Když se spoje podaří
Tak se nám letošní velmi povedené léto pomalu překlápí do toho babího a to je doba mojí zvýšené aktivity. Během roku nám opět přibylo několik nových rozhleden a navíc mně ještě zůstaly nějaké hříchy z loňského roku, kdy plno objektů bylo otevřeno na podzim a já jsem je už nestihl navštívit. V létě jsem měl plno jiných aktivit a na rozhledny jsem trochu zanevřel. Přesto se mně podařilo zmapovat několik objektů na jihu (Mařenka, U Jakuba), na severu (Maják Járy Cimrmana) a také na domácí půdě (Břasy).
Teď jsem se ale rozhodl navštívit roční rozhlednu ve Spešově na blanensku. Samozřejmě vlakem, jak jinak. Problém byl v tom, že přípoje z Plzně do Brna v Praze prakticky neexistují. Posuďte sami. Příjezd rychlíku z Plzně je například v 7.44 a odjezd rychlíku na Brno v 7.47! Opačným směrem je to ještě horší, protože vlaky na Plzeň odjíždějí v ten samý čas, jako přijíždí vlaky z Brna! Přesto jsem chtěl zkusit štěstí, ale pro případ nezdaru jsem měl vymyšlené ještě trasy do Olomouce nebo Mladé Boleslavi (rozhleden opravdu přibylo!).
Když jsme ze Smíchova odjížděli pouze s minutovým zpožděním, rozhodl jsem se, že to zkusím. Zašel jsem za vlakvedoucím aby mně přichystal kolo a v 7.45 jsem s ním uháněl do podchodu. První nástupiště nic, ale na druhém kmitaly číslice 7.47 rychlíku 867 Slavkov. Vřítil jsem se na peron plnou silou právě v době pravidelného odjezdu a kolo se mně skutečně podařilo do služebního vozu naložit!
To, že jsme cestou nabrali 30 minut zpoždění, mně moc netrápilo, protože na zdolání asi deset kilometrů vzdálené rozhledny z Blanska jsem stále měl celé dvě hodiny.
Čas jsem ale začal počítat při zpáteční cestě. Chtěl jsem se pokusit o nemožné a v případě příjezdu s náskokem, což se někdy stává, stihnout vlak domů a nemuset tak čekat v Praze celou hodinu. Z Blanska jsme odjížděli s minutou, ve Svitavách jsme čekáním na přípojný vlak nabrali dalších sedm a tak jsem začínal být klidný. To už se nemůže povést! Ale na koridoru z České Třebové do Pardubic se karta začala obracet. V městě perníku jsme zpoždění stáhli už zase na pět minut a v Kolíně dokonce na tři. Z úplného klidu mně pak v Libni vyvedl minutový náskok! A proces záchrany se opět začal rozjíždět. Došel jsem za vlakvedoucím, abych si připravil kolo k výsadku, a když jsme ani v tunelu u vjezdu nezastavili, začínal jsem věřit v úspěch! Ten se skutečně dostavil. Zastavili jsme opravdu s minutovým náskokem v 16.14 a já jsem se pokusil i s kolem dosprintovat na vedlejší kolej, kde kmitaly číslice 16.15 mého vlaku na Plzeň!
Ve čtvrt na pět skutečně sedím v jedoucím rychlíku! Pak, že se zázraky dějí jenom v pohádkách! Ale domnívám se, že by si tak velká města naší vlasti zasloužila trochu důstojnější spojení, abychom se na ty zázraky nemuseli stále spoléhat!