Hurá na hrady!

Okamžitě po návratu z cyklistické dovolené s týmem Starnaka v půlce července, dokud tělo bylo ještě navyklé na každodenní stovkové dávky, a také  povzbuzen úspěchy, kterých jsem dosáhl během krátkého pobytu v Mnichově Hradišti, jsem se vydal prozkoumávat další nové obzory. Začal pro mě hlavní nápor na doražení zbytku hradních rozhleden. A nebylo jich zrovna málo, odhadem kolem čtyřiceti. Protože jsem si pro sebe stanovil termín do konce roku, moc času mně tedy nezbývalo. Hrady, jak známo, se totiž většinou provozují během léta, navíc kromě pondělků a pak ještě v září a v říjnu, ale to už povětšinou pouze o víkendech. Připočteme-li k tomu vliv vrtkavého podzimního počasí, není skutečně nač čekat!

Po návratu si dávám od kola čtyři dny abstinenčního volna, a pak honem ještě musím smazat jeden malý restík v podobě rozhledny Milada na hradě Lichnici. Neznalý poměrů by tuto stavbu na první pohled zařadil mezi ty hradní, stejně jako Orlík u Humpolce. Ale při podrobném zkoumání na místě zjistí, že s torzem věže, ve které je kovová rozhledna umístěna, není vůbec spojena, a tudíž by mohla stát na tomto místě i bez té hromady kamení. Naštěstí je tam ta hromada poskládaná a vytváří docela zajímavé pozadí k jinak celkem všední konstrukci. Od Lichnice je to nedaleko ke tvrzi Semtěš a tak hned při první vyjížďce zabíjím dvě mouchy jednou ranou. Jen tak dál a bude za chvíli hotovo!

Aby se manželka necítila odstrčená, beru ji sebou na malý automobilový výlet na hrad Zvíkov. Při zpáteční cestě chceme prozkoumat stav ještě nedokončené rozhledny Milada u Orlické přehrady. Z hlavní silnici k ní vede velice uzoučká silnice, kde dvě protijedoucí auta mají velké problémy, aby si o sebe neotlačila zpětná zrcátka. Ale kdo by se sem zrovna teď, právě uprostřed horkého léta, plahočil. Po pár metrech zjišťujeme, že opak je pravdou. Proti nám jede auto za autem, jako kdyby někdo právě zvedl dlouho zavřené závory. Vysvětlení se nám dostává za zatáčkou, kde se nová Milada vyloupne ve své plné kráse. Ochoz i schodiště jsou obalené lidmi a na konci obce není ani kde zaparkovat! Po příchodu ke věži nám nikdo nemusí už nic vysvětlovat. Trefili jsme se totiž do slavnostního otevření! Tak to se skutečně povedlo, můžeme si promluvit dokonce i se samotným majitelem, na jehož pozemku je prý rozhledna bez jediné evropské, ale i jiné dotace postavena.

Koncem července se ještě vydávám rychlíkem do stanice Rybník a odtud dojíždím na nedaleký Rožmberk. U ochotné paní pokladní si zajišťuji prohlídku věže bez ostatních hradních interiérů. Jen musím chvíli počkat, až si mě jednotliví průvodci předají mezi sebou. Vše klaplo na jedničku a já mohu pokračovat dále směrem na Lipno. Hráz nepřejíždím, ale pokračuji rovně na Přední Výtoň. Z Frýdavy se zakusuji do nekonečného kopce na Vítkův Hrádek. Sice už jsem tady kdysi třikrát byl, ale když jedu zrovna okolo, byla by škoda se zde nezastavit. Kamenité stoupání pod hradem ze mě vysálo hodně sil a hlavně tekutin a proto si v rychlosti kupuji nějaké pití do bidonu a hned zase svištím dolů a dál na západ do Nové Pece. Musím totiž za každou cenu stihnout vlak v 16.09, protože v opačném případě bych si zde musel hledat nocleh. Jedu s větrem o závod, ale přijde mi, že čas ubíhá rychleji než ujeté kilometry. Už nikde nezastavuji a s vyprahlým jazykem na dresu, a bez jediné kapky vody, přijíždím na nádraží necelých deset minut před příjezdem vlaku! Rád bych si ještě koupil něco na cestu, ale všechny obchody v obci jsou v sobotu už zavřené. Stojím na rozžhaveném nástupišti, když vtom staniční automat hlásí dvacetiminutové zpoždění mého vlaku! Zní to jako rajská hudba. Teď mám času dost, abych si zajel do hospody pro něco na pití, ale za tohoto zpoždění mně zcela určitě ujede rychlík v Číčenicích a já si budu muset pro změnu hledat nocleh tam! Zpožděný vlak přijel skutečně po dvaceti minutách, ale dobrá zpráva je, že přípojný vlak v Černém Kříži naštěstí na nás čeká. Navíc Pan strojvedoucí vzniklé zpoždění do Číčenic stáhnul na nulu, takže ještě čekáme asi pět minut na rychlík. Tak to teda byly zase jednou nervy!

Hned začátkem srpna odjíždím přes Prahu posázavským pacifikem do Týnce, kde hodlám navštívit nedaleký hrad. Ale ouvej, narážím na zamčená vrata, otevřeno je až od čtvrtka a dnes je teprve úterý. Sjíždím tedy okamžitě zpět na nádraží, kde můj vlak stále čeká a přes Čerčany se s ním přiblížím malebným údolím Sázavy do Českého Šternberka. V hledáčku mám tamní Hladomornu. Věž a výhledy teda zrovna nic moc, zato kopec řádný! Vyprahlou krajinou spěchám proti silnému větru na vlak do Benešova a konstatuji, že dnes to bylo docela na pohodu, až na to, že ten Týnec si budu muset ještě jednou zopakovat.

Po pěti dnech vyrážím opačným směrem do Roudnice nad Labem. Cílem dnešní výpravy je hrad Helfenburk u Úštěka. To bližší určení místa je velice důležité, protože v jižních Čechách máme u Bavorova ještě jeden Helfenburk, který má věže dokonce dvě, ale z toho je v současné době funkční jenom jedna. Radost z jízdy mně trošku kazí zatažená obloha, ale už jsem si zvykl, že každý den nemůže být posvícení. Odbočku ke hradu jsem v zápalu boje nějak přehlédl a tak proti plánu zajíždím až do Úštěka, kde navštěvuji místní infocentrum a nechávám si vysvětlit cestu. Vracím se zpátky k odbočce, kde se proti proudu potoka vydávám vzhůru na hrad. Po dvou kilometrech končí široká vozová cesta a do cesty se mně staví mělký brod a vzápětí strmá písčitá pěšina šikmo svahem. Poslední úsek cesty za úzkou lávkou už raději kolo vedu.  Hradní věž, vyrůstající z mohutné pískovcové skály, je skutečně impozantní, zato výhledy z ní už tak úchvatné nejsou. Zpátky ještě vyzkouším druhou přístupovou cestu a dojíždím do obce Rašovice. Nechávám se zlákat novou lesní asfaltkou a prudce klesám do hlubokého údolí. Jsem docela zvědav, kde mě cesta vyplivne. Ale ouvej. Asi po dvou kilometrech asfaltka náhle končí a dál už je jenom vodou značně erodovaná a borovými větvemi pokrytá písčitá cesta. Vracet se v žádném případě nemíním a tak sjíždím až na dno dolu, kde naštěstí nacházím novou vozovou cestu, kopírující tok malého potůčku. Mám vyhráno! Cesta mě naštěstí dovedla do obce, kterou jsem před pár hodinami projížděl cestou do Úštěku. Uff! To jsem si vydechl a teď honem na vlak do Roudnice. Obzor proti mně je zakryt černofialovou oponou a navíc se probíjím proti silnému větru. Je jen otázkou času, kdy se naše cesty potkají. Došlo k tomu na mostě přes Labe, kde se obloha konečně otevřela a já mám najednou plné nohy práce, abych vyhledal nějaké přístřeší. Na nádraží to není naštěstí daleko a tak čekám, až se vyprší z nejhoršího. Věřím, že ve vlaku se dám dohromady a konečně oschnu. Ale po předchozích horkých dnech je stále zapnutá klimatizace a tak, místo abych se konečně zahřál, jsem celou cestu ovíván chladným vzduchem a v Praze, kde už zase slunce pálí naplno, vystupuji zcela podchlazen.

Hned druhý den se vydávám do Ostrova nad Ohří. Při přestupu v Chebu mám hodinku čas a tak chci navštívit i zdejší hrad s Černou věží. Otevírá se bohužel až za 40 minut, ale po domluvě s panem kastelánem jsem vpuštěn dovnitř a tak si mohu udělat další zářez. Povzbuzen úspěchem mažu na vlak, který mě dováží do Ostrova. Proti silnému větru se velice pomalu posunuji po velmi frekventované silnici do Damic, kde konečně odbočuji ke hradu. Vyzkouším obě přístupové cesty a po prohlídce věže zahajuji ústup proti proudu Ohře do Karlových Varů. Chci totiž ještě pokořit hrad Loket, ale při průjezdu Kyselkou se nechávám zlákat novým průsekem u rozhledny Bučina. Operativně měním plán, Loket musí počkat na jindy. Problém mně dělá trefit cestu k rozhledně, protože kolem opravovaných lázeňských domů je natažené pletivo a cesta vede právě tudy. Nakonec jsem zvítězil, ale kdo zná cestu na Bučinu ví, že větší část se na kole stejně vyjet nedá. Před posledním, opravdu strmým úsekem kolo raději přivazuji ke stromu a pěšky zdolávám tuto obnovenou krasavici. Zajížďka rozhodně stála za vynaloženou námahu! A teď honem na vlak do Varů. Naštěstí mně za deset minut jede osobák do Chebu a tak se v něm pohodlně rozvaluji. V Chebu budu mít pohodových 15 minut na přestup a na koupi rezervačního lístku pro moje kolo. Ale nic nemůže být jednoduché. Kousek za městem zastavujeme u návěstidla, kde kvůli jednokolejnému provozu čekáme na protijedoucí vlak. Nevadí, času je zatím dost. Jeden vlak projel, ale my stojíme dále. Za pár minut jede další a po dvaceti minutách třetí. Takže je zase zaděláno na malér! Známý pan průvodčí mě uklidňuje, že rychlík v Chebu bude čekat. Tak to je sice příznivá zpráva, ale já už si tam nestačím koupit tu rezervaci a bez ní mě do vlaku nepustí. Nedá se nic dělat, budu muset být neoblomný! Po příjezdu do Chebu sedám na kolo a širokým nástupištěm přijíždím k čekajícímu rychlíku do Plzně. Jak jsem předpokládal, pan průvodčí mě do vlaku bez rezervace nechce pustit. Po ostré výměně názorů se nenechám zviklat a kolo si věším, i přes jeho důrazné protesty, na jeden ze šesti volných háků! Přeci na mě nemůže chtít, abych zde čekal dvě hodiny na další vlak! Já jízdenku mám a rezervaci si rád zaplatím, ale když to u vlaku nejde, nehodlám zde tvrdnout kvůli špatně vymyšlenému předpisu!

Po dvou dnech relaxace tentokrát odjíždím do Blanska na Nový hrad. Cesta od nádraží není dlouhá, ale já si při výjezdu vybírám tu náročnější – turistickou pěšinu. Nejstrmější úseky musím tlačit, ale na to už jsem zvyklý. Na co si ale nezvyknu, jsou nepravdivé informace. Přestože má být v létě otevřeno, mě, ale i plno dalších turistů, zde vítá pevně uzamčená brána! A nějaký jiný vzkaz, či kontakt chybí. Tak kvůli tomuto šlendriánu jsem vážil 700 kilometrovou anabázi a nejhorší na tom všem je, že si ji budu muset ještě někdy zopakovat!  Naštěstí mám vlak zadarmo, ale zbytečně promarněného času je mě líto mnohem víc! Další problém se objevil cestou. Už z Blanska si totiž vezeme desetiminutové zpoždění a já mám v Praze na přestup pouze 9 minut! Když na Wilsoňáku zastavujeme, na sousedním nástupišti ještě vidím stát rychlík do Plzně. I s kolem tedy pádím po jezdících schodech do podchodu a stejnou technikou se ženu nahoru. Jsem neskutečně rychlý. Zabralo mně to necelou minutu. Ale moje snaha vůbec není korunována úspěchem, protože na konci peronu vidím už pouze červené koncovky mého vlaku! Není to poprvé, a tak vím, že není kde si stěžovat! Jako dlouholetý výpravčí si ale nedovedu představit, že bych takovýmto hanebným způsobem ujel cestujícím před nosem. Asi bych jejich hněv hned tak neustál. Ovšem pan dispečer, sedící v teple anonymní kanceláře, dostatečně vzdálen od lidské zloby, podobné problémy řešit nemusí. Být jeho nadřízeným, zvýšil bych mu odměny za vzornou činnost, omezující zpoždění vlaků na nulu. Ale jako naštvaný cestující bych mu nejraději nakopal zadek!

Po pěti dnech už jsem znovu na cestách. Tentokrát mě osud zavál do východních Čech, konkrétně do Litic nad Orlicí. Hrad leží jen pár metrů od nádraží, tak vzhůru nahoru! Ale těch pár metrů stojí za to. Neskutečně kamenitá a navíc stále strmější cesta mě dokonale probudila z dlouhého nicnedělání. Vyjíždím až k hradní bráně, ale dál už nemůžu a tak si svoji slabost obhajuji ohleduplností k návštěvníkům hradu. Ve sjezdu visím na brzdách a nedovedu si představit, kdyby se mně přetrhlo jedno brzdové lanko! Protože se cestou už nic mimořádného nepřihodilo, přijíždím do Ústí nad Orlicí na minutu přesně hodinu před příjezdem vytipovaného vlaku. Na nádraží ale vidím brzdit podobný vlak a tak zrychluji, ovšem moje snaha vyšla naprázdno. Zastavuji na perónu v době, kdy se vlak zrovna dává do pohybu! Jsem já to ale trubka, vždyť je tady zaveden hodinový takt, a já, kdybych si jen trochu přichvátl, mohl jsem ho stihnout! Co s načatou hodinou? Nabízí se nedaleký Andrlův chlum, tam jsem už dlouho nebyl. A jak jsem řekl, tak jsem i udělal! Hodina utekla jako voda.

Dva dny mě dělí od dalšího výletu. Mířím tentokrát na jih do města husitských tradic, do Tábora. Ve městě je známý hrad, který se ale překvapivě nejmenuje Tábor, nýbrž Kotnov. Po ránu jsem prvním návštěvníkem a tak mám celou věž jenom pro sebe. Po prohlídce pokračuji po silnici jižním směrem kolem nové Hýlačky, tak proč si tam neodskočit. Další zastávkou jsou Dobronice u Bechyně, kam sjíždím nekonečně dlouhou silnicí k Lužnici. Vše dnes probíhá neskutečně hladce a za chvíli už míjím nepřehlédnutelné chladící věže temelínské elektrárny a na číčenické nádraží přijíždím téměř čtyřicet minut před odjezdem vlaku! Po krátké úvaze jsem usoudil, že si dnes za odměnu dvě orosená určitě zasloužím!

Jen třikrát jsem se vyspal a jsem znovu na cestě. Vede přesně opačným směrem, než naposledy, a to na sever. Startuji v Bílině a umělou, rekultivovanou krajinou zdolávám nepřirozené stoupání do Kostomlat. Stoupání na stejnojmenný hrad už kultivované je. To znamená, že mě čeká tradiční kamenitá cesta do strmého svahu. Odměnou jsou mně nádherné výhledy na Krušné hory a města, vesničky a fabriky pod nimi. Když dole pod sebou vidím také teplickou Doubravku, mimo plán se rozhoduji po dlouhé době ji znovu navštívit. A skutečně, po nekonečném sjezdu z úbočí Středohoří a krutém výšlapu na vrchol, stojím opět na nádvoří. Hrad patří radioamatérům a pro veřejnost je bohužel uzavřen. Díky svému „neodolatelnému úsměvu“ nakonec po pár minutách shlížím z vyhlídkové plošiny! A rozhodně to za to stálo! Ale teď honem do Ústí na Střekov. V obci Suché se nechám zlákat novou cyklostezkou kolem jezera Milada, ale když se znovu dávám do pohybu, s hrůzou zjišťuji, že mně cestou vypadl brzdový špalík z přední čelisti! Důkaz, jak moje pracovní kolo dostává poslední dobou pěkně za uši! Co s tím teď nadělám, musím brzdit pouze zadní a nedělat žádné skopičiny. A aby toho nebylo málo, tak v dlouhém sjezdu k jezeru mně praská drát u devítikolečka! Kolo se začíná nepřirozeně vlnit, ale jet se stále dá. Na Střekov zvládám stoupání velice dobře, zpátky ten sešup budu muset asi sejít pěšky. Nakonec opatrnou jízdou dávám i ten sjezd a mířím konečně na nádraží. Pan pokladní mně ale nedokáže prodat místenku na kolo do mezinárodního rychlíku z Hamburku a tak se do Prahy přemisťuji raději osobákem.

Moje intervaly se neustále zkracují a za dva dny už jsem opět na cestě. Mám namířeno do Světlé nad Sázavou, ale když rychlík zastavuje v Leštině, vystupuji už tady a po známé silnici překonávám po přeponě nekonečné stoupání a vzápětí sjíždím do prvního cíle dnešní cesty – do Ledče. Když se paní pokladní na hradě ptám na nejkratší cestu do Lipnice, varuje mě před velmi členitou silnicí. Jsem na Vysočině a tak je mně jasné, že s Polabím se to srovnávat nedá. Nakonec tato cesta předčila všechna moje očekávání a opět jsem se utvrdil, že na Vysočině není nic zadarmo. Také výjezd do samotné Lipnice je docela výživný. Odměnou za vynaložené úsilí je mně jeden z našich nejkrásnějších hradů, které jsem měl možnost poznat. Přispívá k tomu i špičkové letní počasí a skvělé výhledy. Protože do Světlé na vlak je to jen pár kilometrů a já mám ještě dvě hodiny čas, rozhoduji se odskočit na opačnou stranu do Humpolce na hrad Orlík. Byl jsem na něm sice už před dvěma roky, ale bylo to před sezonou a navíc ve všední den, takže výhledy z originálně dostavěné věže pro mě zůstaly utajené. Dnes se mně to konečně podařilo a opět to stálo za to! Dokonce jsem smířený i s tím, že mně plánovaný spoj ze Světlé ujede. Ale protože vítr, který mně znepříjemňoval celou cestu, teď začal foukat přímo do zad, mně najednou nalil do unavených svalů novou sílu a já jsem nakonec na nádraží přijel s půlhodinovou rezervou. Dvě piva na oslavu jsem si dnes určitě zasloužil!

Srpnové počasí nemá chybu a tak je třeba využít každičký volný den. Proto za dva dny vylézám z vlaku v Horní Cerekvi a moje kola míří na jih na hrad Roštejn. Jsem opět na Vysočině a tak se nedivím terénu, který je tak typický pro zdejší kraj. Ani výjezd na samotný hrad není výjimkou! Dlouho se ale nezdržuji, protože mě čeká ještě jeho „jmenovec“ – hrad Rokštejn. Cesta přes Brtnici je opět samý kopec, ale k Rokštejnu se kupodivu sjíždí  prudkým svahem. Zato po jeho prohlídce mě čekají opět galeje v podobě náročného výjezdu na Přímělkov a musím prohlásit, že ani cesta do Jihlavy není žádná procházka růžovou zahradou. Nicméně nástrahy jsou tu proto, aby se překonávaly! Když konečně přijíždím do krajského města značně vyčerpán a odvodněn, cítím, že se potřebuji na dlouhou cestu vlakem do Plzně trochu posílit. Ale jako na potvoru kolem nádraží není žádný krámek s potravinami a tak mně nezbývá, tlačen brzkým odjezdem vlaku, než si v nejbližší hospodě nechat načepovat do petky tři piva na cestu. A protože hlad je vlastně převlečená žízeň, zabil jsem tímto geniálním rozhodnutím opět dvě mouchy jednou ranou! Doma vidím, že se to ale okamžitě odrazilo na mojí hmotnosti. Ručička se po těchto „gastronomických orgiích“ ustálila na číslici 66! Ženy, bažící po štíhlé postavě zbystřete! V mých předešlých řádcích jste právě mohli zdarma objevit zcela originální recept, jak toho docílit. Dá se shrnout do čtyř prostých slov: Hýbat se a nežrat!

Prázdniny dnešním dnem skončily, ale mně stále zbývá objet ještě asi patnáct dalších hradů, z nichž většina je na Moravě. Pevně věřím, že nepolevím-li z nasazeného tempa, můžu koncem října oslavovat!

 

 

 

Nastavení soukromí

Soubory cookie používáme, abychom mohli přizpůsobit obsah konkrétním uživatelům a analyzovat návštěvnost našeho webu. Kliknutím na možnost „Povolit vše“ s tím souhlasíte. Předvolby můžete spravovat tlačítkem Nastavení soukromí. Svůj souhlas můžete kdykoli odvolat.