Bláznivá jarní dekáda

Letos na jaře jsem měl jedinečnou příležitost poznat na vlastní kůži, jak to vypadá, když někomu začíná hořet koudel u zadku. Ve zkratce se vše pokusím vysvětlit. Termín předání rukopisů, včetně obrázků pro novou knížku o rozhlednách, byl po vzájemné dohodě s vydavatelstvím Cykloknihy stanoven na konec dubna. Mně ale v půlce měsíce stále ještě chybělo zmapovat deset nových rozhleden, převážně na Moravě. K tomu jsem chtěl využít pár dní volna a především také dlouho dopředu nahlášenou týdenní dovolenou.

Ještě pár dní předtím se 11. dubna vydávám z Plzně rychlíkem do Hořovic, odkud na kole překonávám hřebeny Brd a přes Dobříš a Chotilsko zdolávám rozhlednu Besedná. Je to moje první letošní dlouhá štreka. Cestu tam jsem s větrem v zádech zvládnul skoro na jedničku. Navíc jsem si ještě odskočil na nedaleký Veselý vrch u Mokrska, ale manko v natočených kilometrech se plně projevuje při zpáteční cestě. Ve stoupání na Brdy už na mě zcela doléhá hladová krize a tak před rozhodujícím stoupáním dokonce slézám z kola a odpočívám! V sezoně zcela nevídaný jev. Projíždím Hostomicemi a v Lochovicích musím opět na lavičce odpočívat. Odtud jsem měl namířeno opět na rychlík do Hořovic, ale po poradě s mapou zjišťuji, že na opačnou stranu do Zdic je to o pár stovek metrů méně, navíc po proudu říčky Litavky a ještě ke všemu s větrem v zádech! A tyto zdánlivé maličkosti rozhodly, že se vydávám rychlíku v ústrety. Nakoupit v sobotu odpoledne ve Zdicích u nádraží nějaké sladkosti je docela problém, ale nakonec jsem ho vyřešil. Ve vlaku se rychle musím posilnit, protože za pár minut už vystupuji v Rokycanech a na kole dojíždím do deset kilometrů vzdálené chaty u Šťáhlav. Z hladové krize mě ale dvě sladké čokoládové tyčinky stejně nedostaly a tak přijíždím absolutně vyčerpán! Stodvacet kilometrů bylo zkrátka nad moje síly! Dnes to byl vysoce zvednutý varovný prst a je mně jasné, že za 5 dnů už budu muset být ve „figuře“, jinak je mapování nových rozhleden vážně ohroženo!

Po dvou dvanáctkách – myslím tím odpracované hodiny, nikoliv piva – sedám 16. dubna v Plzni v sedm hodin do rychlíku do Prahy a dále do České Třebové. Cílem první výpravy je rozhledna Mariánka. Výrazným stoupáním se přes Skuhrov vyhoupnu na hřeben, odkud vzápětí sjíždím do Lanškrouna. Odtud pokračuji do Horní Čermné. Přes novou rozhlednu pak sjíždím do Horního Třešňovce a opět přes Lanškroun po padesáti kilometrech končím v České Třebové. Dnes už to byla brnkačka a navíc jsem si ve vlaku dokonale odpočinul.

Druhý den mě opět čeká dvanáctka, ale už 18. dubna sedím v šest hodin ráno v rychlíku do Prahy odkud pokračuji dále do Břeclavi. Jižní Morava mě tentokráte přivítala velice nízko položenou šedivou oblohou, silným větrem a teplotou kolem 12 stupňů! Krátce po poledni se vydávám do nerovného souboje s vrtochy počasí. Dešti jsem se sice vyhnul, ale žádná pohoda z dnešní vyjížďky se nedostavuje. Naštěstí do Mikulčic to zase není až tak daleko. Kromě nové rozhledny si se zájmem prohlédnu vykopávky slovanského sídliště a za hodinu už odjíždím směrem na Prušánky a přes Velké Bílovice se proti větru pomalu posunuji do Velkých Pavlovic. Automaticky zajíždím do známého penzionu, kde jsem dříve strávil už několik nocí, ale ouha, celý penzion je beznadějně vyprodaný. Ve městě totiž probíhají slavnosti Modré Hory a všechny ubytovací kapacity jsou proto bez výjimky obsazeny. Přiznám se, že s touto variantou jsem v dubnu nepočítal a tak se musím bleskově rozhodnout pro nějaké schůdné řešení. Po šestnácté hodině už tolik možností není a proto jedu zkusit štěstí do nedalekého Zaječí. Uprostřed obce mě před hotelem láká velká tabule na volné pokoje za pětistovku. Přesto zkouším nějaké levnější varianty v penzionech, ale ani tady se nechytám. Další dva hotely jsou sice poloprázdné, ale ubytování od 750 korun rozhodně nehodlám akceptovat. Nezbývá, než se tedy honem vrátit zpět k tomu prvnímu a dále už moc nespekulovat. Volný čas do večeře využívám ještě k návštěvě nedalekých rozhleden Maják na Přítlucké hoře a Dalibor nad známým vinařstvím U Kapličky a zaokrouhluji tak dnešní dávku kilometrů na 65. Po večeři se vracím na pokoj, který za tu cenu ani není vybaven televizorem a proto se vůbec nestydím kolem 21. hodiny zalehnout a dohonit tak spánkový deficit.

Ráno vstávám v sedm hodin a bez snídaně se vydávám velice chladným ránem na nádraží, odkud po osmé hodině popojíždím do Brna, abych prozkoumal nedaleký Komec. Jedná se skutečně o komín bývalé teplárny, který je přestavěn na rozhlednu. Kotelna pak slouží jako sportovní centrum s vnější i vnitřní lezeckou stěnou. Bohužel jsem ale přijel moc brzy, otevírá se až v deset, ale to už zase sedím v osobáku do Blanska. Odtud se vydávám přes známou Černou Horu do Žernovníku za další rozhlednou. Necelý kilometr před obcí mě překvapí tak příkré stoupání, že mám dojem, jako bych se znenadání ocitl někde na horách. Po zmapování fungl nové rozhledny si za odměnu dopřeji jedno orosené a už kvapně svištím do Blanska na rychlík do Prahy a dále do Plzně.

Druhý den ráno už se mně ani moc nechce vylézat z teplé postele, ale jinou možnost nemám. Tentokrát vyrážím v 6 hodin přes Prahu až do Hranic na Moravě. V 11.15 jsem ve stopě. Čekají mě tentokrát Oderské vrchy a nedaleko města Odry na vysokém kopci velice povedená rozhledna Pohoř – Olšová. Celou cestu mě sice doprovází docela slunečné počasí se silným větrem, zato s teplotou maximálně do 15 stupňů. S větrem v zádech se pak vracím do Hranic, kde nastupuji do osobáku do Olomouce. Po hodině čekání mě čeká závěrečná cesta do Bruntálu. Tomuto okresnímu městu jsem se doposud úspěšně vyhýbal. O to víc mě překvapuje jeho docela zajímavá poloha s perfektním výhledem na zasněžené vrcholky Jeseníků s dominantním Pradědem. V 18.30 konečně vystupuji z vlaku a proti velice silnému a hlavně ledovému větru se probíjím do Andělské Hory na úbočí Jeseníků, kde už naštěstí mám předem zamluvený pokoj v penzionu. Po ubytování v devatenáct hodin se jdu odměnit nějakou dobrou večeří. Bez problémů nalézám místní hostinec, kde se však nevaří! No dobrá, nejsem žádná hraběnka, stačí mně i něco studeného, kromě piva, samozřejmě. Ale ani tak obyčejná hospodská jídla, jako je utopenec nebo tlačenka s cibulí, tu jednoduše nevedou! A tak mně nezbývá nic jiného než, jinak velmi dobře vychlazenou dvanáctku, zajídat slanými brambůrky! Mají dokonce dva druhy a tak strava je velice pestrá! Po celodenním půstu a šedesáti natočených kilometrech je to docela dobrá dieta! Po tomto „obžerství“ se tedy vracím na pokoj, který je sice vybaven televizorem, ale digitální signál tady ještě nestačil zakořenit a proto ve 21 hodin opět bez výčitek svědomí usínám.

Probouzím se do velice chladného rána a tak na řadu přichází i zimní rukavice. Jasná obloha slibuje nádherný den. Velice členitou krajinou se probíjím do nedalekých Holčovic, kde vyhledám zajímavou rozhlednu Na skalce. Zasněžený hlavní hřeben Jeseníků je odtud jako na dlani, čemuž zákonitě odpovídá i teplota. Ale já jsem spokojen, na zimu jsem se připravil, hlavně, že neprší. V Heřmanovicích si v konzumu kupuji svačinu, kterou vzápětí zbaštím na lavičce ve Vrbně. Oteplilo se, jím už bez rukavic! Přes malebnou Karlovu Studánku a Malou Morávku přijíždím do Horní Moravice, odkud mě čeká příkré stoupání do Nové Vsi. Na jejím nejvyšším bodě si místní občané postavili zcela novou rozhlednu. Ale poněvadž je docela obyčejné dubnové úterý, vůbec mě nepřekvapuje, že narážím na zamčené dveře. Škoda, uvnitř vidím na stolku položená pamětní razítka, pohledy a další suvenýry. Mrzí mě, že o tohle, včetně fantastických rozhledů, dnes budu ochuzen. Pak si ale na dveřích všimnu nalepené cedulky s kontaktním telefonem na provozovatele. Vytáčím číslo, ale paní správcová je bohužel na cestách. Vzápětí mně dává naději, že zítra by mě mohla na rozhledně přivítat. Budu tedy muset trochu upravit itinerář dalšího dne, ale ono se to snad nějak poddá. Přeci sem kvůli tomu nepojedu z Plzně příští týden ještě jednou! Přes Malou Morávku se tedy uvolněně vracím do Andělské Hory, kde mě na prahu do mého pokoje čeká velké překvapení! Ve dvou plastových krabičkách mám přichystanou večeři, jenom ji šoupnout do mikrovlnky. Tak tomu tedy říkám vzorná péče o zákazníka! A dnes si ji docela zasloužím! V nohách mám rovnou stovku, navíc v docela náročném a vymrzlém horském terénu. Do „vyhlášené“ hospody jdu ještě na dvě vychlazené dvanáctky, po nichž pak bez problémů usínám už v 19 hodin!

Zato ráno si musím přivstat, rychle se nasnídat, srovnat dluhy a už v 6.45 beru za promrzlou venkovní kliku penzionu a za 3 stupňové zimy vyrážím přes Malou Morávku opět do Nové Vsi. Naštěstí cesta vede skoro pořád do kopce a tak jsem se hned po ránu docela solidně zahřál. Už v osm hodin volám paní správcovou, která mně ochotně přiběhla otevřít novou rozhlednu. Strávím zde velice příjemnou hodinu vyplněnou vyprávěním o historii obce, odsunu původního obyvatelstva a příchodu nových osadníků a hlavně prohlídkou velice atraktivního okolí. Na závěr mně ještě poradila zkratku na Starou Ves, takže se vyhýbám Rýmařovu a mohu se rovnou zakousnout do stoupání na sedlo Skřítek. Poté mě čeká nekonečný sjezd do Sobotína, odkud zkratkou přes Maršíkov dojíždím do Loučné nad Desnou. Odtud se vydávám pokořit dnešní poslední rozhlednu U Tetřeví chaty. Hodinu intenzivního šlapání mně trvá, než se dostanu do výšky 1095 metrů nad mořem. Ani mě moc nepřekvapuje, když na severních návětřích horské silnice 6x narážím na docela vydatná sněhová pole. Jet v tom marastu se vůbec nedá! Kolo na ledových plotnách klouže a v hlubším sněhu se nepředvídatelně boří a tak musím potupně tlačit! Tlačil jsem i z kopce, protože jsem nechtěl riskovat zranění. Celou cestu jsem totiž, kromě samotného vrcholu, nepotkal živou duši a tak si ani nejsem jist, jak dlouho bych zde ležel, než bych se dovolal pomoci. Od rozhledny jsem ještě vystoupal na vrchol hřebenu k Tetřeví chatě, ale protože už bylo po zimní sezoně a ta letní ještě zdaleka nezačala, tak ani tady jsem nenašel živáčka. No nic, oblékl jsem si lehkou větrovku a spustil jsem se do údolí. Nemohl jsem se dočkat, až se větrem v zádech konečně pěkně svezu do Šumperka, ale opak byl pravdou. Silný severák mezitím vystřídal teplý jižní vítr a já se nakonec začal letos poprvé na kole potit. Za ujetých devadesát kilometrů jsem se stačil ještě odměnit bagetou a pivem a po 14. hodině už jsem ujížděl rychlíkem do Zábřehu, kde jsem bez problémů přestoupil do dalšího rychlíku do Prahy. Zato na hlavním nádraží mě tak, stejně jako před třemi dny, frnknul doslova před nosem rychlík do Plzně. V obou případech jsem ho viděl odjíždět z vedlejší koleje a nemohl jsem s tím už nic dělat! Od té doby se nedivím, jak někdo může ze vzteku rozmlátit čekárnu! Já jsem od toho také nebyl daleko a tak jsem se alespoň verbálně vybil na prázdném nástupišti. V kraválu trysek, čistících ocelovou konstrukci haly, mě stejně nebylo rozumět. V „kulturním prostředí“ nádražní haly čekám hodinu na další spoj! Škoda, každá minuta se počítá! Zvláště, když mě následující den čeká nový výlet.

Druhý den 23. dubna vstávám v pět hodin a za hodinu už uháním rychlíkem do Jihlavy přes České Budějovice a Jindřichův Hradec. V 10.30 se vymotávám z krajského města směrem na Větrný Jeníkov. Cílem je nová hradní rozhledna Orlík na kraji Humpolce. Horské kolo jsem dnes vyměnil za silniční. Příkré kopce a vzápětí i sjezdy, pro Vysočinu tak typické, jsem zvládnul celkem v pohodě, ale na posledním kopci ke hradu z obce Rozkoš, bych svoje horské kolo zase uvítal. Nedalo se nic dělat, tři sta metrů musím potupně vytlačit! Byl celkem teplý dubnový čtvrtek a to znamenalo, že sezóna ještě nezačala a tudíž hradní brána byla neprodyšně uzavřena. Nedalo se nic dělat, ale abych mohl novou rozhlednu nakreslit, musím si ji nejprve vyfotit! Tak jsem sprostě přelezl nízkou zídku a těch pár fotek jsem si jednoduše udělal. Dodatečně se tímto omlouvám, ale dělal jsem to pro dobrou věc. Poněvadž jsem měl dost času, rozhodl jsem se v obci odměnit dobrou dršťkovou polévkou. A abych zbytečně nekopíroval stejnou cestu zpátky a přitom najel alespoň 80 kilometrů, namířil jsem si to přes Pelhřimov a Rynárec do Stojčína na vlak. Pozorné čtenáře bych chtěl upozornit, že stanici s tímto názvem v jízdním řádu SŽDC nenajdete a přesto tam staví všechny rychlíky! Vysvětlení je prosté. Malý Stojčín leží přímo na hlavní trati zhruba stejně daleko od dvou menších měst – Počátků a Žirovnice. A tyto dva názvy také skutečně v tomto pořadí najdete napsané na výpravní budově.

Dva dny jsem si naordinoval odpočinek od kola a věnoval jsem se zcela prozaickým činnostem, jako je zpracování dat z posledních cest nebo údržbě zahrady a hlavně také čištění a mazání mých dopravních prostředků. Ale přišla neděle 26. dubna a já musím ještě sebrat poslední střípek do mozaiky. Čeká mě však pořádný střep, kterým je hodně vzdálená rozhledna Pekelný vrch u Třebíče. Nejhorší je, že po stejné trati, jako jsem jel před třemi dny do Jihlavy, jedu tentokráte znova, ale ještě o dalších 40 kilometrů dál. Jedna cesta přes pět hodin tam a pak dalších pět hodin zase zpátky! Už mě to vážně nebaví! A rozhledny by měly především bavit. Nedá se nic dělat, dal jsem se na vojnu, musím bojovat. Poslední vstávání v 5 hodin, poslední klimbání ve vlaku a pak už jen krátký výjezd na ne příliš vzdálenou, ale zato velice atraktivní rozhlednu. Před zpáteční cestou si nenechám ujít malou prohlídku Třebíče, seženu něco k zakousnutí a zapití do vlaku a pak už mě čeká zase nekonečných pět hodin cesty ve vlaku domů.

V neděli 26. dubna jsem tedy konečně narýsoval pomyslnou tlustou čáru za novými rozhlednami. Podklady pro vydání knížky Rozhlednovým rájem – 62 nejnovější rozhledny byly kompletní. Alespoň tak jsem si to v tu neděli myslel. Ovšem následují den, při odevzdávání podkladů v redakci Cykloknihy, mě redaktor Jirka Říha zaskočil sdělením, že objevil v areálu Depa 2015 tři zcela nové rozhledny, které zde byly instalovány v rámci akce Plzeň – evropské hlavní město kultury. A protože bývalá vozovna leží kousek od mého bydliště, ještě cestou z redakce jsem se tam vypravil, abych zjistil, co se s tím dá honem rychle dělat. Dostal jsem kvůli tomu dokonce výjimečně prodloužený termín na zpracování. A já, místo abych si po zásluze léčil šrámy z předchozích cest a hodil bolavé nohy na stůl, jsem další tři dny strávil kreslením více než umělecky ztvárněných děl akademického sochaře Čestmíra Sušky!

Když jsem byl s pracemi konečně hotov, v klidu jsem si sedl k počítači a pro zajímavost jsem si podle jízdního řádu sečetl projeté vlakové kilometry za posledních jedenáct dnů od 16. do 26. dubna. Došel jsem k velice pozoruhodnému číslu 3375 kilometrů!

Myslím si, že nic by se nemělo přehánět!

 

Rozhlednám třikrát nazdar!

3 odpovědí na Bláznivá jarní dekáda

  1. Andrea napsal:

    Hezké čtení. Věřím, že to bylo dost náročné, ale když to člověk čte v teple domova… mám sto chutí vstát brzy ráno a jet vlakem směr nová rozhledna :-).

  2. Béda Zeler napsal:

    Krásné čtení, pozdrav z M.Boleslavi.

  3. stanikmilcu napsal:

    Vaše povídání mně velice pobavilo.Znám tyto útrapy velice dobře.Když chci stihnout alespoń 3 rozhledny,tak jelikož nemám kolo, běhám.Takže po dosažení cíle půl hodiny funím a ostatní turisté na mně koukají a v jejich očích čtu,že mi chtějí zavolat záchranku.Stravování je též problém.Snědla jsem stovky grilovaných klobás.O víkendech se člověk ani nenají,protože v menších městech je všude zavříno.Vybavuji se dřevorubeckým chlebem,ale v
    teplém počasí je máslo všude,jen ne na chlebu.Přes tyto útrapy ten pocit po zdolání cíle je krásný.Takže přeji všem rozhlednářům hezké výhledy a co nejmíń žaludečních vředů.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *