí zdáli vítala svojí šedivou novotou a k mému dalšímu štěstí nestála na žádném špičáku, jako ta předchozí. Udělal jsem si pár fotek i s dělníky na lešení a mazal jsem co nejrychleji do Opavy, kterou už jsem v oparu viděl pouhým okem. S vidinou brzkého jídla a pití jsem se nijak nešetřil, ale předchozí absence tréninku byla více než znatelná. Pokud by se někomu zdálo, že příjezd na nádraží osm minut před odjezdem vlaku je opravdu infarktový, tak já jsem to považoval za skvělý výkon. Pět minut z náskoku jsem ještě ve vedlejší prodejně ukrojil k nákupu dvou plechovek zlatavého obsahu a po dosednutí na sedačku vozu se vlak dal za dvě minuty, přesně podle jízdního řádu, do pohybu! Tak nějak si představuji beze zbytku využitý čas! A když navíc klapnul ve Svinově i přípoj do Pendolina, které mě bez přestupu dovezlo až domů, oddal jsem se nejprve zaslouženému bužírování a následně i sladkému snění z dobře vykonané práce! Po dvacáté hodině jsem už odemykal dveře svého bytu a docela se těšil do postele.
Hned druhý den mě totiž čekala velice podobná cesta, tentokráte do Hranic na Moravě se shodným začátkem. To znamená vstávání ve čtyři a odjezd v 5.20. Dnes jsem ale pro změnu „přibalil“ kamaráda, aby nám cesta příjemně utíkala. Do Matičky jsme dorazili na čas, ale při čekání na Valašský expres nás rozhodily narůstající minuty zpoždění našeho vlaku. Začalo to pětkou a přes desítku jsme se záhy dostali na dvacet. Pak informační cedule dokonce zhasla, na perón přijel úplně jiný vlak a po něm konečně ten náš! S rovnými čtyřiceti minutami na odjezdu! Samozřejmě, že jsme horečnatě přemýšleli, jak se zachovat. Nabízely se tři varianty. Zbaběle to otočit a vrátit se domů nebo místo dvou rozhleden dát jenom jednu nebo překopat celý návrat a místo v osm přijet o dvě hodiny déle. Vzhledem k tomu, že mám nůž na krku a televizní rosničky předpovídaly poslední pěkný den, nebylo to pro nás těžké rozhodnutí. Samozřejmě, že vlak si svých čtyřicet minut přivezl až do Hranic. Pokleslou náladu nám ale při každém zastavení „zlepšilo“ vlakové hlášení, ve kterém se nám dopravce omlouval za vzniklé zpoždění. Přípojný osobák do Bělotína v půl jedenácté, kterým jsme si chtěli zkrátit cestu o dalších sedm kilometrů, už samozřejmě nečekal. To byla další čmouha na kráse dnešního jinak velmi slunečného dne.
S tím, že do obce Veselí, ležící na samém okraji Oderských vrchů to bude do kopce, jsem už dopředu počítal, ale že to bude takový krpál, jsem neměl nejmenší tušení. Silnice se dokonce zavlnila dvěma serpentinami za sebou a na vrcholu nás přivítal docela solidní vichr. Rozhledna na konci obce ale zářila svoji typickou černou novotou a tak se nám naše pochroumaná nálada zase o kousek zlepšila. Následoval dlouhý sjezd do Oder, kde jsme pracně nabytou výšku vzápětí ztratili. Ale vítr byl dnes naštěstí naším spojencem a tak nás postupně přes Fulnek dotlačil až do Bílovce. Tady jsme zahájili výjezd na další novinku, dřevěnou rozhlednu ve Slatině. A opět se nám do cesty postavil prudký kopec, ale tentokrát byl o jeden stupeň milosrdnější. I tato rozhledna zářila ještě novotou. Aby ne, vždyť obě teprve čekají na svoje slavnostní otevření. Ani zde se moc nezdržujeme a po nezbytném focení sjíždíme opačnou stranu do Bílovce a vzápětí do Studénky na vlak. Ve Studénce si kupujeme rezervaci na kolo a osobákem se přibližujeme do rychlíkové stanice v Hranicích. Tady se na informační ceduli nečekaně objevuje rychlík Ostravan, se kterým jsme nepočítali a tak u ochotné paní pokladní vracíme zakoupenou rezervaci na následný rychlík a chceme si zakoupit novou na ten právě vyhlídnutý. Ovšem rezervační systém s ní přestal komunikovat a tak vyrážíme do boje přímo na perón s tím, že to nějak u pana vlakvedoucího „uhrajeme“. Byla to paní vlakvedoucí a měla všechny háky ve vlaku volné. Aby ne, kdo by také v únoru cestoval s kolem, že! Ovšem už neplatíme 35,- Kč jako v pokladně, ale rovnou padesátku! Kamarád navíc přípatek 125,- Kč za použití vlaku v komerčním riziku dráhy, což mně do dneška nikdo pořádně nevysvětlil. Ptáte se, proč jenom on? Inu já jsem si ho předplatil už včera v Pendolinu a dráha je tak velkorysá, že tento doklad platí celé dva dny! Po této transakci zjišťujeme, že kdyby se kamarád zřekl svých režijních výhod a zakoupil si 75 % slevu, na kterou už má nárok, vyšlo by mu to dokonce o deset korun levněji! Zajímavý poznatek! Do Prahy přijíždíme přísně včas a tak máme šanci stihnout za šest minut odjíždějící rychlík do Plzně. Tak to je skvělé, ovšem problém je v tom, že máme koupenou rezervaci na kola až na další vlak, který jede za hodinu. Nenechám se tím ale nijak rozhodit a věřím, že se s vlakvedoucím domluvíme a přepraví nám kola i na doklad od jiného čísla vlaku. Koneckonců dráha by o nic nepřišla. Ale ouvej, pan Vláček je velký předpisář a byrokrat a jakoukoliv diskusi odmítá se slovy, že máme počkat hodinu na „náš“ vlak, což samozřejmě nemůžeme akceptovat. Jsme totiž od čtyř hodin na nohou a nikdo z nás netouží strávit „příjemnou“ hodinku na hlučném Wilsoňáku. Nezbývá, než si nechat vystavit nový rezervační doklad za dalších padesát korun a svěřit se opět do rukou dráhy. Přijíždíme ve 21 hodin, vlastně hodinu po původně plánovaném čase a hodinu před tím naším dnešním improvizovaným! Přiznám se bez mučení, že toho za ty poslední dva dny mám docela dost. A abyste se nemysleli, že jsem nějaký Strýček Skrblík, když tady vyčísluji ty různé příplatky, ale vězte, že přestože mám dráhu jako celoživotní zaměstnanec „zadarmo“, za ty dva dny jsem zaplatil jenom za rezervaci a kolo neskutečných 813,- Kč. Skoro si myslím, že varianta s autem a noclehem by snad byla o něco příznivější. Především bych se pořádně vyspal a možná bych zvládnul i tu Stezku Valašku na Pustevnách, která stále ještě čeká na moje objevení.
A když už jsem u té statistiky, musím se pochlubit, že na kole jsem za poslední dva únorové dny najel sice bídných 125 kilometrů, zato vlaky Českých drah velice solidních 1821 kilometrů!
Neuběhl ani týden a už se chystám na další objevnou jízdu. Cíl je tentokrát nedaleko, pár kilometrů od jihočeské Kaplice. Co je to oproti vzdálenému Slezsku! Tomu odpovídá i rozumné vstávání v šest a odjezd v osm hodin. Svoji cestu začínám v informačním centru a posléze i na městském úřadu v Kaplici, kde se dozvídám cenné informace o rozhledně a hlavně o přístupové cestě, která ještě není vyznačena na mapách. Přestože jedu najisto a za hradišťskou Hájenkou zatáčím hned doleva, do cesty se mně staví docela solidní kopec. Teprve po pár metrech zjišťuji, že to byla jenom taková malá předehra. To důležité na mě teprve čeká za turistickým přístřeškem na mělkém sedle mezi hlavním a vedlejším vrcholem. Přestože cesta nevede kolmo do kopce, nýbrž jen hodně šikmo svahem, je ultrastrmá! Snažím se vyjet co nejvýše a tajně doufám, že nespadnu, ale stoupání je nad moje síly! Asi v polovině zapadám předním kolem do díry po velkém kameni a je vymalováno. Nasednout se ani nepokouším a zbytek cesty potupně tlačím. Tak to už tady dlouho nebylo, zvláště když se ohlédnu do nedaleké minulosti, kdy jsem zdolal na jeden zátah podobné kopce na rozhlednu Růženka a hrad Blansko. Snad možná, kdyby cesta nebyla tak čerstvě vybagrovaná a trošku rovnější bez kusů štěrku a malých balvanů a hlavně bez děr po těch větších kamenech, ale stejně nevím, nevím. Ten šílený sklon by se tím stejně nenarovnal. Jen tak si domýšlím, jaký to asi musel být výhled z kabiny naloženého náklaďáku a to jak cestou nahoru, tak hlavně dolů! Největší překvapení mě ale čeká na vrcholu. Kromě sněhového pole, s nímž jsem tak trochu počítal, to byla zamčená branka na schodiště do věže. A s tím nepočítal ani pan místostarosta, který mně před pár minutami na úřadě tvrdil, že je otevřeno! Škoda, určitě jsem byl ochuzen o parádní výhledy, protože při zpáteční cestě do Besednice jsem měl okolní vrcholky jako na dlani. Od Novohradských hor a Kohoutu, přes Polušku a Kleť až na Šumavu! Jen na ty slibované Alpy asi nebylo to ideální počasí, ale já jsem už je dnes jednou viděl na monitoru u místostarosty.
Protože bylo, až na bouřlivý vítr, docela solidní počasí, pokouším se dojet až do Budějovic na rychlík. Mám na to necelé dvě hodiny, ale za Besednici zjišťuji, že by to asi bylo na moje, po zimě stále nerozhýbané nohy, přeci jenom silné kafe a tak se vracím do vsi a zatáčím do Kaplice na vlak. Pro srovnání ještě hledám nějakou mapu, ale jako na potvoru tu nic nemají. Cedule hlásí dvanáct kilometrů a mně zbývá jenom dvaadvacet minut. Navíc si nejsem jist, zda silnice vede do města nebo na nádraží. V Kaplici mají totiž jednu zvláštnost a tou je vlaková stanice. Radní si ji sice kdysi dávno postavili přímo u kolejí, ale rovných pět kilometrů od náměstí! Rychlý sjezd do údolí Malše mě sice navnadil, ale při výjezdu do protisvahu vzápětí propadám trudomyslnosti. Čas pádí nesrovnatelně rychleji, než ubývající kilometry. A navíc teď, jako naschvál, jedu přímo proti bouřlivému větru. Když se konečně přehoupnu přes vrchol stoupání, vidím v dálce betonové věže obilního sila a to stojí skutečně u nádraží! Mám vyhráno a na nádraží přijíždím tři minuty před příjezdem rychlíku z Lince! Tak to bylo zase jednou za půl minuty dvanáct!
Za pár dní se připravuji konečně udělat poslední pomyslný zářez na rámu svého kola a dobýt vzdálené Pustevny. Ale březnové počasí si postavilo hlavu a na první dny měsíce přichystalo ochlazení, s ním spojené sněžení a navíc další vichřici. Zkrátka ideální počasí sedět doma na zadku a zpracovávat nové informace nebo kreslit právě navštívené rozhledny. Pustevny se prozatím odkládají na další týden, ale ve svém životě už jsem několikrát zažil situaci, kdy únor byl jako stvořený pro turistiku, či dokonce cyklistiku a celý březen jsem musel být vlezlý za kamny, jak se praví v tom staročeském přísloví.
Po přechodném ochlazení konečně přišel první jarní den a s ním se vrátilo i tomu odpovídající počasí. Vstávám tradičně ve čtyři a po páté již směřuji do Prahy a dále do Valašského Meziříčí. Abych si co nejvíce usnadnil poslední cestu, měl jsem ještě naplánovaný přestup do osobáku do Rožnova, ale výluka a autobusová přeprava mě od tohoto záměru odradila, zvláště, když za pár minut měl odjíždět osobák do Frenštátu. Jak je všeobecně známo, i odsud se dá vystoupat na Pustevny, ale z opačné strany a cesta je dokonce o nějaký ten metr kratší. Pár minut před dvanáctou se konečně zakusuji do stoupání na Trojanovice, odkud začíná nová asfaltka na hřebeny Beskyd a tiše si gratuluji, jak jsem to geniálně vymyslel! Když jsem tady před dvěma lety závodil jako člen týmu Plzeň v žíle v rámci Handbike maratonu, vypadalo to tady úplně jinak. Byla tma tmoucí, jak už to po půlnoci bývá, vítr urážel větvě mohutných listnáčů a silnice byla samá díra. O to víc jsem se těšil, že si dnešní výjezd s modrou oblohou nad hlavou konečně vychutnám. Ale vyskytla se jedna překážka, se kterou jsem nepočítal. Asi po dvou kilometrech se na silnici začaly objevovat sněhové ostrůvky, které vzápětí vystřídala souvislá sněhová pokrývka. Jet v tom marastu vůbec nešlo, kola se bořila a prokluzovala a tak nezbývalo, než poslední tři kilometry potupně vytlačit! Sníh mně obalil brzdové špalíky tak mohutně, že kola se jen velice neochotně protáčela skrz ucpané vidlice. Zcela vyčerpán jsem po hodině tlačení stanul na hřebeni, kde na hlavní přístupové silnici od Prostřední Bečvy nebylo po sněhu ani památky! S radostí jsem se konečně vyhoupl do sedla, abych po pár metrech opět slézal, protože poslední dvoustovka k rozhledně byla stejně vysněžená, jako celá předchozí cesta. Stezka se mně ale nakonec odvděčila fantastickými výhledy do blízkého i dalekého okolí, takže záhy přehlušila předchozí špatný dojem. Zato ve sjezdu do Prostřední Bečvy by se mně pro změnu hodily zase rukavice. Zapínám si oba dresy a po deseti kilometrech sjezdu jsem rád, že už můžu zase začít šlapat, i když musím přiznat, že dole bylo o poznání tepleji, než v tisíci metrech. A protože jedu rychleji, než jsem si doma naplánoval, stačím si ještě odskočit na oblíbenou Jurkovičovu rozhlednu v Rožnově a poté už směřuji nejkratší cestou na vlak do Valašského Meziříčí. Přijíždím dokonce čtyřicet minut před jeho příjezdem a tak mám dostatek času se v nádražním kiosku za svůj dnešní výkon odměnit domácími utopenci a nějakou tou jedenáctkou.
Tím jsem symbolicky zakončil moje malé zimní putování po zbývajících rozhlednách a s radostí mohu předat veškeré podklady ke zpracování budoucí knihy do redakce.
Poslední zámecké zvonění
Jak jsem si začátkem září povzdechl, do úplné spokojenosti mně chybělo zmapovat už jenom posledních pár zámeckých objektů. Bohužel ale většina z nich leží na Moravě, takže je nasnadě, že jejich návštěva bude spojena s určitými potížemi. Mám na vybranou ze dvou možností. Buď si zamluvím nocleh a postupně zámky objedu z jednoho místa nebo budu muset vstávat ve čtyři hodiny a skoro celý den prosedět ve vlaku. Scénář je stále stejný. V pět hodin mně jede rychlík, na Moravě vystoupím před polednem, s jazykem na vestě navštívím jeden zámek a honem spěchám zpátky na vlak domů, kam v lepším případě dojedu v devět hodin večer! Vize je to opravdu „lákavá“, ale na výběr už víc možností zkrátka nemám! Nejprve ovšem musím smazat ještě jeden letní rest. Vlakem se vydávám na svůj oblíbený dvojblok do východních Čech. Z Chocně mám namířeno do Litomyšle, abych se na vlastní oči přesvědčil, že na zámeckou věž se skutečně nemůže. Ne, že bych se na ní nedostal, s paní kastelánkou jsem dopředu domluven, ale na místě jsem se dozvěděl, že věž nemá svůj vlastní vchod a vstupuje se do ní ze šlechtického „obýváku“ až ve druhém patře. Ten je součástí prohlídkového okruhu a s věží nijak nesouvisí. Na jednu stranu je mně krásné, štíhlé krasavice líto, ale na druhou stranu mně ubylo plno práce! Cestou zpátky do Pardubic ignoruji frekventovanou hlavní silnici přes Vysoké Mýto a vydáváme se oklikou přes zámek Slatiňany. Kdybych v létě věděl, že mě sem osud zavane na podzim ještě jednou, mohl jsem si předchozí cestu ušetřit. Místo toho navštěvuji masivní věž zámku v Pardubicích, o které jsem se dozvěděl až v průběhu léta a pak už zase spěchám na vlak do Prahy.
Abych zachoval rodinnou pohodu a mohl s čistým svědomím absolvovat velký okruh po jižní Moravě, obstaral jsem na sklonku sezony manželce elektrokolo, aby tu krásu mohla vychutnat se mnou. To jsem ale ještě netušil, jaký jsem si na sebe upletl bič! V polovině října využíváme letošní nekonečné babí léto a dosti složitě si objednáváme tři noclehy v malém penzionu v Zaječí. Tou dobou se totiž na jižní Moravě o víkendech konají tradiční hody a vinobraní, takže veškeré kapacity jsou v tyto dny beznadějně obsazené. A já, zase kvůli říjnové otevírací době, potřebuji vyjet právě ve volnu. Pro jistotu odjíždíme z domova už v pátek a hned po ubytování se vydáváme pokořit novou rozhlednu uprostřed vinic nad obcí Kobylí, která teprve čeká na svoje slavnostní otevření. Jmenuje se výstižně Stezka nad vinohrady a na naše poměry je zcela unikátní. Postavena je totiž ve tvaru spirály, která postupně obkrouží celých 360 stupňů. Chodník je smontován bez jediného schodu, takže rozhledna je přístupná i vozíčkářům, kočárkům a teoreticky i cyklistům. Přestože není oficiálně otevřena, přitahuje už dnes množství místních i vzdálených turistů, takže využít lákavou možnost a dosáhnout vrcholu v sedle kola nepřipadá do úvahy. Po malém zdržení při zpáteční cestě v jednom útulném sklípku v nedalekých Vrbcích přijíždíme domů už za tmy. Není se co divit, říjen není červenec! Navíc manželka na mě musí na každém větším stoupání čekat, protože mně to třicítkou do kopce na horském kole bez motoru už jaksi nejede!
V sobotu se rozhodujeme „zabít“ několik zámků jednou ranou. Abychom si to trochu usnadnili, přemísťujeme se vlakem do Břeclavi, kde se nachází hned první objekt našeho zájmu. U zamčených zámeckých vrat nás ale čeká první velké zklamání. Z vývěsky se dozvídáme, že objekt je otevřen pouze do konce září a my dnes máme polovinu října! Nehodlám se ale vzdát zadarmo a tak zkouším známou fintu. Mířím za radou nejprve do íčka, které je však otevřeno pouze v pracovních dnech. Poté zkouším ještě místní muzeum, pod jehož správu zámek spadá, ale tam otevírají o víkendech až odpoledne a to už budeme, věřím, o pár desítek kilometrů dále. Přemýšlím, co dělat, přeci sem nepojedu ještě jednou vlakem z Plzně na otočku! Přestože mám z toho docela zamotanou makovici, podél Dyje se nekompromisně stále po rovině přibližujeme do Lednice. V hledáčku mám známý Janův hrad, který je sice v historickém měřítku novostavba, která však byla zbudována záměrně jako romantizující ruina. Lidí jako o pouti, převážně cyklisté a hrad konečně otevřený. Druhé dnešní zklamání mě čeká vzápětí v pokladně. Celé druhé patro a s ním i vyhlídkový ochoz jsou pro špatný stav podlah trvale a dlouhodobě uzavřeny! Škoda, ten hrad by se mně docela hezky kreslil. Odnáším si z toho ale jedno pozitivum: zase budu mít o práci méně!
Být v Lednici a neprojet celý areál by byla škoda a tak se vydáváme kolem zámku k Apollónovu chrámu vystavěnému na malém návrší nad Mlýnským rybníkem. Zástupy lidí nás přesvědčují, že je otevřeno a že jsme sem nejeli zbytečně. Kruhový výhled z ploché střechy objektu je nám odměnou za předchozí příkoří. Přes Tři grácie pokračujeme dále do Valtic. Ale i zde se chvíli zdržíme. Již z dálky nás totiž vítá hlasitá hudba a skupiny lidí se sklenkami vína. Být na jižní Moravě a neokoštovat by byla neomluvitelná chyba, operativně rozhoduje manželka. Kupuji, tak jako ostatní, dvojku bílého a stejně, jako ostatní, za ní platím rovných osmdesát korun! Tak to je teda síla! Navíc bez jediného dokladu, o EET ani nemluvě! Mihnout se tady ČOIka, asi by byl tanec i bez té muziky.
Kolem kaple Sv. Huberta a chrámu Rendez-vous přijíždíme po poledni s prázdným žaludkem do Valtic, kde je však problém sehnat něco k jídlu. Lidí je všude jak o pouti a veškerá místa u stolů jsou beznadějně obsazena. Nezbývá, než chvíli čekat, až se něco uvolní. Kdybych jel sám, nějak bych to bez jídla vydržel, ale s manželkou si to nemůžu dovolit. Navíc nás čeká výjezd na další vyhlídkovou stavbu -kolonádu Reistna, ležící na vysokém kopci nad městem. Plné parkoviště a zástupy lidí trousící se vzhůru nás přesvědčují, že i tady budeme úspěšní. Ale ouvej. Vstup do objektu je neprodyšně uzavřen! Tak to tedy nechápu. V Lednici je otevřeno a ve Valticích to nejde. Přitom se jedná o jeden areál, navíc zapsaný na prestižním seznamu UNESCO! Tak ze zoufalství navštěvujeme alespoň nedaleké muzeum železné opony, zbudované stylově ve staré celnici a pak rychle mažeme domů, protože je přeci říjen a krajinu brzy ovládne soumrak.
V neděli nám zbývá zdolat už jen nedaleký Mikulov, kde se kromě zdaleka viditelné zámecké věže zachovala i menší kamenná věž. Po úbočí Pavlovských vrchů míříme stále na jih. A manželka na mě na kopcích, stejně jako včera, musí neustále čekat. V jednom stoupání však čekala o něco déle, ale to jsem si vzápětí zdůvodnil. Uprostřed silnice totiž ležela, jakoby spala, nádherná, čerstvě sražená liška. Protože každý živočich má právo na důstojný odpočinek, beru ji za ocas a „uklízím“ do příkopu, aby jí auta dále nelisovala. Po příjezdu do Mikulova se opět probíjíme množstvím turistů, ale na hradě je kupodivu volněji. Štíhlá zámecká věž je ovšem trvale nepřístupná, zato břitová věž je otevřená! A dokonce gratis! Problém ale vyvstal s jejím zařazením. Je to stará stavba, která zde stála ještě před současným zámkem, takže se mně příčí ji jí zařadit mezi zámecké věže. To ovšem znamená, že jsme právě objevili další hradní věž! Sláva! Zase mám o práci postaráno! Spokojeně se pak při březích Novomlýnských nádrží vracíme do penzionu a připravujeme se na pondělní přesun do Plzně. Musím bohužel konstatovat, že tentokrát byla Moravská mise splněna jen částečně.
Konec babího léta využívám ještě k výletu do Českého Krumlova a do Vsetína. Tyto zámky jsem si nechával záměrně na závěr, protože mají otevřeno celoročně. I když k malému nedorozumění došlo zrovna na Krumlově, kde jsem na věž nebyl připuštěn, stejně jako nepřehledné šiky šikmookých návštěvníků. Důvodem nebyla rekonstrukce nebo sanitární den, ale prudký vítr. Tak to mě docela rozesmálo, protože už jsem zdolal více jak čtyři stovky rozhleden, mnohdy docela chatrných a to za jakéhokoliv počasí. Na masivní zámeckou věž s čtyřmetrovými zdmi jsem dnes byl jaksi krátký!
A na závěr mě nakonec přeci jenom čeká repríza Břeclavského zámku. Po předchozí domluvě s vedoucí muzea mně byla přislíbena individuální prohlídka uzavřeného objektu. Zaměstnanec muzea mě nejenom ochotně otevřel zamčená vrata, ale dokonce mě k zámku odvezl svým autem a stejnou službu mně poskytl také při návratu! Tak tomu já říkám příkladná vstřícnost k zákazníkovi! Nutno ovšem podotknout, že kdyby bylo otevřeno už před čtrnácti dny, mohl jsem si dnes tuto cestu odpustit!
K úplné spokojenosti mně ještě chybí navštívit zámek ve Smečně. Z Plzně bych to koncem října na kole na otočku už asi nedal a tak se zbaběle přibližuji do Berouna vlakem a poté kolem Kladna mířím stále na sever. Málokdo ví, že zámek byl za první republiky vybrán mezi kandidáty o prezidentské sídlo, ale jak je všeobecně známo, nakonec zvítězily Lány. V objektu je dnes sice umístěn ústav sociální péče, ale po předchozí domluvě s panem ředitelem jsem opět připuštěn na věž! Logická otázka zní, proč jsem sem teda jezdil, když je objekt nepřístupný. Rozluštění záhady je prosté. Zámek se vždy na dva dny v roce otevírá pro širokou veřejnost, tak proč ho zbytečně ignorovat! Ostatně podobné je to i s hradem Rychmburk u Skutče, který jsem navštívil zrovna před rokem.
Touto jízdou definitivně skončila moje podzimní zámecká anabáze a já se konečně mohu pustit do zpracování nashromážděného materiálu. Na několik měsíců mám teď o práci postaráno. Bude to kombinace psaní na počítači a kreslení. Myslím, že po pár dnech stereotypní práce mně to ranní vstávání na vlak bude asi trochu chybět!
Velká zámecká tour
Na jaře letošního roku jsem konstatoval, že naše hrady nejsou rozhledny a žádné nové se už nepostaví. Přesto se nedávno z několika hradů úpravou nebo dostavěním schodiště vylouply docela solidní hradní vyhlídky. Příkladem může být Orlík u Humpolce nebo Švihov u Klatov. Navíc jsem při studiu zámků zjistil, že hodně hradů postupem času proměnili jejich majitelé na pohodlnější zámky. Například takový Chodský hrad by každý normální smrtelník dnes považoval spíše za zámek, ale název zní jednoznačně. Je to hrad! Co teď s tím? Kam jej zařadit? A takových příkladů jsem našel ještě několik. Namátkou hrad a zámek Libá u Chebu nebo Frýdlant na severu Čech. Na jaře, když jsem měl všechny hrady zmapované a „pod kontrolou“ jsem se rozhodl, že lépe, než někomu šlápnout na kuří oko a nějaký ten objekt vynechat, zmapuji nakonec i ty věže zámecké.
Úkol to byl na první pohled jednoduchý, vždyť zámků s patřičnou vyhlídkovou věží bude oproti hradům asi polovina a navíc celá dlouhá prohlídková sezona právě začala. Proto, abych nedopadl jako s hrady, kdy jsem poslední objekty objížděl v lednu a únoru, tedy v době jejich hlubokého spánku a díky vstřícnosti kastelánů jsem se na ně nakonec dostal, rozhodl jsem se tentokrát začít co nejdříve. Ale nejprve jsem si musel zjistit, které zámky mají věž přístupnou a na které ani nemá cenu zajíždět. Seznam jsem během roku ještě průběžně doplňoval, ale i škrtal, to podle nejnovějších poznatků a korespondence s kastelány. Protože objet znovu celou republiku zabere poměrně hodně času, rozhodl jsem se vytipované zámky pokud možno sjednotit do nějakých ucelených skupin, pracovně pojmenovaných dvojbloků. Při jednom výjezdu jsem se pak snažil navštívit alespoň dva objekty najednou.
Malý zádrhel byl ale v tom, že v dubnu zpravidla ještě nejsem na kole dost rozježděný a tak začínám urychleně polykat potřebné kilometry. V polovině května máme naplánovaný rodinný automobilový víkendový pobyt v Jeseníkách a tak hned první jízdu k přesunu na severní Moravu využívám k návštěvě zámku ve Vlašimi a ve Zruči nad Sázavou. To se to jezdí, když za vás makají koňské síly pod kapotou! Na další květnový výlet do Boru u Tachova už vyrážím se svými kamarády na kole a v pohodě zvládáme i návrat domů. První stovka konečně padla a to je velice důležité zjištění, protože kolo teď bude, ve spojení s vlakem, mým nejbližším společníkem po celou nadcházející sezonu.
Mým prvním letošním nefalšovaným výletem je rychlíkový přesun do Stojčína na Vysočině, odkud se vydávám do nedalekého zámku v Žirovnici. Hned po prohlídce mám namířeno na jih do značně zdevastovaného zámku v Českém Rudolci. Pro svoji architekturu se mu také přezdívá Malá nebo též Moravská Hluboká, ale do takové dokonalosti má ještě tisíce hodin práce před sebou. Přestože jsem se předem ohlásil, pan správce nějak stále nemůže najít klíče od hlavních dveří a tak po téměř hodinovém čekání odjíždím s nepořízenou a zámek si prohlížím pouze zvenčí. Nemohl jsem už dalším čekáním ztrácet ani minutu, protože cestou na vlak do Jindřichova Hradce mám v plánu ještě malou zajížďku na nedaleký hrad Landštejn.
Za čtrnáct dnů si plánuji další výlet na jižní Moravu, tentokráte na málo známý zámek Police, který je otevřen pouze o prázdninách. Vlakem se přesunuji opět do strategického Stojčína a bez zbytečného zdržování mířím stále na jih a přes Dačice a Jemnici dojíždím až do Police. Při výstupu na věž mě překvapuje, že na „vyhlídkový ochoz“ se musím protlačit úzkým vikýřem a samotná vyhlídka je tvořena jehlanovou plechovou střechou! A protože na věže chodím kvůli bezpečnosti zásadně bez cyklistických treter, na rozpálené krytině musím neustále stepovat, abych si nepřipálil chodidla! Ale co by člověk nepodstoupil pro nové objevy! Vzhledem k tomu, že mám dnes vynikající mezičas, zastavím se cestou do Jindřichova Hradce ještě jednou v Rudolci a pokusím se o reprízu. Napodruhé se to povedlo a já jsem se konečně dostal i na věž! Ale při kochání z ochozu mně kazí radost blížící se bouřka. Mám dvě možnosti. Buď počkat až se přežene, ale s vědomím, že nestihnu vlak nebo pokračovat a riskovat promoknutí. Rozhoduji se pro druhou variantu a udělal jsem dobře. Liják mě jen velice decentně líznul a tak do Hradce přijíždím za slunného počasí naprosto suchý a včas! Nakonec v nádražním bistru stihnu ještě malé občerstvení, což je velice důležité, protože můj žaludek už mele delší dobu naprázdno a já mám před sebou více jak tříhodinovou cestu v rozpálené rychlíkové soupravě!
V červenci se pokusím o dvojblok ještě dvakrát. Nejprve se vydávám sluncem sežehnutou zemí z Hradce Králové do Hrádku u Nechanic a pak spěchám přes Pardubice do Slatiňan, abych se obratem vrátil zase zpátky na rychlík do Pardubic. Za tři dny odjíždím stejným směrem, ale vystupuji až stanici za Hradcem ve Smiřicích. Odtud na kole mířím do Nového Města nad Metují a vzápětí do nedalekého Náchodu a opět se rozpálenou zemí vracím do Smiřic. Sám se za tento výkon musím pochválit, neboť jsem za čtyři dny zdolal další čtyři zámky! Takhle to pěkně odsejpá, jen to slunce by nemuselo tolik topit!
Na začátek srpna mám se svým cyklotýmem dlouho dopředu naplánovaný týdenní pobyt na jižní Moravě ve Starém Městě u Uherského Hradiště. A protože i cesta může být cíl, rozhodujeme se vystoupit z rychlíku už v Olomouci a do Starého Města dojet po vlastní ose přes zámek v Tovačově a Kroměříži. Jestliže v červenci bylo v Čechách vedro, v srpnu jsou na Moravě pravé tropy! Každodenní teploty pravidelně atakují osmatřicítku! Ani se neodvažuji tipovat, kolik stupňů schytají naše nechráněné tělesné schránky na otevřeném prostranství. A těch je tady na Moravě většina. Lesů jsem se na zdejších úvalech jaksi ani nevšiml. Každý den tedy vědomě porušujeme dobře míněné rady šířící se éterem z rozhlasu či televize: Nedoporučuje se v odpoledních hodinách pobývat na přímém slunci a hlavně nevykonávat žádnou tělesnou námahu! Druhou část nařízení už ale splňujeme, protože cestou dodržujeme pitný režim a na hlavě máme pokrývky, v našem případě cyklistické helmy! Jak se dále dozvídáme od starostlivých komentátorů, rada se týká hlavně starých lidí, což je jako dělané pro náš tým Starnako, což volně přeloženo znamená starci na kole!
Hned následující den vyrážíme na krátkou odpočinkovou vyjížďku na zámek v nedalekém Uherském Ostrohu. Zato další den si konečně dáváme do těla. Cestou na zámek Nový Světlov v Bojkovicích za účelem získání orazítkovaných pohledů objíždím všech šest obecních úřadů, které před sedmi lety postavily šest zcela identických rozhleden na Uherskobrodsku. A nakonec, jako prémii, zajíždíme přes kopec do Luhačovic, kde jsem si ještě potřeboval vymazat některá bílá místa na mapě. A protože jsem ve dvojblocích našel zálibu i na Moravě, nutím následující den svůj cyklotým k dalšímu objevnému výletu na zámky do Dřevohostic a Přerova.
Svůj pobyt na jižní Moravě pak před odjezdem ještě prokládám vlakovým výletem do Hradce nad Moravicí ve Slezsku. Za tento nápad jsem velice rád, protože z Plzně by se mně do Opavy na otočku zrovna dvakrát nechtělo. Podobný čin jsem absolvoval před lety do ještě vzdálenějších Albrechtic u Krnova a do dneška se z toho budím ze spaní!
V dalších dvojblocích pokračuji i nadále po návratu domů. Všemožně kombinuji zámky s hrady a tak na jeden zátah například navštěvuji zámek v Klášterci nad Ohří s hradem Hasištejn a za pět dnů zámek ve Velkém Březně s hradem Blansko. Tento hrad, kromě místních a pár fajnšmekrů, dneska asi málokdo zná, ale z torza jeho věže jsou fantastické výhledy na údolí Labe, České středohoří, Krušné a Lužické hory a Děčínské stěny. Výjezd až na nádvoří hradu řadím mezi takzvané cyklistické „brusy“! Na kilometrovém strmém stoupání po asfaltu do obce Mírkov, na dalším za obcí do sedla a závěrem na kamenité cestě na samotný hrad jsem složil cyklistickou maturitu! Není se co divit, vždyť na čtyřech a půl kilometrech mě od Labe čekalo převýšení 400 metrů! A to se přitom ještě kilometr sjíždí z mírného kopce!
Na předposlední víkend v srpnu jsme pozváni na rodinný výlet do Liberce, a proto jsem si cestu na sever naplánoval jako další objevnou trasu po zámcích, hradech a rozhlednách. Hned první den přesunu dokážeme postupně zvládnout zámek Stránov u Mladé Boleslavi, hrad Michalovice, kam jsem se až napotřetí konečně probojoval, rozhledničku v obci Dneboh u Mnichova Hradiště a fotogenickou Čížovku, dále hrad Kost, zámek Humprecht a na závěr ještě zámek Hrubou Skálu. Dnešní terminologií by se řeklo, že to byl logisticky velice náročný den a proto jsem usínal s hřejivým pocitem dobře vykonané práce. V sobotu nepolevujeme v nasazeném tempu a vydáváme se na hrad Trosky, rozhlednu na hradě Kumburk s fantastickými výhledy a tak trochu adrenalinový výstup na skokanský můstek V Popelkách u Lomnice. Závěrem si před spaním ještě vyšlápneme na rozhlednu Na Proseči, kde se právě otevírá nově postavená chata s restaurací. Plzeňská dvanáctka posloužila jako důstojný přípitek na ve všech směrech úspěšně završený den. Na neděli jsem si už dlouho dopředu s kastelány domluvil návštěvu zámeckých věží ve Frýdlantu a Lemberku a společně s návštěvou nedaleké rozhledny v Jablonném se s čistým svědomím a plni nových dojmů vracíme zpátky do Plzně! Je jasné, že zpracování takového množství novinek mně zabralo několik následujících dnů, než jsem všechna data i s fotografiemi převedl na počítači do uceleného souboru.
Letošní prázdniny nám tedy skončily a já si mohu dovolit trochu bilancovat. Za necelé čtyři měsíce se mně podařilo objet a zmapovat rovnou třicítku zámeckých věží a to ještě nepočítám několik nových rozhleden a nečekaně objevených hradů! Teď už mně zbývá poslední desítka a pak budu mít snad konečně hotovo! Ale po loňských zkušenostech s hrady začínám jásat jen velice opatrně! Už teď je mně jasné, že můj pracně zhotovený seznam nemůže být nikdy úplný, protože jsem objevil ještě několik zajímavých objektů, které mají krásné věže, které však zatím nejsou přístupné. Ale kdo může předpovídat, co se stane v nejbližších letech. Třeba i zde se kasteláni rozhodnou a časem je zpřístupní pro širokou veřejnost. Jen tak namátkou si vzpomenu na známý zámek Sychrov, který má věže dokonce dvě, v bývalém vojenském prostoru u Chebu dobře utajený zámek Starý Hrozňatov s mohutnou hradní kamennou věží nebo pomalu se probouzející Hartenberk u Oloví. Třeba se dočkáme zpřístupnění věží hradů Bítova či Veveří na jižní Moravě, štíhlé věže v Litomyšli nebo věže opomíjeného zámku v Poběžovicích. A málem bych na jeden hrad úplně zapomněl. Jmenuje se Mírov, stojí nedaleko Mohelnice, má mohutnou věž s cimbuřím, ale po tom dostat se dovnitř by nikdo z nás určitě netoužil!
Takže ty naše hrady a zámky zase nejsou tak jednoznačně uzavřená kapitola, jak jsem se dříve domníval. A na závěr musím sebekriticky přiznat, že padla i jedna moje dlouho prosazovaná myšlenka, že nový hrad si dnes z rozmaru už asi těžko někdo postaví. Tuto teorii mně totiž zcela nečekaně naboural zednický mistr Jan Švec z Kváskovic, což je malá obec jihovýchodně od Strakonic, který dokázal na návrší nad obcí v roce 2007 postavit zcela nový hrad! Pojmenován byl, jak jinak, než po svém zakladateli – Švecburg! Věřili byste tomu!?
Únor bílý, z hradů šílím!
Nikdy bych si nepomyslel, že v únoru, měsíci hladu, bídy a nedostatku, budu tak aktivní a pokořím tolik hradů za sebou. Můj dluh na přelomu roku činil ještě deset objektů a právě v únoru jsem usoudil, že je ta nejvhodnější doba k jeho zamáznutí!
Protože však v tomto na turistiku nevlídném čase spí hrady svým dlouhým zimním spánkem, nezbývalo mně nic jiného, než oslovit zainteresované zaměstnance nebo přímo kastelány hradů, vysvětlit jim svoji neradostnou situaci s blížícím se termínem uzávěrky a domluvit si s nimi na hradě schůzku. Byl jsem velice příjemně překvapen, jak to v některých případech bylo nakonec snadné.
Začal jsem v Soběslavi, kde hradní věž je součástí moderní knihovny. Tam s návštěvou nebyl žádný problém, protože knihovna je otevřena kromě pondělků každý den a do věže stačí z tepla místnosti odemknout pouze jedny uzavřené dveře.
Hned druhý den jsem se vypravil do Kolína na Práchovnu. Tam už jsem předpokládal určitý zádrhel, zvláště když jsem si přečetl, že vstup na věž je možný pouze první a třetí pátek v měsíci a to ještě od 14.30 do 16.30 hodin. Větší skupinky si ale mohou domluvit návštěvu i mimo uvedenou otevírací dobu. Já jsem však byl ve skupince bohužel sám, ale přesto, povzbuzen úspěchem předchozího dne, jsem si věřil. Marně, na věž jsem vpuštěn nebyl, ale nechal jsem si o výhledech z jejího ochozu alespoň fundovaně vyprávět.
Třetí den vyrážím na sever. Cílovou destinací je Krupka u Teplic. Zde žádná úskalí nečekám, protože věž hradu je volně přístupná po celý rok. Oč víc jsem si fandil, o to větší bylo moje překvapení, když jsem přijel na místo. Hrad obepínaly policejní pásky se zákazem vstupu, a když jsem se přiblížil blíž, zjistil jsem, že celá východní část věže byla sesuta na schodiště a ještě k tomu zdemolovala část zábradlí. Vzhledem k tomu, že jsem přijel s „vyšším posláním“, musel jsem zákonitě tyto nepříjemnosti ignorovat a po sutinách jsem se vydrápal nahoru. Ale stálo to za to, i když výhledy na pásmo bývalých sopek Českého středohoří proti nízko položenému slunci nebyly zrovna fotogenické. Uff! Tak tohle bylo docela na hraně!
Následující den vstávám už ve čtyři a v 5 hodin odjíždím rychlíkem na opačnou stranu republiky do Horní Lidče, kde přesedám na osobák do Brumova. Tady už mě na hradě vítá samotný pan kastelán, s nímž jsem si předem domluvil prohlídku. Jsem moc rád, že to dnes klaplo, protože ujet 982 kilometrů vlakem a narazit na zamčenou bránu bych pravděpodobně nerozdýchal! Když jsem u těch kilometrů, za předchozí čtyři dny to dělalo solidních 2078 kilometrů. Cestování jsem si zase na pár dní pořádně znechutil!
Ale protože počasí docela přálo, nebylo s dalším výletem nač otálet. Hned příští týden jsem se naslepo vypravil do Hrádku nad Nisou, s tím, že zajdu do íčka a tam zjistím potřebné údaje a pak se projdu kolem zavřeného hradu a prozkoumám všechny přístupové cesty. Do Hrádku jsem nakonec dost kostrbatě přes Prahu, Turnov a Liberec se třemi přestupy a čtyřmi vlaky skutečně dojel. Překvapení na mě čekalo v informačním centru. Ochotná paní informátorka mně totiž domluvila schůzku s paní kastelánkou přímo na hradě. Takže jsem nemusel stepovat před hradbami, ale byl jsem vpuštěn dovnitř! Tak toto byl snad zatím můj nejcennější skalp, protože čekat na začátek otevírací doby skoro dva měsíce by zkrátka nešlo.
Protože druhý den se mně ve 4 hodiny zrovna dvakrát moc vstávat nechtělo, dávám si pauzu, ale hned následující den jsem si přivstal a vydávám se přes Žďár nad Sázavou do obce Nedvědice, kde mě pro změnu čeká pan starosta a odváží mě na hrad. A dokonce jsme si spolu projeli obě přístupové cesty. Na hrad to tentokráte nevyšlo, přesto jsem byl docela spokojen, protože jsem vše potřebné zjistil z výkladu pana starosty a také pochůzkou na místě.
Tento týden jsem projel slabých 1200 kilometrů, ale číslo jsem chtěl ještě následující den zaokrouhlit směrem nahoru cestou do Kaplice, kde na mě měl čekat kastelán tvrze Tichá, ale husté ranní sněžení mě od tohoto úmyslu odradilo. Inu, není každý den posvícení. Vždyť je únor a ten by měl být přeci ještě na sněhu!
Přestože únorové počasí je letos skutečně zimní, mně nezbývá, než se vypravit na velice vzdálený hrad Lukov vlakem. Původně jsem chtěl jet do Hulína rychlíkem a tam přesednout na kolo. Protože, jak o sobě odjakživa prohlašuji, jsem teplý a suchý jezdec, dostál jsem svému slovu i nyní a kolo nechávám viset na háku. Vstávám už ve dvě hodiny ráno, i když budíka jsem měl nařízeného až na třetí!? Ve 4 hodiny už sedím v rychlíku do Prahy, kde jsem přestoupil na další rychlík do Olomouce, odtud na další do Otrokovic a nakonec na osobák do Zlína. Autobus mě pak dovezl do stejnojmenné obce, odkud jsem už konečně použil svoje nohy a vydal se zasněženou krajinou ke hradu. Věž, jak jsem na místě zjistil, je celoročně volně přístupná. Přesto jsem v této jinak liduprázdné končině uvítal hřejivé lidské slovo a pár cenných informací od členů Spolku přátel hradu Lukova, se kterými jsem se zde setkal. A protože i zpáteční spojení proběhlo bez problémů, mohl jsem večer po dojezdu bilancovat dnešní celkem povedený den. Autobusem jsem najel zcela zanedbatelných 22 kilometrů, zato vlakem to dělalo rovných 848 kilometrů! A taky jsem se trochu prošel, ale s těmi dvěma kilometry na hrad a dvěma kilometry zpátky bych se nejraději ani nechlubil.
Tak a teď už mně zbývá jen tvrz Tichá u Dolního Dvořiště a věž Šlikovka nad Jáchymovem! Není to daleko, slunce svítí od rána do večera, zato teploty po ránu padají ke dvacítce a ani přes den se nedostanou z červených čísel! Nedá se nic dělat, v osm hodin vyrážím na poslední vlakový výlet do Budějovic, kde přestupuji na vlak do Kaplice. Tam už na mě čeká jednatel spolku Hradů na Malši a svým autem mě nezištně odváží na tvrz do Tiché, což je malá osada pár kilometrů od rakouských hranic. Po provizorním schodišti stoupáme pod provizorní střechu, na které leží vrstva sněhu. Kdo by to začátkem března tušil! Dozvídám se plno zajímavostí o smělých plánech a příslib, že v roce 2021 by mělo být hotovo. Kamenná hranolová věž má být navýšena dřevěnou nástavbou s výhledem téměř o dalších deset metrů.
Následující den mám od samého rána tak trochu slavnostní pocit. Čeká mě totiž poslední zářez na pomyslné pažbě. Protože do Jáchymova už dávno vlak nejezdí, vydávám se na výlet s kamarádem netradičně autem. V Jáchymově jsme přijati v informačním centru ochotnou paní vedoucí a s ní se pak vydáváme zasněženou krajinou na vysoko nad městem postavený hrad Freudenstein a jednu z jeho věží – Šlikovku. Přestože je nádherné slunečné počasí a azuro, teploměr se krčí opět hluboko pod desítkou a v ledovém větru je problémem i focení. Prsty mně mrznou a neposlouchají a po chvíli odmítá poslušnost i můj fotoaparát. Ale nakonec se vše povedlo a my můžeme po hodince pobytu spokojeně odjet k domovu.
Protože ještě nemáme dost té „sibiře“, chceme cestu do Plzně využít ke krátké zastávce v Bochově a zkontrolovat hrad Hartenštejn. Ve Varech odbočujeme po nové panorámce na silnici do Prahy a pár kilometrů za lázněmi se necháváme zlákat k návštěvě známou zříceninou v Andělské hoře. Přiznám se bez mučení, že jsem na ní ještě nikdy v životě nebyl! Vždy jsem jel pouze na kole okolo, ale v cyklistických tretrách jsem nechtěl riskovat náročný výstup. Po úzkém namrzlém chodníku stoupáme vzhůru ke hradu, kde nás na nejvyšším bodě, bývalé obytné věži Donjon, zaskočí nově postavené kovové točité schodiště, vedoucí na masivní vyhlídkovou plošinu. Tak to je dnes určitě největší bomba! Musím zjistit, zda se zde klube další hradní rozhledna nebo se jedná jen o provizorní podestu, sloužící zedníkům při dostavbě pobořeného zdiva! Tím pádem si uvědomuji, že platí-li bod A, já nebudu mít asi nikdy splněno! Jak jsem kdysi prohlásil, hrady nejsou rozhledny, hrady jsou jednou provždy uzavřená kapitola! Jak šeredně jsem se mýlil! Nic z toho, jak jsem se mohl přesvědčit například na Švihově, Lukově a nakonec i zde, neplatí! Musím vše ještě jednou znovu dokonale prověřit! Nedá se nic dělat, jede se nanovo!
Ještě včera jsem si myslel, že moje anabáze po přístupných věžích našich hradů je tímto u konce. Začal jsem v září 2016 a dnes, první březnový den roku 2018, jsem plánoval otevírat šampaňské na oslavu. Na objetí šedesáti hradů jsem potřeboval 17 měsíců. Těch zbylých deset hradů jsem totiž zvládl již dříve v rámci objíždění klasických rozhleden. Moje náročné putování neprobíhalo plynule, nýbrž ve vlnách. Byly doby, kdy jsem dlouhých osm měsíců abstinoval a naopak o prázdninách jsem zvládnul navštívit 33 objektů. Přesto si myslím, že kdybych si svoji práci lépe rozvrhl, hlavně na jarní měsíce, mohl jsem si cesty v teple víc užívat a nemusel jsem teď, na poslední chvíli, v mrazu a sněhu zbytečně šturmovat!
Můj souboj s časem a nečasem
Je smutné, když člověk ve zralém věku zjistí, že jeho plány a představy mohou být někdy značně naivní zvláště, když k nim přistupuje jako k povinnosti. Protože tam, kde chybí radost a nadšení se musí počítat s problémy. Zkrátka nadešel konec léta a časný podzim, moje nejoblíbenější doba k výjezdům, a před očima se mně stále promítá ještě dlouhý seznam restů, které je třeba sprovodit ze světa!
Hned při prvním výletu na Kunětickou horu se potíže vyskytly už cestou. Od záchytného parkoviště stoupá ke hradu docela solidní asfaltka. Na jejím začátku mě však překvapila cedule se zákazem vjezdu cyklistů! Je mně jasné, že ten, kdo ji sem instaloval, chtěl patrně ochránit davy putujících pěšáků před „zběsile pádícími“ protijedoucími cyklisty. Já ale jedu nahoru, kam to vzhledem ke sklonu rychle ani nejde, a proto si dovolím přísnou značku ignorovat. Cestou jsem potkal asi šest důchodců a žádné konflikty jsem s nimi řešit nemusel. Potíže nastaly až v pokladně hradu, kde mě mladý pokladník velice rychle umravnil. Dokud se nepřezuji, nemůžu v nášlapných tretrách prohlídku věže absolvovat! Protože bačkory sebou zpravidla nevozím, byl jsem najednou v koncích. Přeci jsem nevážil tak dlouhou cestu vlakem jen proto, abych se na hrad díval z uctivé vzdálenosti! Vzpomněl jsem si ale na svoje letní putování po hradech Českého ráje a navrhnul jsem jít naboso. To mně bylo dovoleno a tak jsem Kunětickou horu mohl nakonec ze svého seznamu odškrtnout jako vyřízenou! Uff, to se mně ulevilo!
Na další prodloužený víkend máme zamluvený pobyt na Hané. Odtud se pokusím během 4 dnů zdolat několik těžko dosažitelných moravských hradů, které bych z Plzně na otočku asi nedal. Už samotný dlouhý přesun je třeba maximálně využít a tak cestou zastavujeme na hradě Svojanov. Čím více však pronikáme do nitra Moravy, o to víc je zřejmé, že očekávané babí léto se ani tady nedostavilo a tak nám nezbývá, než s olověnou oblohou nad hlavou začít druhý den plnit stanovený plán. První na ráně je hrad Helfštýn, který je proslulý hojně navštěvovaným letním kovářským sympoziem. Dnes nás tady naštěstí přivítalo jen pár velice originálních kovových skulptur, ale jinak zde panuje klid a mír. Jen kousek odtud nás vítá Starý Jičín, kde ovšem narážíme na zamčené dveře. Naštěstí je na nich pověšená cedulka s telefonním číslem na kastelána. Hodinku čekání využijeme k obědu a pak už se můžeme kochat výhledy z nově rekonstruované věže! Tak to byl docela cenný skalp, protože vracet bych se sem znovu nechtěl. Další zastávkou jsou Hukvaldy. Ke hradu směřují rozlehlou oborou dvě cesty. Jedna přímá, vedoucí nejkratší cestou kolmo do strmého kopce a na kole absolutně nesjízdná a druhá, pozvolná asfaltová, která se do masivu kopce postupně zařezává. Problém je v tom, že hned na jejím začátku se hrdě tyčí dopravní značka se zákazem vjezdu cyklistů. Tak to už tady letos jednou bylo! Škoda, protože cesta je opravdu přehledná a bezpečná. Protože počasí k večeru nečekaně ukázalo svojí lepší tvář, využíváme přesun na základnu ještě k návštěvě známé Štramberské Trúby u Kopřivnice.
Druhý den se ale probouzíme do uplakaného rána. Nedá se nic dělat, stanovený plán se musí splnit, protože sem přece letos nepojedu takovou dálku ještě jednou! Cílem jsou nedaleké Malenovice u Zlína. Objíždět to vše dnes na kole, asi bych vynechal slůvko nedaleké, ale autem to je opravdu kousíček. I tady bohužel narážíme na zabedněnou bránu, tentokrát ale s nápisem, že hrad je v rekonstrukci. Naštěstí zde potkáváme ochotného správce, od něhož získávám tolik potřebné informace. A teď už nám zbývá jen známý hrad Buchlov na jižní Moravě. Ale přesto, že mám tuto oblast spojenou s azurovou oblohou, zrajícími hrozny a od sluníčka vypálenou trávou, dnes je všechno jinak. Nízko letící mraky vygumovaly nedaleké Chřiby a tak si o dalekých výhledech můžeme nechat jenom zdát. Přesto se zúčastníme prohlídky hradu, ale na věž nás přísná paní průvodkyně nechce pustit. Když jí vysvětlím svoje ušlechtilé cíle, nechá se nakonec přemluvit. Nabízí tedy tuto možnosti i ostatním v domnění, že se nikdo další nepřihlásí. Opak je pravdou a celá skupina rázem zaplní otevřený ochoz věže právě v okamžiku, kdy ho olízl nějaký černý mrak s velice nízkou plochou dráhou letu, takže není vidět ani na nádvoří pod sebou! Škoda, znám ten kraj velice dobře a vím, o co jsme ochuzeni. V dálce tuším vrcholky Bílých Karpat a Hostýnských vrchů, pod nimi se rozprostírá úrodný Dolnomoravský úval s malebným Slováckem a za sebou se nám zvedají vrcholky zalesněných Chřibů. Inu, není každý den posvícení! A po posvícení bývá ještě hůř! To přeci všichni známe!
Cestu na západ Čech jsem chtěl využít alespoň k návštěvě Nového hradu u Blanska, kde už jsem v létě jednou marně bouchal na zamčená vrata, ale vytrvalý déšť nám totálně změnil plány! Ach Moravo, sladká Moravo, tys nás letos ale vypekla!
Blíží se konec září a tak musím opět zabrat naplno. Jednodenní výlet na hrad Rychmburk u Chrastu patří do kategorie „selanka“. Potěšitelné je, že po předchozí domluvě jsem navíc vpuštěn do oficiálně uzavřeného objektu a je mně umožněna i prohlídka mohutné věže. Možná, že za dva roky už bude vše jinak a budou se sem moci podívat i běžní návštěvníci.
Ale už následující den by se mnou asi nikdo neměnil. Vstávám ve čtyři a o hodinu později uháním rychlíkem do Mohelnice. Odtud se mlhavým ránem vydávám na pohádkový hrad Bouzov, kde však musím vyčkat na začátek prohlídkového okruhu. Jsem jako na trní, každá minuta se počítá! Krátký pobyt na Moravě musím totiž využít co nejvíce. Přes Litovel a Červenku záhy dobývám další bájný hrad Sovinec v Nízkém Jeseníku. Ve stoupání ke hradu mám ale dojem, že jsem se ocitl spíše ve „Vysokém Jeseníku“. V nasazeném tempu ale nemůžu polevit, protože nevím, kolik zdejší prohlídka zabere času. Věž je naštěstí volně přístupná bez průvodce a tak si můžu dovolit i luxus jednoho párku v hradní krčmě. Oč byl výjezd náročnější, o to je návrat do Červenky příjemnější. Na nádraží přijíždím dokonce s malým náskokem a tak dnešní úspěšný den stačím ještě před příjezdem vlaku oslavit dvěma orosenými půllitry! Zasloužím si je!
Září se nenápadně překlopilo do října, dny se krátí a teploty snižují. Přesto si vybírám jeden slunný den, který se náhodou shoduje i s tradičním jarmarkem na Novém hradě u Blanska a dávám si malou derniéru. Jsem plný očekávání, zda dnes bude konečně otevřeno. Z nervozity mě naštěstí brzy vyvede množství zaparkovaných aut u odbočky ke hradu. Cestou se doslova probíjím davy putujících turistů. Na hradě se mísí vůně párků, sýrů, piva a jiných krajových specialit a lidí je tady tolik, že ani není místo na ustájení kola. To je mně ale docela fuk, protože v tuto chvíli mám oči pouze pro kamennou věž! Napotřetí se to konečně povedlo! Cenný skalp zapíjím při čekání na vlak v Blansku opět dvěma orosenými!
Protože počasí v druhé polovině října konečně začalo připomínat babí léto, vydávám se letos na poslední velkou cestu na Moravu. Vstávám opět časně, abych se už v jedenáct hodin mohl zakousnout do kopce do Zaječí. Odtud je to totiž přes další kopec jen kousek do Mikulova, kde mě na Kozím hrádku už čeká individuální prohlídka. Mikulov, Svatý kopeček, Turold, Pálava, vše jako na dlani a navíc zalité podzimním sluncem. Jak já miluji tento kouzelný kout naší země! A proto odsud vůbec nespěchám, i když chci ještě navštívit Lednici s novou rozhlednou na lázeňské kolonádě. Protože jsem cestou docela zabral, zbyla mně nakonec trocha času na prodloužení hezké prosluněné chvilky a zajíždím na opravený Minaret. A tím jsem letos na kole definitivně skončil!
Koncem listopadu se ještě podívám vlakem do blízkých Domažlic na Chodský hrad a druhý den naposledy na Moravu do Brna, kde nemohu vynechat známý Špilberk. Na západě Čech mně přivítala arzurová obloha a teplo, zato na jižní Moravě jsem přijel do lezavé zimy a mlhy. Byly to letos ale divné paradoxy!
Dva nejznámější české hrady jsem si nechal nakonec. Již dlouho dopředu jsem si zjistil, že koncem roku budou oba otevřené pro veřejnost. První na řadě byl Křivoklát a o pár dní později také Karlštejn. Tím jsem ukončil svoje letošní putování, ale slavit stále nemohu. Zbývá ještě Grabštejn u Hrádku nad Nisou a Pernštejn na Moravě. Postupným brouzdáním na internetu objevuji ještě další kusy! Co byste říkali třeba hradu Lukov a Brumov ve Zlínském kraji? A co takhle hrad Krupka na opačném konci u Teplic. V úvahu připadá také hrad v jihočeské Soběslavi a třeba i tvrz Tichá u Dolního Dvořiště! Našel jsem také zajímavý hrad Freudenstein nad Jáchymovem a napočítal asi osm věží na hradě Veveří u Brna! Co s tím?
Moje smělé plány, že vše stihnu do konce roku, dostaly vážnou trhlinu. Z avizované oslavy tedy zatím nebude nic! Závazný termín stanovený na začátek dubna je ohrožen! Něco se dá zvládnout vlakem i v zimě, zbytek bych rád dorazil v březnu na kole, ale už teď vím, že teplo mně u toho rozhodně nebude!
V nejlepším je třeba přestat!
Vážení rozhlednoví přátelé,
jak jste nepochybně v letošním roce zjistili, na našich rozhlednových stránkách začaly v poslední době převažovat hradní vyhlídky nad klasickými rozhlednami. Nezpůsobil to překotný rozmach hradů, jak by se na první pohled mohlo zdát, ale spíše naopak nezanedbatelná stagnace ve výstavbě nových rozhleden. Po tučných létech 2001 – 2015, kdy snad kromě roku 2008, vzniklo minimálně deset, v závěru půldruhé dekády i přes dvacet nových staveb, se v posledních letech ustálil počet nových rozhleden na číslici pět. Proto jsem se snažil vzniklou“ mezeru na trhu“ zacelit právě hradními vyhlídkami, které jsem začal letos intenzivně navštěvovat. A přes značná úskalí se mně to nakonec téměř podařilo. Věřte, že je totiž docela náročné trefit se do vhodného osobního volna, otevírací doby hradu a také do fotogenického počasí. Připočteme-li k tomu téměř pravidelné zavírací pondělky a po prázdninách otevírací dobu omezenou již většinou pouze na víkendy, času nazbyt rozhodně nebylo. Nehledě k tomu, že časné vstávání ve čtyři hodiny na rychlík a návrat po 21. hodině jsem schopen dát už maximálně dvakrát za sebou. Přesto jsem se svým letošním výsledkem docela spokojen. A to jsem se ještě na tři hrady musel vypravit nadvakrát, protože poprvé jsem vždy narazil na zamčenou hradní bránu!
Práce to byla docela vzrušující, počínaje hledáním vhodných vlakových spojů a konče lokalizací samotných hradních objektů a hlavně jejich přístupových cest. Některé hrady jsou postaveny téměř uprostřed obce a jsou dostupné bez sebemenších potíží (Rabí, Jenštejn, Strakonice, Švihov, Kotnov, Cheb). Na jiné vede naopak několik příjezdových cest, které je zapotřebí dobře prozkoumat (Kašperk, Vítkův Hrádek, Hauenštejn). A například na známý Bezděz na kole ani vyjet nelze a musel jsem ho zdolat pěšky, v mém případě bos. Jsou ale i hrady, na které je z bezpečnostních důvodů dokonce vjezd cyklistům zakázán (Kunětická hora, Hukvaldy)! Z bohatého materiálu jsem si závěrem sestavil i vlastní žebříček top výhledů a na pomyslné stupně vítězů, včetně „bramborového“ čtvrtého místa, bych zařadil podle abecedy, abych se snad někoho nedotkl, hrady Bezděz, Hazmburk, Trosky a Vítkův Hrádek. Existuje jen málo „plnokrevných“ rozhleden, které mohou nabídnout srovnatelné výhledy.
Na webových stránkách se do dnešních dnů záměrně objevila jen taková návnada, čítající 46 hradních objektů. Něco málo mně zbylo ještě na jaro, zbytek je rozpracovaný nebo je v lepším případě připraven k publikování, ovšem do doby, než vyjde nová kniha o hradních rozhlednách, na jejímž názvu se rovněž pracuje. Jistě sami uznáte, že nemůžu zbytečně vystřílet pracně nashromážděný prach a předčasně s ním zahltit netrpělivě čekající veřejnost. To by z mého pohledu bylo velice kontraproduktivní, až téměř naivní. Při dnešní kopírovací technice by pak pro mnohé zájemce už nová kniha nebyla žádnou novinkou.
Děkuji vám všem za pochopení a trpělivost a slibuji, že se vynasnažím, aby si připravovaná knížka našla alespoň stejný počet zájemců, jako předchozí knihy Rozhlednovým rájem!
Hurá na hrady!
Okamžitě po návratu z cyklistické dovolené s týmem Starnaka v půlce července, dokud tělo bylo ještě navyklé na každodenní stovkové dávky, a také povzbuzen úspěchy, kterých jsem dosáhl během krátkého pobytu v Mnichově Hradišti, jsem se vydal prozkoumávat další nové obzory. Začal pro mě hlavní nápor na doražení zbytku hradních rozhleden. A nebylo jich zrovna málo, odhadem kolem čtyřiceti. Protože jsem si pro sebe stanovil termín do konce roku, moc času mně tedy nezbývalo. Hrady, jak známo, se totiž většinou provozují během léta, navíc kromě pondělků a pak ještě v září a v říjnu, ale to už povětšinou pouze o víkendech. Připočteme-li k tomu vliv vrtkavého podzimního počasí, není skutečně nač čekat!
Po návratu si dávám od kola čtyři dny abstinenčního volna, a pak honem ještě musím smazat jeden malý restík v podobě rozhledny Milada na hradě Lichnici. Neznalý poměrů by tuto stavbu na první pohled zařadil mezi ty hradní, stejně jako Orlík u Humpolce. Ale při podrobném zkoumání na místě zjistí, že s torzem věže, ve které je kovová rozhledna umístěna, není vůbec spojena, a tudíž by mohla stát na tomto místě i bez té hromady kamení. Naštěstí je tam ta hromada poskládaná a vytváří docela zajímavé pozadí k jinak celkem všední konstrukci. Od Lichnice je to nedaleko ke tvrzi Semtěš a tak hned při první vyjížďce zabíjím dvě mouchy jednou ranou. Jen tak dál a bude za chvíli hotovo!
Aby se manželka necítila odstrčená, beru ji sebou na malý automobilový výlet na hrad Zvíkov. Při zpáteční cestě chceme prozkoumat stav ještě nedokončené rozhledny Milada u Orlické přehrady. Z hlavní silnici k ní vede velice uzoučká silnice, kde dvě protijedoucí auta mají velké problémy, aby si o sebe neotlačila zpětná zrcátka. Ale kdo by se sem zrovna teď, právě uprostřed horkého léta, plahočil. Po pár metrech zjišťujeme, že opak je pravdou. Proti nám jede auto za autem, jako kdyby někdo právě zvedl dlouho zavřené závory. Vysvětlení se nám dostává za zatáčkou, kde se nová Milada vyloupne ve své plné kráse. Ochoz i schodiště jsou obalené lidmi a na konci obce není ani kde zaparkovat! Po příchodu ke věži nám nikdo nemusí už nic vysvětlovat. Trefili jsme se totiž do slavnostního otevření! Tak to se skutečně povedlo, můžeme si promluvit dokonce i se samotným majitelem, na jehož pozemku je prý rozhledna bez jediné evropské, ale i jiné dotace postavena.
Koncem července se ještě vydávám rychlíkem do stanice Rybník a odtud dojíždím na nedaleký Rožmberk. U ochotné paní pokladní si zajišťuji prohlídku věže bez ostatních hradních interiérů. Jen musím chvíli počkat, až si mě jednotliví průvodci předají mezi sebou. Vše klaplo na jedničku a já mohu pokračovat dále směrem na Lipno. Hráz nepřejíždím, ale pokračuji rovně na Přední Výtoň. Z Frýdavy se zakusuji do nekonečného kopce na Vítkův Hrádek. Sice už jsem tady kdysi třikrát byl, ale když jedu zrovna okolo, byla by škoda se zde nezastavit. Kamenité stoupání pod hradem ze mě vysálo hodně sil a hlavně tekutin a proto si v rychlosti kupuji nějaké pití do bidonu a hned zase svištím dolů a dál na západ do Nové Pece. Musím totiž za každou cenu stihnout vlak v 16.09, protože v opačném případě bych si zde musel hledat nocleh. Jedu s větrem o závod, ale přijde mi, že čas ubíhá rychleji než ujeté kilometry. Už nikde nezastavuji a s vyprahlým jazykem na dresu, a bez jediné kapky vody, přijíždím na nádraží necelých deset minut před příjezdem vlaku! Rád bych si ještě koupil něco na cestu, ale všechny obchody v obci jsou v sobotu už zavřené. Stojím na rozžhaveném nástupišti, když vtom staniční automat hlásí dvacetiminutové zpoždění mého vlaku! Zní to jako rajská hudba. Teď mám času dost, abych si zajel do hospody pro něco na pití, ale za tohoto zpoždění mně zcela určitě ujede rychlík v Číčenicích a já si budu muset pro změnu hledat nocleh tam! Zpožděný vlak přijel skutečně po dvaceti minutách, ale dobrá zpráva je, že přípojný vlak v Černém Kříži naštěstí na nás čeká. Navíc Pan strojvedoucí vzniklé zpoždění do Číčenic stáhnul na nulu, takže ještě čekáme asi pět minut na rychlík. Tak to teda byly zase jednou nervy!
Hned začátkem srpna odjíždím přes Prahu posázavským pacifikem do Týnce, kde hodlám navštívit nedaleký hrad. Ale ouvej, narážím na zamčená vrata, otevřeno je až od čtvrtka a dnes je teprve úterý. Sjíždím tedy okamžitě zpět na nádraží, kde můj vlak stále čeká a přes Čerčany se s ním přiblížím malebným údolím Sázavy do Českého Šternberka. V hledáčku mám tamní Hladomornu. Věž a výhledy teda zrovna nic moc, zato kopec řádný! Vyprahlou krajinou spěchám proti silnému větru na vlak do Benešova a konstatuji, že dnes to bylo docela na pohodu, až na to, že ten Týnec si budu muset ještě jednou zopakovat.
Po pěti dnech vyrážím opačným směrem do Roudnice nad Labem. Cílem dnešní výpravy je hrad Helfenburk u Úštěka. To bližší určení místa je velice důležité, protože v jižních Čechách máme u Bavorova ještě jeden Helfenburk, který má věže dokonce dvě, ale z toho je v současné době funkční jenom jedna. Radost z jízdy mně trošku kazí zatažená obloha, ale už jsem si zvykl, že každý den nemůže být posvícení. Odbočku ke hradu jsem v zápalu boje nějak přehlédl a tak proti plánu zajíždím až do Úštěka, kde navštěvuji místní infocentrum a nechávám si vysvětlit cestu. Vracím se zpátky k odbočce, kde se proti proudu potoka vydávám vzhůru na hrad. Po dvou kilometrech končí široká vozová cesta a do cesty se mně staví mělký brod a vzápětí strmá písčitá pěšina šikmo svahem. Poslední úsek cesty za úzkou lávkou už raději kolo vedu. Hradní věž, vyrůstající z mohutné pískovcové skály, je skutečně impozantní, zato výhledy z ní už tak úchvatné nejsou. Zpátky ještě vyzkouším druhou přístupovou cestu a dojíždím do obce Rašovice. Nechávám se zlákat novou lesní asfaltkou a prudce klesám do hlubokého údolí. Jsem docela zvědav, kde mě cesta vyplivne. Ale ouvej. Asi po dvou kilometrech asfaltka náhle končí a dál už je jenom vodou značně erodovaná a borovými větvemi pokrytá písčitá cesta. Vracet se v žádném případě nemíním a tak sjíždím až na dno dolu, kde naštěstí nacházím novou vozovou cestu, kopírující tok malého potůčku. Mám vyhráno! Cesta mě naštěstí dovedla do obce, kterou jsem před pár hodinami projížděl cestou do Úštěku. Uff! To jsem si vydechl a teď honem na vlak do Roudnice. Obzor proti mně je zakryt černofialovou oponou a navíc se probíjím proti silnému větru. Je jen otázkou času, kdy se naše cesty potkají. Došlo k tomu na mostě přes Labe, kde se obloha konečně otevřela a já mám najednou plné nohy práce, abych vyhledal nějaké přístřeší. Na nádraží to není naštěstí daleko a tak čekám, až se vyprší z nejhoršího. Věřím, že ve vlaku se dám dohromady a konečně oschnu. Ale po předchozích horkých dnech je stále zapnutá klimatizace a tak, místo abych se konečně zahřál, jsem celou cestu ovíván chladným vzduchem a v Praze, kde už zase slunce pálí naplno, vystupuji zcela podchlazen.
Hned druhý den se vydávám do Ostrova nad Ohří. Při přestupu v Chebu mám hodinku čas a tak chci navštívit i zdejší hrad s Černou věží. Otevírá se bohužel až za 40 minut, ale po domluvě s panem kastelánem jsem vpuštěn dovnitř a tak si mohu udělat další zářez. Povzbuzen úspěchem mažu na vlak, který mě dováží do Ostrova. Proti silnému větru se velice pomalu posunuji po velmi frekventované silnici do Damic, kde konečně odbočuji ke hradu. Vyzkouším obě přístupové cesty a po prohlídce věže zahajuji ústup proti proudu Ohře do Karlových Varů. Chci totiž ještě pokořit hrad Loket, ale při průjezdu Kyselkou se nechávám zlákat novým průsekem u rozhledny Bučina. Operativně měním plán, Loket musí počkat na jindy. Problém mně dělá trefit cestu k rozhledně, protože kolem opravovaných lázeňských domů je natažené pletivo a cesta vede právě tudy. Nakonec jsem zvítězil, ale kdo zná cestu na Bučinu ví, že větší část se na kole stejně vyjet nedá. Před posledním, opravdu strmým úsekem kolo raději přivazuji ke stromu a pěšky zdolávám tuto obnovenou krasavici. Zajížďka rozhodně stála za vynaloženou námahu! A teď honem na vlak do Varů. Naštěstí mně za deset minut jede osobák do Chebu a tak se v něm pohodlně rozvaluji. V Chebu budu mít pohodových 15 minut na přestup a na koupi rezervačního lístku pro moje kolo. Ale nic nemůže být jednoduché. Kousek za městem zastavujeme u návěstidla, kde kvůli jednokolejnému provozu čekáme na protijedoucí vlak. Nevadí, času je zatím dost. Jeden vlak projel, ale my stojíme dále. Za pár minut jede další a po dvaceti minutách třetí. Takže je zase zaděláno na malér! Známý pan průvodčí mě uklidňuje, že rychlík v Chebu bude čekat. Tak to je sice příznivá zpráva, ale já už si tam nestačím koupit tu rezervaci a bez ní mě do vlaku nepustí. Nedá se nic dělat, budu muset být neoblomný! Po příjezdu do Chebu sedám na kolo a širokým nástupištěm přijíždím k čekajícímu rychlíku do Plzně. Jak jsem předpokládal, pan průvodčí mě do vlaku bez rezervace nechce pustit. Po ostré výměně názorů se nenechám zviklat a kolo si věším, i přes jeho důrazné protesty, na jeden ze šesti volných háků! Přeci na mě nemůže chtít, abych zde čekal dvě hodiny na další vlak! Já jízdenku mám a rezervaci si rád zaplatím, ale když to u vlaku nejde, nehodlám zde tvrdnout kvůli špatně vymyšlenému předpisu!
Po dvou dnech relaxace tentokrát odjíždím do Blanska na Nový hrad. Cesta od nádraží není dlouhá, ale já si při výjezdu vybírám tu náročnější – turistickou pěšinu. Nejstrmější úseky musím tlačit, ale na to už jsem zvyklý. Na co si ale nezvyknu, jsou nepravdivé informace. Přestože má být v létě otevřeno, mě, ale i plno dalších turistů, zde vítá pevně uzamčená brána! A nějaký jiný vzkaz, či kontakt chybí. Tak kvůli tomuto šlendriánu jsem vážil 700 kilometrovou anabázi a nejhorší na tom všem je, že si ji budu muset ještě někdy zopakovat! Naštěstí mám vlak zadarmo, ale zbytečně promarněného času je mě líto mnohem víc! Další problém se objevil cestou. Už z Blanska si totiž vezeme desetiminutové zpoždění a já mám v Praze na přestup pouze 9 minut! Když na Wilsoňáku zastavujeme, na sousedním nástupišti ještě vidím stát rychlík do Plzně. I s kolem tedy pádím po jezdících schodech do podchodu a stejnou technikou se ženu nahoru. Jsem neskutečně rychlý. Zabralo mně to necelou minutu. Ale moje snaha vůbec není korunována úspěchem, protože na konci peronu vidím už pouze červené koncovky mého vlaku! Není to poprvé, a tak vím, že není kde si stěžovat! Jako dlouholetý výpravčí si ale nedovedu představit, že bych takovýmto hanebným způsobem ujel cestujícím před nosem. Asi bych jejich hněv hned tak neustál. Ovšem pan dispečer, sedící v teple anonymní kanceláře, dostatečně vzdálen od lidské zloby, podobné problémy řešit nemusí. Být jeho nadřízeným, zvýšil bych mu odměny za vzornou činnost, omezující zpoždění vlaků na nulu. Ale jako naštvaný cestující bych mu nejraději nakopal zadek!
Po pěti dnech už jsem znovu na cestách. Tentokrát mě osud zavál do východních Čech, konkrétně do Litic nad Orlicí. Hrad leží jen pár metrů od nádraží, tak vzhůru nahoru! Ale těch pár metrů stojí za to. Neskutečně kamenitá a navíc stále strmější cesta mě dokonale probudila z dlouhého nicnedělání. Vyjíždím až k hradní bráně, ale dál už nemůžu a tak si svoji slabost obhajuji ohleduplností k návštěvníkům hradu. Ve sjezdu visím na brzdách a nedovedu si představit, kdyby se mně přetrhlo jedno brzdové lanko! Protože se cestou už nic mimořádného nepřihodilo, přijíždím do Ústí nad Orlicí na minutu přesně hodinu před příjezdem vytipovaného vlaku. Na nádraží ale vidím brzdit podobný vlak a tak zrychluji, ovšem moje snaha vyšla naprázdno. Zastavuji na perónu v době, kdy se vlak zrovna dává do pohybu! Jsem já to ale trubka, vždyť je tady zaveden hodinový takt, a já, kdybych si jen trochu přichvátl, mohl jsem ho stihnout! Co s načatou hodinou? Nabízí se nedaleký Andrlův chlum, tam jsem už dlouho nebyl. A jak jsem řekl, tak jsem i udělal! Hodina utekla jako voda.
Dva dny mě dělí od dalšího výletu. Mířím tentokrát na jih do města husitských tradic, do Tábora. Ve městě je známý hrad, který se ale překvapivě nejmenuje Tábor, nýbrž Kotnov. Po ránu jsem prvním návštěvníkem a tak mám celou věž jenom pro sebe. Po prohlídce pokračuji po silnici jižním směrem kolem nové Hýlačky, tak proč si tam neodskočit. Další zastávkou jsou Dobronice u Bechyně, kam sjíždím nekonečně dlouhou silnicí k Lužnici. Vše dnes probíhá neskutečně hladce a za chvíli už míjím nepřehlédnutelné chladící věže temelínské elektrárny a na číčenické nádraží přijíždím téměř čtyřicet minut před odjezdem vlaku! Po krátké úvaze jsem usoudil, že si dnes za odměnu dvě orosená určitě zasloužím!
Jen třikrát jsem se vyspal a jsem znovu na cestě. Vede přesně opačným směrem, než naposledy, a to na sever. Startuji v Bílině a umělou, rekultivovanou krajinou zdolávám nepřirozené stoupání do Kostomlat. Stoupání na stejnojmenný hrad už kultivované je. To znamená, že mě čeká tradiční kamenitá cesta do strmého svahu. Odměnou jsou mně nádherné výhledy na Krušné hory a města, vesničky a fabriky pod nimi. Když dole pod sebou vidím také teplickou Doubravku, mimo plán se rozhoduji po dlouhé době ji znovu navštívit. A skutečně, po nekonečném sjezdu z úbočí Středohoří a krutém výšlapu na vrchol, stojím opět na nádvoří. Hrad patří radioamatérům a pro veřejnost je bohužel uzavřen. Díky svému „neodolatelnému úsměvu“ nakonec po pár minutách shlížím z vyhlídkové plošiny! A rozhodně to za to stálo! Ale teď honem do Ústí na Střekov. V obci Suché se nechám zlákat novou cyklostezkou kolem jezera Milada, ale když se znovu dávám do pohybu, s hrůzou zjišťuji, že mně cestou vypadl brzdový špalík z přední čelisti! Důkaz, jak moje pracovní kolo dostává poslední dobou pěkně za uši! Co s tím teď nadělám, musím brzdit pouze zadní a nedělat žádné skopičiny. A aby toho nebylo málo, tak v dlouhém sjezdu k jezeru mně praská drát u devítikolečka! Kolo se začíná nepřirozeně vlnit, ale jet se stále dá. Na Střekov zvládám stoupání velice dobře, zpátky ten sešup budu muset asi sejít pěšky. Nakonec opatrnou jízdou dávám i ten sjezd a mířím konečně na nádraží. Pan pokladní mně ale nedokáže prodat místenku na kolo do mezinárodního rychlíku z Hamburku a tak se do Prahy přemisťuji raději osobákem.
Moje intervaly se neustále zkracují a za dva dny už jsem opět na cestě. Mám namířeno do Světlé nad Sázavou, ale když rychlík zastavuje v Leštině, vystupuji už tady a po známé silnici překonávám po přeponě nekonečné stoupání a vzápětí sjíždím do prvního cíle dnešní cesty – do Ledče. Když se paní pokladní na hradě ptám na nejkratší cestu do Lipnice, varuje mě před velmi členitou silnicí. Jsem na Vysočině a tak je mně jasné, že s Polabím se to srovnávat nedá. Nakonec tato cesta předčila všechna moje očekávání a opět jsem se utvrdil, že na Vysočině není nic zadarmo. Také výjezd do samotné Lipnice je docela výživný. Odměnou za vynaložené úsilí je mně jeden z našich nejkrásnějších hradů, které jsem měl možnost poznat. Přispívá k tomu i špičkové letní počasí a skvělé výhledy. Protože do Světlé na vlak je to jen pár kilometrů a já mám ještě dvě hodiny čas, rozhoduji se odskočit na opačnou stranu do Humpolce na hrad Orlík. Byl jsem na něm sice už před dvěma roky, ale bylo to před sezonou a navíc ve všední den, takže výhledy z originálně dostavěné věže pro mě zůstaly utajené. Dnes se mně to konečně podařilo a opět to stálo za to! Dokonce jsem smířený i s tím, že mně plánovaný spoj ze Světlé ujede. Ale protože vítr, který mně znepříjemňoval celou cestu, teď začal foukat přímo do zad, mně najednou nalil do unavených svalů novou sílu a já jsem nakonec na nádraží přijel s půlhodinovou rezervou. Dvě piva na oslavu jsem si dnes určitě zasloužil!
Srpnové počasí nemá chybu a tak je třeba využít každičký volný den. Proto za dva dny vylézám z vlaku v Horní Cerekvi a moje kola míří na jih na hrad Roštejn. Jsem opět na Vysočině a tak se nedivím terénu, který je tak typický pro zdejší kraj. Ani výjezd na samotný hrad není výjimkou! Dlouho se ale nezdržuji, protože mě čeká ještě jeho „jmenovec“ – hrad Rokštejn. Cesta přes Brtnici je opět samý kopec, ale k Rokštejnu se kupodivu sjíždí prudkým svahem. Zato po jeho prohlídce mě čekají opět galeje v podobě náročného výjezdu na Přímělkov a musím prohlásit, že ani cesta do Jihlavy není žádná procházka růžovou zahradou. Nicméně nástrahy jsou tu proto, aby se překonávaly! Když konečně přijíždím do krajského města značně vyčerpán a odvodněn, cítím, že se potřebuji na dlouhou cestu vlakem do Plzně trochu posílit. Ale jako na potvoru kolem nádraží není žádný krámek s potravinami a tak mně nezbývá, tlačen brzkým odjezdem vlaku, než si v nejbližší hospodě nechat načepovat do petky tři piva na cestu. A protože hlad je vlastně převlečená žízeň, zabil jsem tímto geniálním rozhodnutím opět dvě mouchy jednou ranou! Doma vidím, že se to ale okamžitě odrazilo na mojí hmotnosti. Ručička se po těchto „gastronomických orgiích“ ustálila na číslici 66! Ženy, bažící po štíhlé postavě zbystřete! V mých předešlých řádcích jste právě mohli zdarma objevit zcela originální recept, jak toho docílit. Dá se shrnout do čtyř prostých slov: Hýbat se a nežrat!
Prázdniny dnešním dnem skončily, ale mně stále zbývá objet ještě asi patnáct dalších hradů, z nichž většina je na Moravě. Pevně věřím, že nepolevím-li z nasazeného tempa, můžu koncem října oslavovat!
Jak jsem si nenásilně změnil orientaci
Nic pikantního nečekejte, ale důvodů, proč jsem náhle změnil orientaci a začal se zajímat o nové hradní věže je několik.
Pytel, který se s rozhlednami roztrhl v posledních deseti letech, totiž někdo koncem roku 2015 velmi dobře zalátal, takže za poslední dva roky se z něho vysypalo pouze po pěti nových rozhlednách. Na jednu stranu jsem si říkal, jak je to krásné, že už se nemusím lopotit dvacetkrát za rok za novými rozhlednami po celé naší vlasti, ale vzápětí jsem si uvědomil, že tímto čtvrtinovým tempem asi za chvíli výtvarně zakrním. A abych tomu předešel, začal jsem za dlouhých zimních večerů, respektive dnů, překreslovat stávající obrázky, které jsem kdysi vytvořil. To mě ale uspokojilo jen částečně a tak jsem přemýšlel, jak dál. Volba padla právě na hradní věže. Některé už jsem měl zpracované a dokonce vyšly i v knize 333 výletů pro rozhlednách Čech, Moravy a Slezska. Ale najednou jsem si nedokázal zdůvodnit, proč jsem tam tenkrát zařadil třeba hrad Choustník, Šelmberk či Doubravku, stejně jako kdysi ing. Nouza, autor několika publikací o rozhlednách, ale třeba také Radyni, Helfenburk či Hasištejn, ale naopak na takové klenoty, jako je například Bouzov, Helfštýn či Loket tam místo nezbylo! Navíc výhledy z cimbuří některých hradů mnohdy předčí výhledy i z té nejdokonalejší rozhledny. Kdo navštívil Hazmburk, Bezděz či Trosky mně jistě dá za pravdu, že po výstupu na věž a pohledu do krajiny mu úžasem spadla brada a málem se posadil na zadek! Otevřel jsem si tedy internet a začal se pídit po dalších vhodných objektech, které by stálo za to zmapovat. A docela mě překvapilo, kolik vhodných adeptů se najednou vyrojilo! Podle předběžných propočtů jsem našel téměř sedmdesát kousků. Už v zimě jsem si je začal podle dostupných fotografií postupně kreslit, abych je pak v létě mohl bez zábran objíždět na kole.
Ale po dlouhé zimě se mně do cesty postavilo hned několik překážek. Nejprve to bylo počasí. Začátek jara letos jaro vůbec nepřipomínal. Nízké teploty a zatažená obloha provázely téměř celý březen a duben. Ani máj nebyl o nic pozitivnější. Když se v červnu konečně vyčasilo, skoro bych řekl, že na cestování až moc, přišla další rána. Na chatě, kde trávíme skoro veškerý letní čas, se mně při luxování auta náhle zajiskřilo z vysavače a já jsem vyhodil jističe nejenom v celé chatě, ale i v hlavním sloupku u elektroměru. Po nahození elektrika sice neochotně naskočila, ale po pár hodinách jsme byli definitivně bez šťávy. To si pak teprve člověk uvědomí, jak je na tomto neviditelném příteli závislý! Se sousedem – elektrikářem jsme se vydali závadu vyhledat, ale zjištění bylo dosti skličující. Zřejmě se nám v jedné ze spojek v zemi kabel přepálil. Musel jsem tedy odhalit zakopaný kabel, což nebylo vůbec jednoduché, protože jsem na centimetr přesně nevěděl, kam jsme ho před čtyřiceti lety zahrabali. Po intenzivním celodenním kopání jsem ho našel, ale teď zbývalo najít tu zatracenou spojku. I tu jsem během dalšího dne objevil, ale zjistili jsme, že v ní problém vůbec nebyl! Nebudu čtenáře dále zbytečně otravovat nezáživnými detaily. Nakonec to vše dopadlo tak, že jsem vykopal 25 metrů souběžné rýhy v kamenité půdě, nový kabel do ní položil a na koncích jsme ho odborně opět sespojkovali. Tato nevšední zábava mně zabrala půlku nádherného měsíce června, zrovna v období, kdy počasí bylo více než fotogenické.
Teprve koncem měsíce jsem začal trochu žít. Se svým cyklotýmem Starnako jsem absolvoval dopředu dlouho plánovaný týdenní pobyt v Rejštejně u Otavy. Nejbližší hrady v dosahu byly Kašperk a Rabí, ale ty jsem stačil zmapovat již v loňském roce. Navíc naše horská kola byla připravena objevovat krásy centrální Šumavy, takže z hradů opět sešlo.
Začátkem července jsem se Starnakem absolvoval další plánovaný týdenní pobyt, tentokráte v Mnichově Hradišti. To ovšem bylo úplně jiné kafe! Ještě před odjezdem jsem si vymínil, že tentokrát se bude jezdit podle mých not. A tak hned při nájezdu do cíle našeho pobytu, jsme za Prahou odbočili na lešením zakrytý hrad Jenštejn. A také další den jsem kul železo, dokud bylo žhavé. Následovala vyjížďka na rozhlednu Čížovka a dále na hrad Kost, kde ale rozhledna bohužel není. Odtud jsme se přesunuli na Trosky a nakonec jsem si vyjel ještě na Frýdštejn. Abych udržel tým v neustálém tempu, v rychlém sledu jsme dobyli také hrady Bezděz a Kokořín a také, jen tak bokem, jsme si zajeli do Jablonného v Podještědí, kde je z odsvěceného kostela udělaná docela luxusní rozhledna. Poněvadž tento týden jsme absolvovali na silničních karbonech a v nášlapných tretrách, s nimiž je problém si odskočit i od stolu na záchod, moje dobývání hradů probíhalo poněkud nekonvenčně. Přijeli jsme pod hrad, kde zpravidla byla otevřená nějaká hospoda. Tým se spokojeně rozvalil pod slunečníky a jistil mě od piva, kdežto já se vyzul z treter a bos jsem vyrazil na zteč. Tímto stylem jsem zdolal jak Trosky, tak i Bezděz. A neskromně musím prohlásit, že cestou jsem ještě stihnul předběhnout i všechny ostatní obuté turisty! Na Kokořín a Frýdštejn se mně dokonce podařilo dojet až před hradní bránu, ale na věž jsem z bezpečnostních důvodu šlapal stejně naboso.
Veliké štěstí bylo, že na všech těchto hradech byla prohlídka věže možná i bez průvodce mimo jakýkoliv prohlídkový okruh, takže jsem svojí hbitostí nikdy nepřipustil, aby se členové Starnaka při čekání zbytečně moc nezavodnili, respektive „nezapivnili“. Přeci jenom se jezdilo podle mého itineráře a já jsem za ně cítil určitou morální a také hmotnou odpovědnost!
Začátek léta se tedy konečně vyvedl podle mých představ a přede mnou se otevřela ještě druhá polovina prázdnin a hlavně můj nejoblíbenější čas na cestování – měsíce září a říjen.
Známkový list Rozhledny České Republiky
Známkový list – aršík 25 různých známek – lze koupit za 700 Kč / ks.
Známkové listy lze vyzvednou a zaplatit i osobně – v Praze – po písemné domluvě – e-mailem.
Jeden tiskový list zasílám v obálce vyztužené lepenkou – doporučeně – až po zaplacení částky 700 Kč + poštovné/balné 60 Kč na můj účet > 1598067123 / 0800. VS: 98989898. Ve zprávě pro příjemce uvádějte, prosím, celé své jméno a příjmení. V e-mailu nezapomeňte, prosím, uvést svoji doručovací adresu. Na dobírku neposílám. Jednotlivé známky z tiskového listu neposkytuji. Jiné filatelistické a poštovní materiály ohledně tohoto vydání nemám.
Pro více ks tiskových listů je třeba zásilku pojistit a zajistit tvrdším materiálem – cenné psaní – základní cena x počet ks + poštovné/balné (např. 2 TL = 2 x 700 = 1400 Kč + 75 Kč) – opět na účet uvedený výše.
Nevím, jak důvěřujete České, ale možnost asi jistějšího zasílání např. prostřednictvím PPL, DHL či jinou společností mi není známa, ale to je o úplně jiné ceně.
Vše záleží na domluvě, jak si budete zaslání přát a komu důvěřujete Vy.
S pozdravem Jaroslav Fábera
https://www.ceskaposta.cz/sluzby/filatelie-a-postfila/vlastni-znamky/prehled-vlastnich-znamek
Novinky na rozhlednových stránkách
Čtenáři těchto stránek jistě zaregistrovali podstatné změny, ke kterým došlo na přelomu roku. Kromě na první pohled stěží přehlédnutelné soutěže o rozhlednu roku 2016 se také konečně objevila dlouho připravovaná mapa. Ti pozornější si také v textu u každé rozhledny určitě všimli nových odkazů na webové stránky obcí, kde se mohu dopátrat aktuálních informací o otevírací době, vstupném a jiných potřebných věcech. Další novinka se bude objevovat postupně, ale již nyní se můžete podívat na první ukázky a tím jsou hradní rozhledny. Na našich stránkách se již dříve objevilo několik těchto staveb (mimochodem všechny jsem je znovu překreslil). Ale protože nové rozhledny už asi neporostou takovým tempem, jako tomu bylo v uplynulých letech, tak, abych se snad na stará kolena nenudil, rozhodl jsem se podrobně zmapovat také naše hradní rozhledny. Původně jsem se domníval, že to bude jednoduchá práce, vždyť se jedná asi o sedmdesát objektů, ale šeredně jsem se zmýlil.
Nejprve jsem si myslel, že hradní rozhledny už jsou uzavřenou kapitolou. Není mně známo, že by si snad někdo z rozmaru chtěl, v dnešní době, postavit nový hrad. Ale kasteláni těch stávajících mě z toho brzy vyvedli. Příkladem za všechny může být hrad Švihov. Jedná se o známý vodní hrad na Klatovsku s vysokou věží, kterou v loňském roce opatřili novým schodištěm a tak v podstatě z nepoužívané dominanty udělali novou rozhlednu. Druhým zádrhelem je otevírací doba. Hrady, jak známo, mají většinou přes zimu svoje období klidu, takže prostor pro jejich návštěvu je značně omezen jen na takzvaně „teplé měsíce“. Nezanedbatelným faktem je rovněž výše vstupného. Kdo je zvyklý na běžné rozhlednové částky od 15 do 50 korun bude muset trochu přitlačit. A nakonec to nejzávažnější. Hradní věž bývá zpravidla součástí nějakého většího vyhlídkového okruhu, který je nutné absolvovat s výpravou vedenou, také zpravidla, nějakou sličnou průvodkyní. Většinou se na prohlídku čeká do přesně stanovených časů a celá výprava trvá také podstatně déle, než běžná exkurze rozhledny. Takže už nepočítejte s tím, že navštívíte tři a více objektů za den. U hradů se mně podařilo zvládnout maximálně dva! A nakonec pro mě ta nejzásadnější věc, kterou je kresba samotné stavby. Rozhledny, zvláště ty novodobé, mají většinou přísné geometrické tvary s rovnými plochami a stojinami. Ale u členitých kamenných hradů je třeba vzít každý šutr doslova do ruky a trochu se s ním výtvarně pomazlit. Z těchto důvodů si nejsem jist, zda závazek, který jsem si stanovil do konce roku 2017 se mně podaří splnit!
Poslušně hlásím, že mám konečně splněno!
Název tohoto článku jsem pracně vymýšlel. Teprve po dlouhé době mě napadla právě tato hovadina, kterými se proslavil všem dobře známý voják Švejk. Ten, jak všichni víme, byl také zdatný cestovatel, který byl schopen putovat z Tábora do Českých Budějovic několik dnů. K jeho cti ovšem nutno podotknout, že při tom navštívil plno „pozoruhodných“ míst stejně, jako když se do cestování pustím já.
Letošní léto, včetně celého září, bylo mimořádně zdařilé. Příjemné letní teploty hodně přes dvacet stupňů však náhle skončily hned první říjnový víkend. Já jsem si léta patřičně užíval na kole s kamarády, ale cestovat v tom horku vlakem se mně nějak moc nechtělo. Tak se stalo, že moje pravidelné dohánění nových rozhleden se posunulo až na říjen. Jenomže oč bylo září teplejší, o to byl říjen chladnější a deštivější a já jsem výlety na Moravu stále odkládal. Teprve koncem měsíce se počasí trochu umoudřilo a tak jsem se konečně rozhoupal rozjet akci jižní Morava. Potřeboval jsem zmáknout čtyři rozhledny – Lebedov u Těšánek, Holý vrch u Strážnice, Mokrou u Brna a když už se budu pohybovat v jihomoravské metropoli, tak konečně zdolat i rekonstruovaný Kamenný vrch, kterému jsem se stále vyhýbal. Dlouho jsem zvažoval dvě možnosti. Buď jet na každou rozhlednu zvlášť, takzvaně na otočku nebo si zajistit jeden nocleh a zvládnout všechny čtyři stavby během dvou dnů. Po dlouhém přemýšlení jsem využil o něco teplejšího počasí panujícího pouze na jihu Moravy a v neděli večer jsem si telefonicky zajistil nocleh ve Strážnici. Vzhledem k pokročilé mimosezonní době to naštěstí nebyl vůbec žádný problém.
V pondělí jsem se probudil už ve tři hodiny ráno vyspalý a odhodlaný. Vlak mě odjížděl ale až v pět a tak jsem v poklidu stihnul veškerou potřebnou péči, včetně zabalení svačiny. Dvanáctiminutový přestup v Praze proběhl také bez problémů a já jsem konečně mohl v deset hodin nastoupit „do stopy“ v Hulíně. Moje první cesta vedla proti silnému protivětru přes Kroměříž do Zdounek a dále do Těšánek, kde jsem uprostřed obce odbočil doprava a zdolal příkré stoupání na již dobře známou rozhlednu Zdenička. Odtud jsem sjel z kopce na níže položenou novou rozhledničku Lebedov. Vzhledem k převýšení, respektive přenížení, jsem předpokládal, že jsem za pár minut na místě. Opak byl pravdou! Kopec jsem sice v pohodě sjel až k potoku, ale k rozhledně mně odtud zbývalo vystoupat neskutečně strmý vršek. Měřil zhruba 200 metrů, ale kdyby zde stál lyžařský vlek, vůbec bych se nedivil! Takže nezbylo nic jiného než nepopulární tlačink. Sjezd jsem si pak náležitě vychutnal a pospíchal jsem na další rozhlednu. Ta však ležela až na konci mojí dnešní pouti, na hřebenech Bílých Karpat za Strážnicí. Nejkratší cestou bylo překonání Chřibů přes samotu Bunč. Lehce se to napíše, ale hůř provede. Již jsem tady jel několikrát a vždy jsem toho měl plné zuby. Ani dnešek nebyl výjimkou, ale omluvenky se nepřijímaly, musel jsem se zatnout a šlapat. Ve sjezdu do Starého Města jsem se ještě na chvilku zastavil u nově navýšené rozhledny Modrá a u starého dobrého Šrotíku. Obě stojí totiž přímo u silnice, takže jsem nikam ani zajíždět nemusel. Slovácko mě přivítalo pro tuto oblast typicky slunným a teplým podnebím, takže moje cesta proti silnému protivětru byla alespoň trochu příjemnější. Z lehké letargie mě na silně frekventované silnici do Bzence vyrušil bezohledný řidič kamionu, který, i když proti němu jel jiný náklaďák, mě začal předjíždět a aby se s protijedoucím vozidlem nestřetnul, vyseknul mně takovou myšku, že kdybych nesjel do pangejtu, už jsem tyto články zřejmě nemusel nikdy psát! Poslušně hlásím, že tak blbé hovado jsem v životě ještě neviděl! Ani espézetku jsem si v tom kalupu nestačil přečíst. Ještě dlouho se mně třásly ruce a raději jsem pak před Bzencem použil souběžnou cyklostezku, což kvůli rychlejšímu přesunu zpravidla nedělám. Ve Strážnici jsem vyhledal penzion, ale protože pan domácí byl ještě v práci, rozhodl jsem se ještě před ubytováním zdolat nedalekou rozhlednu Holý vrch. To ale znamenalo bez jídla dojet proti silnému větru do pět kilometrů vzdáleného Radějova. Protože jsem nějak minul přístupovou cestu, nezbylo mně nic horšího, než vytlačit kolo do příkrého svahu po zanedbané pastvině až na vrchol. Ten mě sice přivítal bouřlivým větrem, zato krásným západem slunce s nádhernými výhledy po Bílých Karpatech. Zpáteční cestu jsem už trefil bez problémů a za pár minut, konečně poprvé během dnešního dne tlačen silným větrem do zad, jsem přistál ve Strážnici. Protože jsem sebou navíc vezl jenom kartáček na zuby, pantofle a tričko na spaní, rozhodl jsem se prozkoumat i nejbližší hospodu, abych v cyklistických tretrách nemusel vandrovat po celém městě. Nejblíže se jevil Slovácký šenk, pouhých pět set metrů od mého přechodného bydliště. Teplá jídla sice nevařili, ale zato byl na lístku široký výběr studených hospodských „specialit“, jako jsou utopece, tlačenka, hermelín a dokonce i nadstandardní opečená klobáska. Se slovy „Za chvíli mě tu zase máte“ jsem se konečně dojel ubytovat. Přestože penzion ještě nebyl zcela dostavěný, na mě tu čekal nádherný pokojík s příslušenstvím a skvělé přijetí samotným majitelem. Po dvou slivovičkách na uvítanou se mně zamotala hlava a podlomila kolena a tak další vítání jsem rázně přerušil! Kromě malé svačiny ve vlaku, někde kolem Pardubic, jsem totiž nic nepolknul a tak jsem raději pospíchal na zamluvenou večeři. Servírka mě však k mému velkému překvapení nevítala jako před chvíli s úsměvem, nýbrž s údivem a žalostně sepnutýma rukama. „Zastřelili snad arcivévodu? Vždyť to jsem přeci já, co se těší na vaši skvělou klobásku. Snědla ji snad hladová marškumpačka?“ „Ne, ne, klobásek máme dost, ale chleba nám došel!“ Tak to byla tedy rána, se kterou jsem absolutně nepočítal. Samotný chleba zapíjený pivem, to není tak zlá kombinace. Ale klobásku bez chleba, to nedám! „A nešlo by tento handicap něčím nahradit?“ „Máme pouze Strážnické brambůrky. Dokonce dva druhy“, hlásí hrdě servírka. Tak sem s nimi, nejprve objednávám česnekové, pak teprve paprikové. A k tomu zapíjím dobře vychlazenou „zrzavou limonádou“! Co víc si po devadesátikilometrové cestě přát! Po jednadvacáté hodině jsem tuhý jako štolverk!
Zato ráno nemohu dospat a probouzím se ještě za šera. Vítr ani přes noc nezaslábnul a tak mě dnes bude čekat opět podobný očistec, jako včera. Vydatně snídám štrůdl, ke kterému jsem si uvařil kýbl čaje. S tím musím vydržet minimálně do oběda. Po stejné silnici, jako jsem včera přijel, se po osmé přesouvám do Bzence. Ale ouvej! Rekonstruovaná cesta je na jednom místě čerstvě pokryta nezanedbatelnou vrstvou cementu a já pomaloučku projíždím touto hmotou, která se chová jako voda a zastříkává mně nejen celé kolo, ale i moje nohy. Při čekání na vlak si celý bicykl raději polévám vodou, abych ten beton pak doma nemusel odsekávat majzlíkem. Ve vlaku do Slavkova mně radost kazí olověná obloha a vzápětí i jemný déšť. Následný přesun do obce Morká – Horákov je proto značně uplakaný a já ani nevím, do které obce to vlastně jedu. Rozhlednu jsem nakonec objevil na nejvyšším místě obce Mokrá. To si už budu velice dobře pamatovat, protože je skutečně vlhko. Dlouho se nezdržuji a rychle se přemisťuji do nedalekého Brna. Když si přijíždím ke známému komínu Komec pro razítko, obloha se roztrhala a mě přivítalo konečně sluníčko. Tím pádem je rozhodnuto, dojedu ještě na rekonstruovanou rozhlednu Kamenný vrch. V hlavě ji mám zanesenou někde nad výstavištěm a tak se po známé cestě přemisťuji podél řeky Svratky a nejbližší strmou cestou stoupám vzhůru. Značení nikde nevidím a tak se ptám místních obyvatel. Ti buď neví a nebo mě posílají do ještě většího kopce. Dostávám se na vrcholovou skalku, z níž je sice fantastický výhled na Brno, ale rozhledna nikde. Z bloudění mě vysvobodí až „přítel na telefonu“, který mě bohužel posílá zase z kopce dolů k řece a znovu do sousedního protisvahu. Nekonečným stoupáním dojíždím na Myslivnu, odkud je to k rozhledně již jen pár stovek metrů z kopce. Dělám si další pomyslný zářez a hbitě sjíždím po krásné asfaltce po kraji Kohoutovic do Pisárek zase k řece a pak nejkratší cestou na nádraží. Kupuji honem bagetu a pivo na cestu, ale hlad a žízeň je mnohem silnější, takže vše zhltnu ještě před příjezdem vlaku.
Spokojeně uveleben v pohodlném sedadle se přes Prahu dopravuji konečně domů. Plán jsem beze zbytku splnil a jsem obohacen o čtyři nové objekty. Zato při pohledu na rafičku osobní váhy jsem zjistil ochuzení o celé čtyři kilogramy! Jedna nová rozhledna – kilo váhy dole! Tak tomu já říkám přímá úměra!
K úplné spokojenosti mě v následujícím měsíci ještě čekala návštěva rozhledny v Brodku u Přerova a vyhlídkové věže na letišti v Mladé Boleslavi, kam už ale docházím od vlaku pěšky. Poslední skalp získávám začátkem listopadu v Rapotíně u Šumperka, kam jsem pozván na besedu o rozhlednách. Následující den pak s panem starostou dobývám zcela netradičně autem i fungl novou rozhlednu Bukovka.
Tím se okruh uzavřel a já, snad poprvé v životě, mám splněno! Ale není to paradoxně mojí zvýšenou aktivitou, nýbrž neobvykle nízkým stavebním ruchem v roce 2016. Letos spatřilo světlo světa totiž pouze šest nových staveb. Oproti předchozím letům, kdy počet otevřených rozhleden běžně činil i přes dvacet, je to beze sporu ústup ze slávy. Doufejme, že je to jen přechodný jev a že i v následujících letech se dočkáme alespoň deseti nových věží! Již ten příští má v tomto ohledu dost dobře nakročeno. Ve fázi rozestavěnosti je rozhledna Milada u Orlické přehrady, kovová vestavba do věže hradu Lichnice v Železných horách či seriozní projekt věže Kopaninka v Repechách. A konečně snad také dojde ke kolaudaci již několik let rozestavěné rozhledny Čížovka u Kněžmostu.
Výprodej kalendáře na rok 2016
Vážení přátelé,
pro ty z vás, kteří si neobjednali kalendář na rok 2016, vyprodáváme poslední kusy se slevou za 50 Kč/kus + poštovné. Můžete opět objednávat zde na našem webu (http://www.rozhlednovymrajem.cz/kalendar-rajem-rozhlednovym-2016/) nebo emailem na info@rozhlednovymrajem.cz.
Svět knihy 2016
Na letošní výstavě Světu knihy v Praze Holešovicích byl představen dodatek knihy Rozhlednovým rájem 62 + 3 +12 nejnovějších rozhleden České republiky a také pracovní verze, či spíše náhled nového nástěnného kalendáře – Rájem rozhlednovým – rozhledny středních Čech. Kniha s 12 novými vloženými rozhlednami (Babina, Babka, Brusná, Fajtův kopec, Hláska, Hýlačka II, Kelčský Javorník, Máminka, Rýdův kopec, Salaš, Vodárna Kolín a Zadov) je k dostání již nyní , kalendář na rok 2017 spatří světlo světa pravděpodobně do konce měsíce června.
Rozhledna roku 2015 – výsledky
Klub přátel rozhleden vyhlásil výsledky ankety o rozhlednu roku 2015.
Prvenství v silné konkurenci si tentokrát odnesla rozhledna Fajtův kopec u Velkého Meziříčí (202 hlasy), na druhém místě se umístila Salaš u Velehradu (103 hlasy) a třetí místo obsadila rozhledna Hýlačka II ve Větrovech u Tábora (67 hlasů). Celkem přišlo 614 e-mailů, z toho muselo být 20 hlasů vyřazeno pro duplicitu. Pro zajímavost uvádíme i pořadí do sedmého místa – 4. Rýdův kopec, 5. Pavlíkov, 6. Kelčský Javorník, 7. Stezka v oblacích.
Ohlédnutí za rokem 2015
Drazí rozhlednoví příznivci.
Na sklonku starého roku bývá dobrým zvykem skládat účty a bilancovat právě uplynulých dvanáct měsíců. Bohužel to letošní zhodnocení není pro mě zase až tak moc pozitivní. Začátek byl sice úspěšný, možná by se dalo říci až hektický, ale nástup podzimu, můj nejlepší čas v dobývání nových rozhleden, byl zatím nejsmutnějším obdobím mého aktivního sportovního života.
Ale pěkně popořádku. Po delších úvahách jsem se uprostřed zimy zavázal redaktorovi Cykloknih, že do konce dubna předložím všechny potřebné podklady pro vydání nové knihy, mapující dosud zatím nikde nepublikované rozhledny. Věděl jsem, že si na sebe pletu bič, neboť jsem v krátkém časovém údobí musel zmapovat téměř dvacet zcela nových rozhleden. Protože z pohodlnosti člověk nejprve objede vše v dosahu domova a tu vzdálenější část stále odsouvá do pozadí, pak v mém případě na mě čekala skoro celá Morava od jihu až po sever. A tak se stalo, že v posledních deseti dnech měsíce dubna na mne zbylo deset nových objektů právě na zmiňované Moravě. Ale překážky jsou tu od toho, aby se překonávaly! S odstupem času závěr měsíce dubna hodnotím jako mírně řečeno velice bláznivý. Vytyčený cíl byl nakonec splněn s minimálními ztrátami v podobě totálního nevyspání. Vždyť jsem skoro každý den vstával před pátou a vracel se po desáté a ve vlacích jsem strávil neskutečných více jak tři tisíce kilometrů!
Přes léto jsem si tak, jako každý rok, naordinoval odpočinek. Myslím tím odpočinek od rozhleden, kolo samozřejmě nezahálelo! Můj oblíbený a tradiční týden na kole se svým cyklotýmem Starnako tentokráte zacílil na jižní Moravu do oblasti Znojemska. Ovšem vzhledem k letošním tropickým teplotám se pohodové vyjížďky zvrhly v totální masochistickou vypalovačku celého těla. Přesto jsme začátkem srpna, kdy teploty šplhaly vysoko nad pětatřicítku, a na slunci rtuť teploměrů atakovala padesátku, zdejší krajinou bez lesů a milosrdných stínů, zato s tetelícím se vzduchem nad strništi, dokázali natočit přes tisíc kilometrů! Věděl jsem, že zdejší rozhledenprostý kraj mě tentokráte moc neobohatí a tak kromě již kdysi navštíveného Rumburaku a Aničky jsem navštívil pouze dlouho opomíjené torzo rozhledny v Úherčicích a cestou zpátky pak fungl novou rozhlednu na Rýdově kopci u Jindřichova Hradce. Po této rozhlednové abstinenci už jsem se zákonitě těšil na podzim. Od vydání knížky totiž na našem území vyrostlo zase několik nových objektů, které rozhodně stály za návštěvu.
Začal jsem samozřejmě těmi nejbližšími – Zadovem na Šumavě, Babinou u Tábora a Máminkou u Zdic. Když jsem se připravoval na ty vzdálenější, dostal jsem úder z míst, odkud bych ho nejméně čekal. Po krátké „předehře“ jsem se z cyklistické pohody dostal do dokonalé pohybové neschopnosti. Tři vyjeté ploténky rázně ukončily moje podzimní rozhlednové hody a z cyklistického sedla jsem si takřka přes noc přelehnul na nemocniční postel. Moje oblíbené cestovatelské jídlo do vlaku – bagety a lahvové pivo – jsem vyměnil za kapačky. Po dvanáctidenní hospitalizaci následovalo dvouměsíční „domácí vězení“ s minimem pohybu, ale to už tady byl konec listopadu. Takže všechna ta babí či indiánská léta, ale i ostatní slunné podzimní dny jsem strávil pouze za dvojitým sklem okna. Díky kouzlu internetu jsem si ale vytisknul obrázky nových rozhleden a za tím prosluněným oknem jsem si nové rozhledny alespoň nakreslil do zásoby. Teď už všechny ty Fajtovo kopce, Babky, Salaše, Kypuše, Brusné, Javorníky Kelčské a vodárenské věže rozličné čekají, až je na jaře poctím svoji návštěvou, jak jinak, než samozřejmě na kole. Chodit sice ještě stoprocentně nevládnu, ale věřím, že na kole to snad půjde, respektive pojede o něco lépe!
Tímto se Vám, vážení příznivci rozhleden, omlouvám za vzniklý skluz a přeji Vám, a trochu neskromně samozřejmě také sám sobě, aby ten nový rok 2016 byl méně bolestný, než byl ten letošní!
Rozhlednám třikrát nazdar!!!
Kalendář Ústeckého kraje stále v prodeji
Po velmi úspěšném uvedení kalendáře rozhleden Českého západu na rok 2015 na trh a vyprodání veškerých zásob, jsme i v letošním roce vydali podobný kalendář. Tentokráte jsme zamířili do Ústeckého kraje, který lze díky největší koncentraci vyhlídkových staveb na našem území bez nadsázky nazvat Rozhlednovým rájem! Zahrnuje nejznámější klasické rozhledny tohoto regionu – Erbenovu vyhlídku v Ústí, Schillerovu věž v Kryrech, Kratochvílovu rozhlednu v Roudnici nad Labem, znovu vzkříšenou rozhlednu Vochlice u Lubence, perfektně rekonstruovanou Letnou v Teplicích i Hněvín v Mostě, Varhošť z jehož tří ochozů je možné zhlédnou Labe na osmi různých místech, velmi fotogenickou Jedlovou, nový Sokolí vrch nad Děčínem, nejsevernější Tanečnici ve Šluknovském výběžku, historický Děčínský Sněžník a nakonec i nově postavenou Střekovskou vyhlídku, ústečáky zvanou též Malé Sedlo, stejně jako i nejnovější stavbu kraje, kterou je, na titulní straně zobrazený, Chmelový maják v Žatci.
Zájemci o tento kalendář mají právě nyní jedinečnou šanci si ho objednat na adrese rozhlednovymrajem.cz a zkompletovat tím dosavadní sbírku rozhlednových kalendářů. Již nyní totiž sbíráme podklady k dalšímu kalendáři, který bude tentokráte zaměřen na rozhledny středočeské a ponese název Rájem rozhlednovým – rozhledny středních Čech. Nakonec prozradím i něco navíc z tvůrčího plánu naší dílny. Další v pořadí budou jihočeské rozhledny spojené se stavbami kraje Vysočina (již nyní vidím nádherné kombinace historických staveb na Kleti, Libíně či na Babylonu s moderními stavbami jako je Rýdův, Fajtův nebo Pekelný kopec). Ale to je zatím hudba velmi vzdálené budoucnosti.
A ještě také dlužím odpověď četné skupině obyvatel moravských krajů, zda se k nim, z daleké Plzně, také dostaneme. Určitě, mějte strpení, bude to hned poté. Do té doby jistě na Moravě vyroste ještě plno nových objektů, které zcela jistě budou ozdobou každého kalendáře. Již dnes můžeme registrovat mimořádně zdařilé stavby, jako je například originální Velký Kosíř u Olomouce, Velký Javorník v Beskydech nebo právě dokončený Kelčský Javorník v Hostýnských vrších. A to ještě máme v záloze velice fotogenické Liberecko nebo oblast východních Čech! Škoda, že každý rok je tak dlouhý!
Jiří Štekl: kresby a text & Zdeněk Benedikt: fotografie a grafika
Bláznivá jarní dekáda
Letos na jaře jsem měl jedinečnou příležitost poznat na vlastní kůži, jak to vypadá, když někomu začíná hořet koudel u zadku. Ve zkratce se vše pokusím vysvětlit. Termín předání rukopisů, včetně obrázků pro novou knížku o rozhlednách, byl po vzájemné dohodě s vydavatelstvím Cykloknihy stanoven na konec dubna. Mně ale v půlce měsíce stále ještě chybělo zmapovat deset nových rozhleden, převážně na Moravě. K tomu jsem chtěl využít pár dní volna a především také dlouho dopředu nahlášenou týdenní dovolenou.
Ještě pár dní předtím se 11. dubna vydávám z Plzně rychlíkem do Hořovic, odkud na kole překonávám hřebeny Brd a přes Dobříš a Chotilsko zdolávám rozhlednu Besedná. Je to moje první letošní dlouhá štreka. Cestu tam jsem s větrem v zádech zvládnul skoro na jedničku. Navíc jsem si ještě odskočil na nedaleký Veselý vrch u Mokrska, ale manko v natočených kilometrech se plně projevuje při zpáteční cestě. Ve stoupání na Brdy už na mě zcela doléhá hladová krize a tak před rozhodujícím stoupáním dokonce slézám z kola a odpočívám! V sezoně zcela nevídaný jev. Projíždím Hostomicemi a v Lochovicích musím opět na lavičce odpočívat. Odtud jsem měl namířeno opět na rychlík do Hořovic, ale po poradě s mapou zjišťuji, že na opačnou stranu do Zdic je to o pár stovek metrů méně, navíc po proudu říčky Litavky a ještě ke všemu s větrem v zádech! A tyto zdánlivé maličkosti rozhodly, že se vydávám rychlíku v ústrety. Nakoupit v sobotu odpoledne ve Zdicích u nádraží nějaké sladkosti je docela problém, ale nakonec jsem ho vyřešil. Ve vlaku se rychle musím posilnit, protože za pár minut už vystupuji v Rokycanech a na kole dojíždím do deset kilometrů vzdálené chaty u Šťáhlav. Z hladové krize mě ale dvě sladké čokoládové tyčinky stejně nedostaly a tak přijíždím absolutně vyčerpán! Stodvacet kilometrů bylo zkrátka nad moje síly! Dnes to byl vysoce zvednutý varovný prst a je mně jasné, že za 5 dnů už budu muset být ve „figuře“, jinak je mapování nových rozhleden vážně ohroženo!
Po dvou dvanáctkách – myslím tím odpracované hodiny, nikoliv piva – sedám 16. dubna v Plzni v sedm hodin do rychlíku do Prahy a dále do České Třebové. Cílem první výpravy je rozhledna Mariánka. Výrazným stoupáním se přes Skuhrov vyhoupnu na hřeben, odkud vzápětí sjíždím do Lanškrouna. Odtud pokračuji do Horní Čermné. Přes novou rozhlednu pak sjíždím do Horního Třešňovce a opět přes Lanškroun po padesáti kilometrech končím v České Třebové. Dnes už to byla brnkačka a navíc jsem si ve vlaku dokonale odpočinul.
Druhý den mě opět čeká dvanáctka, ale už 18. dubna sedím v šest hodin ráno v rychlíku do Prahy odkud pokračuji dále do Břeclavi. Jižní Morava mě tentokráte přivítala velice nízko položenou šedivou oblohou, silným větrem a teplotou kolem 12 stupňů! Krátce po poledni se vydávám do nerovného souboje s vrtochy počasí. Dešti jsem se sice vyhnul, ale žádná pohoda z dnešní vyjížďky se nedostavuje. Naštěstí do Mikulčic to zase není až tak daleko. Kromě nové rozhledny si se zájmem prohlédnu vykopávky slovanského sídliště a za hodinu už odjíždím směrem na Prušánky a přes Velké Bílovice se proti větru pomalu posunuji do Velkých Pavlovic. Automaticky zajíždím do známého penzionu, kde jsem dříve strávil už několik nocí, ale ouha, celý penzion je beznadějně vyprodaný. Ve městě totiž probíhají slavnosti Modré Hory a všechny ubytovací kapacity jsou proto bez výjimky obsazeny. Přiznám se, že s touto variantou jsem v dubnu nepočítal a tak se musím bleskově rozhodnout pro nějaké schůdné řešení. Po šestnácté hodině už tolik možností není a proto jedu zkusit štěstí do nedalekého Zaječí. Uprostřed obce mě před hotelem láká velká tabule na volné pokoje za pětistovku. Přesto zkouším nějaké levnější varianty v penzionech, ale ani tady se nechytám. Další dva hotely jsou sice poloprázdné, ale ubytování od 750 korun rozhodně nehodlám akceptovat. Nezbývá, než se tedy honem vrátit zpět k tomu prvnímu a dále už moc nespekulovat. Volný čas do večeře využívám ještě k návštěvě nedalekých rozhleden Maják na Přítlucké hoře a Dalibor nad známým vinařstvím U Kapličky a zaokrouhluji tak dnešní dávku kilometrů na 65. Po večeři se vracím na pokoj, který za tu cenu ani není vybaven televizorem a proto se vůbec nestydím kolem 21. hodiny zalehnout a dohonit tak spánkový deficit.
Ráno vstávám v sedm hodin a bez snídaně se vydávám velice chladným ránem na nádraží, odkud po osmé hodině popojíždím do Brna, abych prozkoumal nedaleký Komec. Jedná se skutečně o komín bývalé teplárny, který je přestavěn na rozhlednu. Kotelna pak slouží jako sportovní centrum s vnější i vnitřní lezeckou stěnou. Bohužel jsem ale přijel moc brzy, otevírá se až v deset, ale to už zase sedím v osobáku do Blanska. Odtud se vydávám přes známou Černou Horu do Žernovníku za další rozhlednou. Necelý kilometr před obcí mě překvapí tak příkré stoupání, že mám dojem, jako bych se znenadání ocitl někde na horách. Po zmapování fungl nové rozhledny si za odměnu dopřeji jedno orosené a už kvapně svištím do Blanska na rychlík do Prahy a dále do Plzně.
Druhý den ráno už se mně ani moc nechce vylézat z teplé postele, ale jinou možnost nemám. Tentokrát vyrážím v 6 hodin přes Prahu až do Hranic na Moravě. V 11.15 jsem ve stopě. Čekají mě tentokrát Oderské vrchy a nedaleko města Odry na vysokém kopci velice povedená rozhledna Pohoř – Olšová. Celou cestu mě sice doprovází docela slunečné počasí se silným větrem, zato s teplotou maximálně do 15 stupňů. S větrem v zádech se pak vracím do Hranic, kde nastupuji do osobáku do Olomouce. Po hodině čekání mě čeká závěrečná cesta do Bruntálu. Tomuto okresnímu městu jsem se doposud úspěšně vyhýbal. O to víc mě překvapuje jeho docela zajímavá poloha s perfektním výhledem na zasněžené vrcholky Jeseníků s dominantním Pradědem. V 18.30 konečně vystupuji z vlaku a proti velice silnému a hlavně ledovému větru se probíjím do Andělské Hory na úbočí Jeseníků, kde už naštěstí mám předem zamluvený pokoj v penzionu. Po ubytování v devatenáct hodin se jdu odměnit nějakou dobrou večeří. Bez problémů nalézám místní hostinec, kde se však nevaří! No dobrá, nejsem žádná hraběnka, stačí mně i něco studeného, kromě piva, samozřejmě. Ale ani tak obyčejná hospodská jídla, jako je utopenec nebo tlačenka s cibulí, tu jednoduše nevedou! A tak mně nezbývá nic jiného než, jinak velmi dobře vychlazenou dvanáctku, zajídat slanými brambůrky! Mají dokonce dva druhy a tak strava je velice pestrá! Po celodenním půstu a šedesáti natočených kilometrech je to docela dobrá dieta! Po tomto „obžerství“ se tedy vracím na pokoj, který je sice vybaven televizorem, ale digitální signál tady ještě nestačil zakořenit a proto ve 21 hodin opět bez výčitek svědomí usínám.
Probouzím se do velice chladného rána a tak na řadu přichází i zimní rukavice. Jasná obloha slibuje nádherný den. Velice členitou krajinou se probíjím do nedalekých Holčovic, kde vyhledám zajímavou rozhlednu Na skalce. Zasněžený hlavní hřeben Jeseníků je odtud jako na dlani, čemuž zákonitě odpovídá i teplota. Ale já jsem spokojen, na zimu jsem se připravil, hlavně, že neprší. V Heřmanovicích si v konzumu kupuji svačinu, kterou vzápětí zbaštím na lavičce ve Vrbně. Oteplilo se, jím už bez rukavic! Přes malebnou Karlovu Studánku a Malou Morávku přijíždím do Horní Moravice, odkud mě čeká příkré stoupání do Nové Vsi. Na jejím nejvyšším bodě si místní občané postavili zcela novou rozhlednu. Ale poněvadž je docela obyčejné dubnové úterý, vůbec mě nepřekvapuje, že narážím na zamčené dveře. Škoda, uvnitř vidím na stolku položená pamětní razítka, pohledy a další suvenýry. Mrzí mě, že o tohle, včetně fantastických rozhledů, dnes budu ochuzen. Pak si ale na dveřích všimnu nalepené cedulky s kontaktním telefonem na provozovatele. Vytáčím číslo, ale paní správcová je bohužel na cestách. Vzápětí mně dává naději, že zítra by mě mohla na rozhledně přivítat. Budu tedy muset trochu upravit itinerář dalšího dne, ale ono se to snad nějak poddá. Přeci sem kvůli tomu nepojedu z Plzně příští týden ještě jednou! Přes Malou Morávku se tedy uvolněně vracím do Andělské Hory, kde mě na prahu do mého pokoje čeká velké překvapení! Ve dvou plastových krabičkách mám přichystanou večeři, jenom ji šoupnout do mikrovlnky. Tak tomu tedy říkám vzorná péče o zákazníka! A dnes si ji docela zasloužím! V nohách mám rovnou stovku, navíc v docela náročném a vymrzlém horském terénu. Do „vyhlášené“ hospody jdu ještě na dvě vychlazené dvanáctky, po nichž pak bez problémů usínám už v 19 hodin!
Zato ráno si musím přivstat, rychle se nasnídat, srovnat dluhy a už v 6.45 beru za promrzlou venkovní kliku penzionu a za 3 stupňové zimy vyrážím přes Malou Morávku opět do Nové Vsi. Naštěstí cesta vede skoro pořád do kopce a tak jsem se hned po ránu docela solidně zahřál. Už v osm hodin volám paní správcovou, která mně ochotně přiběhla otevřít novou rozhlednu. Strávím zde velice příjemnou hodinu vyplněnou vyprávěním o historii obce, odsunu původního obyvatelstva a příchodu nových osadníků a hlavně prohlídkou velice atraktivního okolí. Na závěr mně ještě poradila zkratku na Starou Ves, takže se vyhýbám Rýmařovu a mohu se rovnou zakousnout do stoupání na sedlo Skřítek. Poté mě čeká nekonečný sjezd do Sobotína, odkud zkratkou přes Maršíkov dojíždím do Loučné nad Desnou. Odtud se vydávám pokořit dnešní poslední rozhlednu U Tetřeví chaty. Hodinu intenzivního šlapání mně trvá, než se dostanu do výšky 1095 metrů nad mořem. Ani mě moc nepřekvapuje, když na severních návětřích horské silnice 6x narážím na docela vydatná sněhová pole. Jet v tom marastu se vůbec nedá! Kolo na ledových plotnách klouže a v hlubším sněhu se nepředvídatelně boří a tak musím potupně tlačit! Tlačil jsem i z kopce, protože jsem nechtěl riskovat zranění. Celou cestu jsem totiž, kromě samotného vrcholu, nepotkal živou duši a tak si ani nejsem jist, jak dlouho bych zde ležel, než bych se dovolal pomoci. Od rozhledny jsem ještě vystoupal na vrchol hřebenu k Tetřeví chatě, ale protože už bylo po zimní sezoně a ta letní ještě zdaleka nezačala, tak ani tady jsem nenašel živáčka. No nic, oblékl jsem si lehkou větrovku a spustil jsem se do údolí. Nemohl jsem se dočkat, až se větrem v zádech konečně pěkně svezu do Šumperka, ale opak byl pravdou. Silný severák mezitím vystřídal teplý jižní vítr a já se nakonec začal letos poprvé na kole potit. Za ujetých devadesát kilometrů jsem se stačil ještě odměnit bagetou a pivem a po 14. hodině už jsem ujížděl rychlíkem do Zábřehu, kde jsem bez problémů přestoupil do dalšího rychlíku do Prahy. Zato na hlavním nádraží mě tak, stejně jako před třemi dny, frnknul doslova před nosem rychlík do Plzně. V obou případech jsem ho viděl odjíždět z vedlejší koleje a nemohl jsem s tím už nic dělat! Od té doby se nedivím, jak někdo může ze vzteku rozmlátit čekárnu! Já jsem od toho také nebyl daleko a tak jsem se alespoň verbálně vybil na prázdném nástupišti. V kraválu trysek, čistících ocelovou konstrukci haly, mě stejně nebylo rozumět. V „kulturním prostředí“ nádražní haly čekám hodinu na další spoj! Škoda, každá minuta se počítá! Zvláště, když mě následující den čeká nový výlet.
Druhý den 23. dubna vstávám v pět hodin a za hodinu už uháním rychlíkem do Jihlavy přes České Budějovice a Jindřichův Hradec. V 10.30 se vymotávám z krajského města směrem na Větrný Jeníkov. Cílem je nová hradní rozhledna Orlík na kraji Humpolce. Horské kolo jsem dnes vyměnil za silniční. Příkré kopce a vzápětí i sjezdy, pro Vysočinu tak typické, jsem zvládnul celkem v pohodě, ale na posledním kopci ke hradu z obce Rozkoš, bych svoje horské kolo zase uvítal. Nedalo se nic dělat, tři sta metrů musím potupně vytlačit! Byl celkem teplý dubnový čtvrtek a to znamenalo, že sezóna ještě nezačala a tudíž hradní brána byla neprodyšně uzavřena. Nedalo se nic dělat, ale abych mohl novou rozhlednu nakreslit, musím si ji nejprve vyfotit! Tak jsem sprostě přelezl nízkou zídku a těch pár fotek jsem si jednoduše udělal. Dodatečně se tímto omlouvám, ale dělal jsem to pro dobrou věc. Poněvadž jsem měl dost času, rozhodl jsem se v obci odměnit dobrou dršťkovou polévkou. A abych zbytečně nekopíroval stejnou cestu zpátky a přitom najel alespoň 80 kilometrů, namířil jsem si to přes Pelhřimov a Rynárec do Stojčína na vlak. Pozorné čtenáře bych chtěl upozornit, že stanici s tímto názvem v jízdním řádu SŽDC nenajdete a přesto tam staví všechny rychlíky! Vysvětlení je prosté. Malý Stojčín leží přímo na hlavní trati zhruba stejně daleko od dvou menších měst – Počátků a Žirovnice. A tyto dva názvy také skutečně v tomto pořadí najdete napsané na výpravní budově.
Dva dny jsem si naordinoval odpočinek od kola a věnoval jsem se zcela prozaickým činnostem, jako je zpracování dat z posledních cest nebo údržbě zahrady a hlavně také čištění a mazání mých dopravních prostředků. Ale přišla neděle 26. dubna a já musím ještě sebrat poslední střípek do mozaiky. Čeká mě však pořádný střep, kterým je hodně vzdálená rozhledna Pekelný vrch u Třebíče. Nejhorší je, že po stejné trati, jako jsem jel před třemi dny do Jihlavy, jedu tentokráte znova, ale ještě o dalších 40 kilometrů dál. Jedna cesta přes pět hodin tam a pak dalších pět hodin zase zpátky! Už mě to vážně nebaví! A rozhledny by měly především bavit. Nedá se nic dělat, dal jsem se na vojnu, musím bojovat. Poslední vstávání v 5 hodin, poslední klimbání ve vlaku a pak už jen krátký výjezd na ne příliš vzdálenou, ale zato velice atraktivní rozhlednu. Před zpáteční cestou si nenechám ujít malou prohlídku Třebíče, seženu něco k zakousnutí a zapití do vlaku a pak už mě čeká zase nekonečných pět hodin cesty ve vlaku domů.
V neděli 26. dubna jsem tedy konečně narýsoval pomyslnou tlustou čáru za novými rozhlednami. Podklady pro vydání knížky Rozhlednovým rájem – 62 nejnovější rozhledny byly kompletní. Alespoň tak jsem si to v tu neděli myslel. Ovšem následují den, při odevzdávání podkladů v redakci Cykloknihy, mě redaktor Jirka Říha zaskočil sdělením, že objevil v areálu Depa 2015 tři zcela nové rozhledny, které zde byly instalovány v rámci akce Plzeň – evropské hlavní město kultury. A protože bývalá vozovna leží kousek od mého bydliště, ještě cestou z redakce jsem se tam vypravil, abych zjistil, co se s tím dá honem rychle dělat. Dostal jsem kvůli tomu dokonce výjimečně prodloužený termín na zpracování. A já, místo abych si po zásluze léčil šrámy z předchozích cest a hodil bolavé nohy na stůl, jsem další tři dny strávil kreslením více než umělecky ztvárněných děl akademického sochaře Čestmíra Sušky!
Když jsem byl s pracemi konečně hotov, v klidu jsem si sedl k počítači a pro zajímavost jsem si podle jízdního řádu sečetl projeté vlakové kilometry za posledních jedenáct dnů od 16. do 26. dubna. Došel jsem k velice pozoruhodnému číslu 3375 kilometrů!
Myslím si, že nic by se nemělo přehánět!
Rozhlednám třikrát nazdar!
Recenze číslo dvě
Knihy známého autora Jiřího Štekla, neúnavného a zdravě zaníceného cyklisty a kreslíře našich rozhleden, mají jedno společné – jsou vyhledávány širokou obcí čtenářů a cestovatelů a zaslouženě získávají odborná ocenění. Ani tato novinka, kterou plzeňské nakladatelství Cykloknihy letos vydalo, není výjimkou.
Více z recenze Dany Vondráškové najdete zde.
Recenze: Rozhlednovým rájem 62+3
RECENZE Nakladatelství Cykloknihy se dlouhodobě věnuje rozhlednám. Jiří Štekl neustále zdokonaluje svůj průvodce Rájem rozhlednovým a čas od času vydává jeho novou verzi.
To jsou první slova recenze od Jakuba Turka z portálu Horydoly.cz, více čtěte zde:
http://www.horydoly.cz/media/rozhlednovym-rajem-62-3-0.html
Kalendář na rok 2016
Po loňském úspěchu s kalendářem Rájem rozhlednovým – rozhledny českého západu plníme slib, který jsme na poslední straně dali všem našim příznivcům a vydali jsme nový kalendář na rok 2016 s názvem Rájem rozhlednovým – rozhledny Ústeckého kraje.
Původně chtěli kalendář pojmout jako rozhledny celého českého severu, to znamená, že by zde byl stejným dílem zastoupen jak Ústecký tak i Liberecký kraj. Časem jsme ale zjistili, že rozhlednami tak bohatý region by bylo škoda vtěsnat do dvanácti měsíců a tím vás ochudit o značné množství kvalitních objektů a proto jsme se nejprve zaměřili na kraj Ústecký s tím, že Liberecký kraj si necháme na pozdější dobu.
Pokud se tento kalendář setká mezi vámi s podobným úspěchem jako ten loňský, pak vás v roce 2017 zavedeme do středních Čech.
Kalendář Rájem rozhlednovým 2016 je celobarevný, obsahuje 14 listů velikosti A3 na výšku, je vytištěn na křídovém papíru, má spirálovou vazbu a zadní karton proti poškození.
Cena je 180,- Kč + poštovné. Po předchozí domluvě je též možný odběr v Plzni.
Rozhledna roku 2014 – výsledky
Klub přátel rozhleden vyhlásil na členské schůzi v sobotu 11. dubna 2015 výsledky hlasování o rozhlednu roku 2014. Z celkového počtu 229 příspěvků zvítězila se 60 hlasy rozhledna Špulka. Na druhém místě se shodně umístily rozhledny Cibulka a Čáp a třetí místo obsadila rozhledna Vysoká.
Vylosovaná vítězka ankety o rozhlednu roku 2014 paní Bc. Martina Vachtlová obdrží knihu Rájem rozhlednovým, která kromě vítězné Špulky bude zahrnovat i dalších zhruba 60 nejnovějších rozhleden od roku 2013 do letoška. Kniha vyjde začátkem léta a mimo jiné si ji budete moci objednat na našem webu.
Dobře utajená rozhledna
Dobře utajená rozhledna
V červenci loňského roku jsem se zase po delší době vypravil na svoji milovanou Šumavu. Mým cílem byla malá rozhlednu na Zelené hoře nad Srním. Protože znám Šumavu velice dobře a na kole mám projety všechny možné i nemožné cesty, stačilo mně, že jsem si na mapě vyhledal místo, kde bych ji měl nalézt. Ostatně z fotografií, které jsem našel na internetu, jsem velice snadno identifikoval její polohu. Zkrátka a dobře, vydal jsem se najisto.
Jaké však bylo moje překvapení, když jsem na velice známé cestě, spojující Javoří Pilu s Velkým Borem tuto sice malou, ale přímo u silnice těžko přehlédnutelnou stavbu, nenašel. Tak zvanou Bavorskou cestu jsem projel křížem krážem, dokonce, když už jsem se lopotil do takové výšky, jsem si mimo plán odskočil i na nedaleký Poledník, ale rozhlednu Zelená hora ne a ne najít. Asi jsem měl věnovat více důležitosti zprávě mého kamaráda, který toto místo navštívil přede mnou, a rovněž nic neobjevil. Ale já jsem si stoprocentně věřil!
Zklamaně jsem sjížděl zpátky do údolí a přemýšlel jsem, kde jsem udělal chybu. Vždyť už jsem díky rozhlednám projel doslova každý kout naší země, ale něco takového se mně stalo poprvé. A zrovna na Šumavě! Cestou ve mě uzrálo přesvědčení, že když jsem rozhlednu nenašel, tak zřejmě nestojí o moji přízeň a já ji jednoduše budu ignorovat. Utěšoval jsem se, že z ní stejně nebyly žádné mimořádné výhledy, pouze Srní a protější Huťská hora. Vlastně stejné obzory, které se dají shlédnout z mnoha dalších lesních průseků kolem celé Bavorské cesty.
Uplynulo několik měsíců a ke mně zcela nečekaně dolétla zajímavá zpráva. Z rozhodnutí stavebního úřadu byly černé stavby na Zelené hoře, Černé hoře, Kamenné hlavě a na Kamenném moři demontovány, neboť byly postaveny bez patřičného stavebního povolení!!!
Tak to by na jedné straně omluvilo můj prázdninový neúspěch, ale na druhé vyvolalo zajímavou otázku. Jak je možné, že úředníci státní organizace jako je Národní park Šumava nevěděli, že k výstavbě rozhledny (a ne jedné, podobných staveb mělo vyrůst v NP asi dvacet), je zapotřebí stavebního povolení? Ale vzápětí si na druhé straně kladu jinou otázku, když už tyto stavby spatřily světlo světa, proč je jiní státní úředníci nechali zlikvidovat! Jednalo se snad o stavby, které by hyzdily krajinu, překážely, či nějak zatěžovaly přírodu svoji samotnou existencí? Vždyť to byly v podstatě stavebnice, které se velice snadno demontovaly a jak je vidět, v okolní, už tak zdevastované, krajině vůbec nezanechaly žádné negativní pozůstatky. Mám tomu všemu snad rozumět, že to byl souboj úředníků, kteří si vzájemně dokazovali, kdo má mocnější postavení? Nechápu postoj ani jedné zainteresované strany. Na jedné straně se divím neznalosti úředníků bohatě dotované státní organizace a na druhé straně nesmyslnému rozhodnutí úředníků jiné státní organizace. Kam se poděla úcta k lidské práci? Kam zmizel zdravý rozum? Těší snad někoho z nich konečný výsledek?
O tom, kdo je vítěz a kdo poražený je zcela zřejmé. Jsme to zase my, obyčejní turisté a milovníci přírody, kteří přišli zkrátka. Docela by mě ovšem zajímalo, kdo ponese náklady spojené s tímto cirkusem. Najde se zodpovědná osoba, která přizná svoji chybu (a samozřejmě uhradí veškeré náklady s tím spojené) a nebo se vše, tak, jak je u nás dobrým zvykem, zase zamete pod koberec, protože že viníka se nepodaří dohledat!
V této souvislosti se ovšem musím zmínit o jedné zdánlivě nesouvisející okolnosti. Většinu svého života jsem prožil na dráze, jako výpravčí vlaků. Dnes, v době totální elektronizace, je téměř nemožné něco zatajit. Každé postavení či zrušení vlakové cesty, každý dotek na klávesnici počítače, každý pohyb myší, každý telefonní, či radiotelefonní hovor, každé hlášení o příjezdu nebo zpoždění vlaku je nekompromisně zaznamenáno a v případě jakékoli nejasnosti okamžitě vyhodnoceno. Není třeba dlouho přemýšlet, v čí neprospěch. Z toho plynoucí „ oblíbené slevy na prémiích“ jsou toho jednoznačným důkazem!
Pak se ovšem ptám, proč takový moloch, jako se správa národního parku, dělá podobné kopance. Na jedné straně nepustí turisty do atraktivních lokalit, kam už ale mnoho let vedou dávno vybudované cesty nebo dokonce lanové dráhy (namátkou uvádím Modrý sloup v Luzenském údolí údajně kvůli plachému tetřevu, který, jak je možno zjistit v odborné literatuře, žije hlavně v rozlehlých jehličnatých nebo smíšených lesích, které tam však díky „ochraně přírody“ už zcela vymizely nebo rozhlednu Špičák, postavenou nákladem několika milionů a provozovanou pouze tři měsíce v roce kvůli datlíku tříprstém, žijícím rovněž na území se starými smrky) a na druhé straně si troufne „zaneřádit“ ten samý park dvaceti černými stavbami? Jak si máme vysvětlit, že v sousedním Bavorsku, je možné chodit ve stejném parku, ovšem na druhé straně hranice, úplně všude? Proč všichni nespokojenci „děkují a odcházejí“ za lepším na Západ a těm malým, ale i velkým opeřeným „hajzlíkům“ se líbí zrovna tady! Proč správa parku mohutně podporovaná „zelenými ekoteroristy“ tvrdošíjně „chrání“ původní šumavský prales (který přitom vůbec není původní, neboť byl v 19. století vysazen zcela uměle, kvůli mimořádné potřebě rychle rostoucího smrkového dřeva) tím, že ho nechá zcela napospas lýkožroutu smrkovému. Proč se s křehkou přírodou experimentuje na tak velké ploše jako je NP Šumava? Nevyzkoušeli jsme si snad podobné scénáře už v osmdesátých letech v Jizerských a Krušných horách nebo v Krkonoších? Uvědomuje si vůbec někdo, že masivně dlouhodobě odlesněná krajina se najednou bude chovat úplně jinak od změny místního klimatu až po zde dříve zcela neznámé bleskové povodně. Kde bere jistotu, že si příroda pomůže sama a hlavně v jakém časovém horizontu k tomu dojde? Je třeba se smířit s tím, že naše generace už u toho rozhodně nebude!
Ale to už jsem se nechtěně dostal na úplně jinou rovinu. Je velké štěstí, že nám naši moudří předkové, nejen na Šumavě, ale v celém pohraničí, zanechali několik trvalých kamenných rozhleden, které i přes nepřízeň počasí zřejmě přežijí i tu naši zvláštní generaci. A v té souvislosti mě napadá jedna bláznivá myšlenka. Neměli by mocní úředníci znovu přezkoumat sto let stará stavební povolení? Nenašli by tam náhodou nějakou nesrovnalost, která by jim do jejich kulatých razítek nalila zase další „životadárnou“ sílu?
Beseda o rozhlednách
Po úspěšné výstavce fotografií a kreseb v lochotínské knihovně jsme dostali nabídku uspořádat tamtéž přednášku o historii a současnosti našich rozhleden.
Aby byla beseda pro plzeňáky poutavější, zúžili jsme okruh vyprávění pouze na rozhledny Plzeňského a Karlovarského kraje. Začátkem prosince, ještě stranou předvánočního shonu, se nám překvapivě podařilo zaplnit posluchárnu knihovny do posledního místa. Je vidět, že rozhledny jsou stále v kursu a táhnou široké spektrum zájemců. Po dvouhodinovém maratonu, ve kterém paní Benediktová promítala barevné obrázky na plátno, jsme se spolu se Zdeňkem snažili okomentovat každý objekt o nějakou zajímavost z výstavby, provozu, ale třeba také o zážitky, které jsme získali při jejich dobývání.
Odměnou nám byl spontánní potlesk spokojeného publika, se kterým jsme se rozloučili s příslibem, uspořádat podobnou přednášku i v příštím roce.
Výstava fotografiií a kreseb v knihovně
Od druhé poloviny září je k vidění v obvodní knihovně v Plzni na Lochotíně výstavka fotografiií rozhleden Zdeňka Benedikta a kreseb Jiřího Štekla. Autoři kalendáře na rok 2015 Rájem rozhlednovým – rozhledny Českého západu se zde rozhodli vystavit svoje fotky a kresby, které se objevily v tomto kalendáři, ale také některé dosud nepublikované obrázky. Výstava je instalována v průhledných foliích na bocích regálů s knihami. Obrázky jsou vybaveny doprovodnými texty, ze kterých se dá snadno vyčíst o jakou stavbu se jedná a kde se nachází. Výstavka, na kterou jsou srdečně zváni všichni milovníci rozhleden, potrvá do konce října.
S televizí na Chlumu
Je tomu pár týdnů, co jsem potkal svého kamaráda. Povídal mně: Představ si, nedávno jsem otevřel noviny a v nich Štekl a ty jeho rozhledny, jedu vlakem, otevřu časopis ležící na sedadle a v něm Štekl a ty jeho rozhledny, pustím si rádio a v něm mluví Štekl o těch svých rozhlednách! Řeknu tě, po těchto zkušenostech se bojím otevřít i konzervu! (tak svého času kdysi zněl také vtip o nesmrtelném Leninovi). Teď už ti chybí jenom ta televize, pravil s nadsázkou na rozloučenou!
Tehdy jsme se společně zasmáli a já mu musel dát za pravdu. Ale v polovině srpna mně smích přešel. Ozvala se nám totiž Česká televize s přáním natočit se mnou a redaktorem nakladatelství Cykloknihy pořad o našich aktivitách.
V úterý 19. srpna dopoledne se skutečně štáb ČT dostavil do Plzně. Nejprve se točilo v redakci a pak jsme se na kolech vydali na rozhlednu Chlum, kde se pořad dokončil. A při té příležitosti se stylově plzeňským pivem pokřtila kniha 333 výletů po rozhlednách Čech, Morava a Slezska.
Zájemcům napovím, že vysílat by se mělo na ČT Art v neděli 14. září od 22 hodin a repriza pak ještě 16. září. Záznam pořadu pak bude trvale k vidění v archivu ČT Art web třistatřicettři.