Únor bílý, z hradů šílím!

Nikdy bych si nepomyslel, že v únoru, měsíci hladu, bídy a nedostatku, budu tak aktivní a pokořím tolik hradů za sebou. Můj dluh na přelomu roku činil ještě deset objektů a právě v únoru jsem usoudil, že je ta nejvhodnější doba k jeho zamáznutí!

Protože však v tomto na turistiku nevlídném čase spí hrady svým dlouhým zimním spánkem, nezbývalo mně nic jiného, než oslovit zainteresované zaměstnance nebo přímo kastelány hradů, vysvětlit jim svoji neradostnou situaci s blížícím se termínem uzávěrky a domluvit si s nimi na hradě schůzku. Byl jsem velice příjemně překvapen, jak to v některých případech bylo nakonec snadné.

Začal jsem v Soběslavi, kde hradní věž je součástí moderní knihovny. Tam s návštěvou nebyl žádný problém, protože knihovna je otevřena kromě pondělků každý den a do věže stačí z tepla místnosti odemknout pouze jedny uzavřené dveře.

Hned druhý den jsem se vypravil do Kolína na Práchovnu. Tam už jsem předpokládal určitý zádrhel, zvláště když jsem si přečetl, že vstup na věž je možný pouze první a třetí pátek v měsíci a to ještě od 14.30 do 16.30 hodin. Větší skupinky si ale mohou domluvit návštěvu i mimo uvedenou otevírací dobu. Já jsem však byl ve skupince bohužel sám, ale přesto, povzbuzen úspěchem předchozího dne, jsem si věřil. Marně, na věž jsem vpuštěn nebyl, ale nechal jsem si o výhledech z jejího ochozu alespoň fundovaně vyprávět.

Třetí den vyrážím na sever. Cílovou destinací je Krupka u Teplic. Zde žádná úskalí nečekám, protože věž hradu je volně přístupná po celý rok. Oč víc jsem si fandil, o to větší bylo moje překvapení, když jsem přijel na místo. Hrad obepínaly policejní pásky se zákazem vstupu, a když jsem se přiblížil blíž, zjistil jsem, že celá východní část věže byla sesuta na schodiště a ještě k tomu zdemolovala část zábradlí. Vzhledem k tomu, že jsem přijel s „vyšším posláním“, musel jsem zákonitě tyto nepříjemnosti ignorovat a po sutinách jsem se vydrápal nahoru. Ale stálo to za to, i když výhledy na pásmo bývalých sopek Českého středohoří proti nízko položenému slunci nebyly zrovna fotogenické. Uff! Tak tohle bylo docela na hraně!

Následující den vstávám už ve čtyři a v 5 hodin odjíždím rychlíkem na opačnou stranu republiky do Horní Lidče, kde přesedám na osobák do Brumova. Tady už mě na hradě vítá samotný pan kastelán, s nímž jsem si předem domluvil prohlídku. Jsem moc rád, že to dnes klaplo, protože ujet 982 kilometrů vlakem a narazit na zamčenou bránu bych pravděpodobně nerozdýchal! Když jsem u těch kilometrů, za předchozí čtyři dny to dělalo solidních 2078 kilometrů. Cestování jsem si zase na pár dní pořádně znechutil!

Ale protože počasí docela přálo, nebylo s dalším výletem nač otálet. Hned příští týden jsem se naslepo vypravil do Hrádku nad Nisou, s tím, že zajdu do íčka a tam zjistím potřebné údaje a pak se projdu kolem zavřeného hradu a prozkoumám všechny přístupové cesty. Do Hrádku jsem nakonec dost kostrbatě přes Prahu, Turnov a Liberec se třemi přestupy a čtyřmi vlaky skutečně dojel. Překvapení na mě čekalo v informačním centru. Ochotná paní informátorka mně totiž domluvila schůzku s paní kastelánkou přímo na hradě. Takže jsem nemusel stepovat před hradbami, ale byl jsem vpuštěn dovnitř! Tak toto byl snad zatím můj nejcennější skalp, protože čekat na začátek otevírací doby skoro dva měsíce by zkrátka nešlo.

Protože druhý den se mně ve 4 hodiny zrovna dvakrát moc vstávat nechtělo, dávám si pauzu, ale hned následující den jsem si přivstal a vydávám se přes Žďár nad Sázavou do obce Nedvědice, kde mě pro změnu čeká pan starosta a odváží mě na hrad. A dokonce jsme si spolu projeli obě přístupové cesty. Na hrad to tentokráte nevyšlo, přesto jsem byl docela spokojen, protože jsem vše potřebné zjistil z výkladu pana starosty a také pochůzkou na místě.

Tento týden jsem projel slabých 1200 kilometrů, ale číslo jsem chtěl ještě následující den zaokrouhlit směrem nahoru cestou do Kaplice, kde na mě měl čekat kastelán tvrze Tichá, ale husté ranní sněžení mě od tohoto úmyslu odradilo. Inu, není každý den posvícení. Vždyť je únor a ten by měl být přeci ještě na sněhu!

Přestože únorové počasí je letos skutečně zimní, mně nezbývá, než se vypravit na velice vzdálený hrad Lukov vlakem. Původně jsem chtěl jet do Hulína rychlíkem a tam přesednout na kolo. Protože, jak o sobě odjakživa prohlašuji, jsem teplý a suchý jezdec, dostál jsem svému slovu i nyní a kolo nechávám viset na háku. Vstávám už ve dvě hodiny ráno, i když budíka jsem měl nařízeného až na třetí!? Ve 4 hodiny už sedím v rychlíku do Prahy, kde jsem přestoupil na další rychlík do Olomouce, odtud na další do Otrokovic a nakonec na osobák do Zlína. Autobus mě pak dovezl do stejnojmenné obce, odkud jsem už konečně použil svoje nohy a vydal se zasněženou krajinou ke hradu. Věž, jak jsem na místě zjistil, je celoročně volně přístupná. Přesto jsem v této jinak liduprázdné končině uvítal hřejivé lidské slovo a pár cenných informací od členů Spolku přátel hradu Lukova, se kterými jsem se zde setkal. A protože i zpáteční spojení proběhlo bez problémů, mohl jsem večer po dojezdu bilancovat dnešní celkem povedený den.  Autobusem jsem najel zcela zanedbatelných 22 kilometrů, zato vlakem to dělalo rovných 848 kilometrů! A taky jsem se trochu prošel, ale s těmi dvěma kilometry na hrad a dvěma kilometry zpátky bych se nejraději ani nechlubil.

Tak a teď už mně zbývá jen tvrz Tichá u Dolního Dvořiště a věž Šlikovka nad Jáchymovem! Není to daleko, slunce svítí od rána do večera, zato teploty po ránu padají ke dvacítce a ani přes den se nedostanou z červených čísel! Nedá se nic dělat, v osm hodin vyrážím na poslední vlakový výlet do Budějovic, kde přestupuji na vlak do Kaplice. Tam už na mě čeká jednatel spolku Hradů na Malši a svým autem mě nezištně odváží na tvrz do Tiché, což je malá osada pár kilometrů od rakouských hranic. Po provizorním schodišti stoupáme pod provizorní střechu, na které leží vrstva sněhu. Kdo by to začátkem března tušil! Dozvídám se plno zajímavostí o smělých plánech a příslib, že v roce 2021 by mělo být hotovo. Kamenná hranolová věž má být navýšena dřevěnou nástavbou s výhledem téměř o dalších deset metrů.

Následující den mám od samého rána tak trochu slavnostní pocit. Čeká mě totiž poslední zářez na pomyslné pažbě. Protože do Jáchymova už dávno vlak nejezdí, vydávám se na výlet s kamarádem netradičně autem. V Jáchymově jsme přijati v informačním centru ochotnou paní vedoucí a s ní se pak vydáváme zasněženou krajinou na vysoko nad městem postavený hrad Freudenstein a jednu z jeho věží –  Šlikovku. Přestože je nádherné slunečné počasí a azuro, teploměr se krčí opět hluboko pod desítkou a v ledovém větru je problémem i focení. Prsty mně mrznou a neposlouchají a po chvíli odmítá poslušnost i můj fotoaparát. Ale nakonec se vše povedlo a my můžeme po hodince pobytu spokojeně odjet k domovu.

Protože ještě nemáme dost té „sibiře“, chceme cestu do Plzně využít ke krátké zastávce v Bochově a zkontrolovat hrad Hartenštejn. Ve Varech odbočujeme po nové panorámce na silnici do Prahy a pár kilometrů za lázněmi se necháváme zlákat k návštěvě známou zříceninou v Andělské hoře. Přiznám se bez mučení, že jsem na ní ještě nikdy v životě nebyl! Vždy jsem jel pouze na kole okolo, ale v cyklistických tretrách jsem nechtěl riskovat náročný výstup. Po úzkém namrzlém chodníku stoupáme vzhůru ke hradu, kde nás na nejvyšším bodě, bývalé obytné věži Donjon, zaskočí nově postavené kovové točité schodiště, vedoucí na masivní vyhlídkovou plošinu. Tak to je dnes určitě největší bomba! Musím zjistit, zda se zde klube další hradní rozhledna nebo se jedná jen o provizorní podestu, sloužící zedníkům při dostavbě pobořeného zdiva! Tím pádem si uvědomuji, že platí-li bod A, já nebudu mít asi nikdy splněno! Jak jsem kdysi prohlásil, hrady nejsou rozhledny, hrady jsou jednou provždy uzavřená kapitola! Jak šeredně jsem se mýlil! Nic z toho, jak jsem se mohl přesvědčit například na Švihově, Lukově a nakonec i zde, neplatí! Musím vše ještě jednou znovu dokonale prověřit! Nedá se nic dělat, jede se nanovo!

Ještě včera jsem si myslel, že moje anabáze po přístupných věžích našich hradů je tímto u konce. Začal jsem v září 2016 a dnes, první březnový den roku 2018, jsem plánoval otevírat šampaňské na oslavu. Na objetí šedesáti hradů jsem potřeboval 17 měsíců. Těch zbylých deset hradů jsem totiž zvládl již dříve v rámci objíždění klasických rozhleden. Moje náročné putování neprobíhalo plynule, nýbrž ve vlnách. Byly doby, kdy jsem dlouhých osm měsíců abstinoval a naopak o prázdninách jsem zvládnul navštívit 33 objektů. Přesto si myslím, že kdybych si svoji práci lépe rozvrhl, hlavně na jarní měsíce, mohl jsem si cesty v teple víc užívat a nemusel jsem teď, na poslední chvíli, v mrazu a sněhu zbytečně šturmovat!

2 odpovědí na Únor bílý, z hradů šílím!

  1. Laxík napsal:

    Ahoj Jirko,
    nedá mi to a přesto, že se v poslední době vídáme častěji, než obvykle, alespoň tímto způsobem bych Ti chtěl pogratulovat ke zdolání všech určených objektů a popřát hodně zdraví a elánu při zdolávání dalších cílů.
    Laxík

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *