Poslušně hlásím, že mám konečně splněno!

Název tohoto článku jsem pracně vymýšlel. Teprve po dlouhé době mě napadla právě tato hovadina, kterými se proslavil všem dobře známý voják Švejk. Ten, jak všichni víme, byl také zdatný cestovatel, který byl schopen putovat z Tábora do Českých Budějovic několik dnů. K jeho cti ovšem nutno podotknout, že při tom navštívil plno „pozoruhodných“ míst stejně, jako když se do cestování pustím já.

Letošní léto, včetně celého září, bylo mimořádně zdařilé. Příjemné letní teploty hodně přes dvacet stupňů však náhle skončily hned první říjnový víkend. Já jsem si léta patřičně užíval na kole s kamarády, ale cestovat v tom horku vlakem se mně nějak moc nechtělo. Tak se stalo, že moje pravidelné dohánění nových rozhleden se posunulo až na říjen. Jenomže oč bylo září teplejší, o to byl říjen chladnější a deštivější a já jsem výlety na Moravu stále odkládal. Teprve koncem měsíce se počasí trochu umoudřilo a tak jsem se konečně rozhoupal rozjet akci jižní Morava. Potřeboval jsem zmáknout čtyři rozhledny – Lebedov u Těšánek, Holý vrch u Strážnice, Mokrou u Brna a když už se budu pohybovat v jihomoravské metropoli, tak konečně zdolat i rekonstruovaný Kamenný vrch, kterému jsem se stále vyhýbal. Dlouho jsem zvažoval dvě možnosti. Buď jet na každou rozhlednu zvlášť, takzvaně na otočku nebo si zajistit jeden nocleh a zvládnout všechny čtyři stavby během dvou dnů. Po dlouhém přemýšlení jsem využil o něco teplejšího počasí panujícího pouze na jihu Moravy a v neděli večer jsem si telefonicky zajistil nocleh ve Strážnici. Vzhledem k pokročilé mimosezonní době to naštěstí nebyl vůbec žádný problém.

V pondělí jsem se probudil už ve tři hodiny ráno vyspalý a odhodlaný. Vlak mě odjížděl ale až v pět a tak jsem v poklidu stihnul veškerou potřebnou péči, včetně zabalení svačiny. Dvanáctiminutový přestup v Praze proběhl také bez problémů a já jsem konečně mohl v deset hodin nastoupit „do stopy“ v Hulíně. Moje první cesta vedla proti silnému protivětru přes Kroměříž do Zdounek a dále do Těšánek, kde jsem uprostřed obce odbočil doprava a zdolal příkré stoupání na již dobře známou rozhlednu Zdenička. Odtud jsem sjel z kopce na níže položenou novou rozhledničku Lebedov. Vzhledem k převýšení, respektive přenížení, jsem předpokládal, že jsem za pár minut na místě. Opak byl pravdou! Kopec jsem sice v pohodě sjel až k potoku, ale k rozhledně mně odtud zbývalo vystoupat neskutečně strmý vršek. Měřil zhruba 200 metrů, ale kdyby zde stál lyžařský vlek, vůbec bych se nedivil! Takže nezbylo nic jiného než nepopulární tlačink. Sjezd jsem si pak náležitě vychutnal a pospíchal jsem na další rozhlednu. Ta však ležela až na konci mojí dnešní pouti, na hřebenech Bílých Karpat za Strážnicí. Nejkratší cestou bylo překonání Chřibů přes samotu Bunč. Lehce se to napíše, ale hůř provede. Již jsem tady jel několikrát a vždy jsem toho měl plné zuby. Ani dnešek nebyl výjimkou, ale omluvenky se nepřijímaly, musel jsem se zatnout a šlapat. Ve sjezdu do Starého Města jsem se ještě na chvilku zastavil u nově navýšené rozhledny Modrá a u starého dobrého Šrotíku. Obě stojí totiž přímo u silnice, takže jsem nikam ani zajíždět nemusel. Slovácko mě přivítalo pro tuto oblast typicky slunným a teplým podnebím, takže moje cesta proti silnému protivětru byla alespoň trochu příjemnější. Z lehké letargie mě na silně frekventované silnici do Bzence vyrušil bezohledný řidič kamionu, který, i když proti němu jel jiný náklaďák, mě začal předjíždět a aby se s protijedoucím vozidlem nestřetnul, vyseknul mně takovou myšku, že kdybych nesjel do pangejtu, už jsem tyto články zřejmě nemusel nikdy psát! Poslušně hlásím, že tak blbé hovado jsem v životě ještě neviděl! Ani espézetku jsem si v tom kalupu nestačil přečíst. Ještě dlouho se mně třásly ruce a raději jsem pak před Bzencem použil souběžnou cyklostezku, což kvůli rychlejšímu přesunu zpravidla nedělám. Ve Strážnici jsem vyhledal penzion, ale protože pan domácí byl ještě v práci, rozhodl jsem se ještě před ubytováním zdolat nedalekou rozhlednu Holý vrch. To ale znamenalo bez jídla dojet proti silnému větru do pět kilometrů vzdáleného Radějova. Protože jsem nějak minul přístupovou cestu, nezbylo mně nic horšího, než vytlačit kolo do příkrého svahu po zanedbané pastvině až na vrchol. Ten mě sice přivítal bouřlivým větrem, zato krásným západem slunce s nádhernými výhledy po Bílých Karpatech. Zpáteční cestu jsem už trefil bez problémů a za pár minut, konečně poprvé během dnešního dne tlačen silným větrem do zad, jsem přistál ve Strážnici. Protože jsem sebou navíc vezl jenom kartáček na zuby, pantofle a tričko na spaní, rozhodl jsem se prozkoumat i nejbližší hospodu, abych v cyklistických tretrách nemusel vandrovat po celém městě. Nejblíže se jevil Slovácký šenk, pouhých pět set metrů od mého přechodného bydliště. Teplá jídla sice nevařili, ale zato byl na lístku široký výběr studených hospodských „specialit“, jako jsou utopece, tlačenka, hermelín a dokonce i nadstandardní opečená klobáska. Se slovy „Za chvíli mě tu zase máte“ jsem se konečně dojel ubytovat. Přestože penzion ještě nebyl zcela dostavěný, na mě tu čekal nádherný pokojík s příslušenstvím a skvělé přijetí samotným majitelem. Po dvou slivovičkách na uvítanou se mně zamotala hlava a podlomila kolena a tak další vítání jsem rázně přerušil! Kromě malé svačiny ve vlaku, někde kolem Pardubic, jsem totiž nic nepolknul a tak jsem raději pospíchal na zamluvenou večeři. Servírka mě však k mému velkému překvapení nevítala jako před chvíli s úsměvem, nýbrž s údivem a žalostně sepnutýma rukama. „Zastřelili snad arcivévodu? Vždyť to jsem přeci já, co se těší na vaši skvělou klobásku. Snědla ji snad hladová marškumpačka?“ „Ne, ne, klobásek máme dost, ale chleba nám došel!“ Tak to byla tedy rána, se kterou jsem absolutně nepočítal. Samotný chleba zapíjený pivem, to není tak zlá kombinace. Ale klobásku bez chleba, to nedám! „A nešlo by tento handicap něčím nahradit?“ „Máme pouze Strážnické brambůrky. Dokonce dva druhy“, hlásí hrdě servírka. Tak sem s nimi, nejprve objednávám česnekové, pak teprve paprikové.  A k tomu zapíjím dobře vychlazenou „zrzavou limonádou“! Co víc si po devadesátikilometrové cestě přát! Po jednadvacáté hodině jsem tuhý jako štolverk!

Zato ráno nemohu dospat a probouzím se ještě za šera. Vítr ani přes noc nezaslábnul a tak mě dnes bude čekat opět podobný očistec, jako včera. Vydatně snídám štrůdl, ke kterému jsem si uvařil kýbl čaje. S tím musím vydržet minimálně do oběda. Po stejné silnici, jako jsem včera přijel, se po osmé přesouvám do Bzence. Ale ouvej! Rekonstruovaná cesta je na jednom místě čerstvě pokryta nezanedbatelnou vrstvou cementu a já pomaloučku projíždím touto hmotou, která se chová jako voda a zastříkává mně nejen celé kolo, ale i moje nohy. Při čekání na vlak si celý bicykl raději polévám vodou, abych ten beton pak doma nemusel odsekávat majzlíkem. Ve vlaku do Slavkova mně radost kazí olověná obloha a vzápětí i jemný déšť. Následný přesun do obce Morká – Horákov je proto značně uplakaný a já ani nevím, do které obce to vlastně jedu. Rozhlednu jsem nakonec objevil na nejvyšším místě obce Mokrá. To si už budu velice dobře pamatovat, protože je skutečně vlhko. Dlouho se nezdržuji a rychle se přemisťuji do nedalekého Brna. Když si přijíždím ke známému komínu Komec pro razítko, obloha se roztrhala a mě přivítalo konečně sluníčko. Tím pádem je rozhodnuto, dojedu ještě na rekonstruovanou rozhlednu Kamenný vrch. V hlavě ji mám zanesenou někde nad výstavištěm a tak se po známé cestě přemisťuji podél řeky Svratky a nejbližší strmou cestou stoupám vzhůru. Značení nikde nevidím a tak se ptám místních obyvatel. Ti buď neví a nebo mě posílají do ještě většího kopce. Dostávám se na vrcholovou skalku, z níž je sice fantastický výhled na Brno, ale rozhledna nikde. Z bloudění mě vysvobodí až „přítel na telefonu“, který mě bohužel posílá zase z kopce dolů k řece a znovu do sousedního protisvahu. Nekonečným stoupáním dojíždím na Myslivnu, odkud je to k rozhledně již jen pár stovek metrů z kopce. Dělám si další pomyslný zářez a hbitě sjíždím po krásné asfaltce po kraji Kohoutovic do Pisárek zase k řece a pak nejkratší cestou na nádraží. Kupuji honem bagetu a pivo na cestu, ale hlad a žízeň je mnohem silnější, takže vše zhltnu ještě před příjezdem vlaku.

Spokojeně uveleben v pohodlném sedadle se přes Prahu dopravuji konečně domů. Plán jsem beze zbytku splnil a jsem obohacen o čtyři nové objekty. Zato při pohledu na rafičku osobní váhy jsem zjistil ochuzení o celé čtyři kilogramy! Jedna nová rozhledna – kilo váhy dole! Tak tomu já říkám přímá úměra!

K úplné spokojenosti mě v následujícím měsíci ještě čekala návštěva rozhledny v Brodku u Přerova a vyhlídkové věže na letišti v Mladé Boleslavi, kam už ale docházím od vlaku pěšky. Poslední skalp získávám začátkem listopadu v Rapotíně u Šumperka, kam jsem pozván na besedu o rozhlednách. Následující den pak s panem starostou dobývám zcela netradičně autem i fungl novou rozhlednu Bukovka.

Tím se okruh uzavřel a já, snad poprvé v životě, mám splněno! Ale není to paradoxně mojí zvýšenou aktivitou, nýbrž neobvykle nízkým stavebním ruchem v roce 2016. Letos spatřilo světlo světa totiž pouze šest nových staveb. Oproti předchozím letům, kdy počet otevřených rozhleden běžně činil i přes dvacet, je to beze sporu ústup ze slávy. Doufejme, že je to jen přechodný jev a že i v následujících letech se dočkáme alespoň deseti nových věží! Již ten příští má v tomto ohledu dost dobře nakročeno. Ve fázi rozestavěnosti je rozhledna Milena u Orlické přehrady, kovová vestavba do věže hradu Lichnice v Železných horách či seriozní projekt věže Kopaninka v Repechách.  A konečně snad také dojde ke kolaudaci již několik let rozestavěné rozhledny Čížovka u Kněžmostu.

 

Jedna odpověď na Poslušně hlásím, že mám konečně splněno!

  1. Andrea napsal:

    Hezky napsáno :-), snad jen ke konci – osobně jsem opravdu velký příznivec rozhleden a žádnou nevynechám, ale myslím, že rozhleden je už opravdu dost a některé jsou až zbytečné (třeba zrovna zmíněný Lebedov…) a tak se závěrem úplně nesouhlasím. Lepší méně a kvalitně než více a všude…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *