Jak jsem si nenásilně změnil orientaci

Nic pikantního nečekejte, ale důvodů, proč jsem náhle změnil orientaci a začal se zajímat o nové hradní věže je několik.

Pytel, který se s rozhlednami roztrhl v posledních deseti letech, totiž někdo koncem roku 2015 velmi dobře zalátal, takže za poslední dva roky se z něho vysypalo pouze po pěti nových rozhlednách.  Na jednu stranu jsem si říkal, jak je to krásné, že už se nemusím lopotit dvacetkrát za rok za novými rozhlednami po celé naší vlasti, ale vzápětí jsem si uvědomil, že tímto čtvrtinovým tempem asi za chvíli výtvarně zakrním. A abych tomu předešel, začal jsem za dlouhých zimních večerů, respektive dnů, překreslovat stávající obrázky, které jsem kdysi vytvořil. To mě ale uspokojilo jen částečně a tak jsem přemýšlel, jak dál. Volba padla právě na hradní věže. Některé už jsem měl zpracované a dokonce vyšly i v knize 333 výletů pro rozhlednách Čech, Moravy a Slezska. Ale najednou jsem si nedokázal zdůvodnit, proč jsem tam tenkrát zařadil třeba hrad Choustník, Šelmberk či Doubravku, stejně jako kdysi ing. Nouza, autor několika publikací o rozhlednách, ale třeba také Radyni, Helfenburk či Hasištejn, ale naopak na takové klenoty, jako je například Bouzov, Helfštýn či Loket tam místo nezbylo! Navíc výhledy z cimbuří některých hradů mnohdy předčí výhledy i z té nejdokonalejší rozhledny. Kdo navštívil Hazmburk, Bezděz či Trosky mně jistě dá za pravdu, že po výstupu na věž a pohledu do krajiny mu úžasem spadla brada a málem se posadil na zadek! Otevřel jsem si tedy internet a začal se pídit po dalších vhodných objektech, které by stálo za to zmapovat. A docela mě překvapilo, kolik vhodných adeptů se najednou vyrojilo! Podle předběžných propočtů jsem našel téměř sedmdesát kousků. Už v zimě jsem si je začal podle dostupných fotografií postupně kreslit, abych je pak v létě mohl bez zábran objíždět na kole.

Ale po dlouhé zimě se mně do cesty postavilo hned několik překážek. Nejprve to bylo počasí. Začátek jara letos jaro vůbec nepřipomínal. Nízké teploty a zatažená obloha provázely téměř celý březen a duben.  Ani máj nebyl o nic pozitivnější. Když se v červnu konečně vyčasilo, skoro bych řekl, že na cestování až moc, přišla další rána. Na chatě, kde trávíme skoro veškerý letní čas, se mně při luxování auta náhle zajiskřilo z vysavače a já jsem vyhodil jističe nejenom v celé chatě, ale i v hlavním sloupku u elektroměru. Po nahození elektrika sice neochotně naskočila, ale po pár hodinách jsme byli definitivně bez šťávy. To si pak teprve člověk uvědomí, jak je na tomto neviditelném příteli závislý! Se sousedem – elektrikářem jsme se vydali závadu vyhledat, ale zjištění bylo dosti skličující. Zřejmě se nám v jedné ze spojek v zemi kabel přepálil. Musel jsem tedy odhalit zakopaný kabel, což nebylo vůbec jednoduché, protože jsem na centimetr přesně nevěděl, kam jsme ho před čtyřiceti lety zahrabali. Po intenzivním celodenním kopání jsem ho našel, ale teď zbývalo najít tu zatracenou spojku. I tu jsem během dalšího dne objevil, ale zjistili jsme, že v ní problém vůbec nebyl! Nebudu čtenáře dále zbytečně otravovat nezáživnými detaily. Nakonec to vše dopadlo tak, že jsem vykopal 25 metrů souběžné rýhy v kamenité půdě, nový kabel do ní položil a na koncích jsme ho odborně opět sespojkovali. Tato nevšední zábava mně zabrala půlku nádherného měsíce června, zrovna v období, kdy počasí bylo více než fotogenické.

Teprve koncem měsíce jsem začal trochu žít. Se svým cyklotýmem Starnako jsem absolvoval dopředu dlouho plánovaný týdenní pobyt v Rejštejně u Otavy. Nejbližší hrady v dosahu byly Kašperk a Rabí, ale ty jsem stačil zmapovat již v loňském roce. Navíc naše horská kola byla připravena objevovat krásy centrální Šumavy, takže z hradů opět sešlo.

Začátkem července jsem se Starnakem absolvoval další plánovaný týdenní pobyt, tentokráte v Mnichově Hradišti. To ovšem bylo úplně jiné kafe! Ještě před odjezdem jsem si vymínil, že tentokrát se bude jezdit podle mých not.  A tak hned při nájezdu do cíle našeho pobytu, jsme za Prahou odbočili na lešením zakrytý hrad Jenštejn. A také další den jsem kul železo, dokud bylo žhavé. Následovala vyjížďka na rozhlednu Čížovka a dále na hrad Kost, kde ale rozhledna bohužel není. Odtud jsme se přesunuli na Trosky a nakonec jsem si vyjel ještě na Frýdštejn. Abych udržel tým v neustálém tempu, v rychlém sledu jsme dobyli také hrady Bezděz a Kokořín a také, jen tak bokem, jsme si zajeli do Jablonného v Podještědí, kde je z odsvěceného kostela udělaná docela luxusní rozhledna. Poněvadž tento týden jsme absolvovali na silničních karbonech a v nášlapných tretrách, s nimiž je problém si odskočit i od stolu na záchod, moje dobývání hradů probíhalo poněkud nekonvenčně. Přijeli jsme pod hrad, kde zpravidla byla otevřená nějaká hospoda. Tým se spokojeně rozvalil pod slunečníky a jistil mě od piva, kdežto já se vyzul z treter a bos jsem vyrazil na zteč. Tímto stylem jsem zdolal jak Trosky, tak i Bezděz.  A neskromně musím prohlásit, že cestou jsem ještě stihnul předběhnout i všechny ostatní obuté turisty! Na Kokořín a Frýdštejn se mně dokonce podařilo dojet až před hradní bránu, ale na věž jsem z bezpečnostních důvodu šlapal stejně naboso.

Veliké štěstí bylo, že na všech těchto hradech byla prohlídka věže možná i bez průvodce mimo jakýkoliv prohlídkový okruh, takže jsem svojí hbitostí nikdy nepřipustil, aby se členové Starnaka při čekání zbytečně moc nezavodnili, respektive „nezapivnili“. Přeci jenom se jezdilo podle mého itineráře a já jsem za ně cítil určitou morální a také hmotnou odpovědnost!

Začátek léta se tedy konečně vyvedl podle mých představ a přede mnou se otevřela ještě druhá polovina prázdnin a hlavně můj nejoblíbenější čas na cestování – měsíce září a říjen.

 

 

 

 

 

 

 

Jedna odpověď na Jak jsem si nenásilně změnil orientaci

  1. Lokomoto. napsal:

    To jsou kecy.Zdaleka jsi neobjel všechny.Škoda,obrázky se mi líbily.Ještě můžeš obcházet kostely,radnice,komíny a hory,tam se taky dá rozhlížet.S pozdravem Lokomoto.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *